
Autorka nás seznamuje s faktem, jak hebrejština, která je státním jazykem a dominantním prostředkem vysokoškolského vzdělávání, vytlačuje ze společného prostoru Židů i Arabů arabštinu, která má pouze zvláštní zákonný status. V jednom z nahraných svědectví například terapeutka popisuje, že veškeré odborné vzdělání získala v hebrejštině, a když následně pracuje s arabsky mluvícími klienty, postrádá v mateřském jazyce stejně dostupný odborný slovník. Podobnou zkušenost popisuje právník, jehož profesní jazyk i jazyk zákonů je hebrejština.
Jazyk je infrastrukturou vědění, prostředím, v němž se vytvářejí významy, formulují zákony, pojmenovávají psychické stavy a ustavují společensky uznávané interpretace skutečnosti. Právě zde se nabízí pojem epistemické nespravedlnosti, který rozpracovala britská filozofka Miranda Fricker. Nejde pouze o to, že určitým lidem není přiznána odpovídající důvěryhodnost, ale také o strukturální nerovnosti v samotném vytváření pojmů a interpretačních prostředků, jimiž společnost rozumí světu. Nestačí tedy umožnit lidem, aby mluvili svým mateřským jazykem v soukromí, pokud nemají rovnocenné podmínky používat jej ve vzdělávání, odborné práci nebo právním systému.
Jednou z nejsilnějších kvalit inscenace je ovšem její zdrženlivost. Haj Hussein nepředkládá explicitní obrazy utrpení a smrti. Pracuje s každodenními situacemi a do této vystavěné struktury občas pronikají slova jako mučení nebo porušování lidských práv. Zdánlivě banální jazykové problémy tak nejsou od politického násilí odděleny, ale stávají se součástí širšího mocenského uspořádání.
Při sledování performerek jsem sama cítila téměř neodolatelnou touhu vstoupit mezi ně a připojit se k jejich tanci. Moje zrcadlové neurony, řečeno s trochou nadsázky, přímo šílely.
S otázkou kulturního přivlastňování souvisí také motiv jídla. Například přivlastňování si palestinských pokrmů nebo různých plodů, které jsou pak prezentovány jako součást izraelské kuchyně. Performerka také připravuje vejce a nechává diváky přivonět k talíři, čímž se vrací k arabskému slovu zankha, označujícímu specifický nepříjemný pach. Kolonizace se tu nabízí jako metafora pachu, který nenápadně prostupuje každodenností, až jeho přítomnost přestáváme vnímat. Nejde totiž jen o přivlastňování půdy, ale také jazyka, tradic a smyslové paměti.
V poslední části inscenace se dočkáme i čistě fyzického jednání. Performerka nejprve vstupuje na subtilní dřevěnou konstrukci, která připomíná jakýsi náznak domu, dveří a okenního rámu. Konstrukce působí dost křehce a nestabilně. Žena se zavěšuje na její různé části, přenáší váhu, hledá oporu, překlápí tělo kolem opěrných bodů a zaujímá pozice, v nichž musí neustále reagovat na působení gravitace. V kontextu celé inscenace se přirozeně nabízí metafora domova, který přestal poskytovat bezpečí a stává se prostředím nejen fyzické nejistoty. Místo opory přináší neustálou nutnost balancovat, hledat nové možnosti zavěšení a přizpůsobovat tělo proměnlivým podmínkám.
Po opuštění konstrukce přechází performerka do krátké taneční sekvence v otevřeném prostoru. Její pohyb se výrazně proměňuje. Objevují se prudké, trhané a sekané impulzy, ostré změny směru, výrazné akcenty a náhlá přerušení pohybové kontinuity a rychlé střídání prostorových úrovní. Místy lze v této pohybové organizaci tušit vzdálenou příbuznost s palestinským lidovým tancem dabke, jehož případné motivy jsou však transformovány do fragmentované, výrazně individualizované podoby. Tato sekvence je poměrně krátká, ale dramaturgicky mimořádně silná. Právě zde se podle mého názoru propojují jednotlivé principy, které jsme sledovali v průběhu celé inscenace. Vybavuje se mi především slovo khalas, „dost“, které performerka představuje již na začátku, a právě tento výraz lze chápat jako možný významový klíč k ostrým momentům, které opakovaně narušují jinak civilní a jemný charakter představení. Prudké otevírání a zavírání vík, náhlé objevení slov označujících mučení nebo porušování lidských práv, rychlé překlápění těla na konstrukci, riskantní zavěšení i závěrečná taneční sekvence založená na výrazných pohybových akcentech – všechny tyto momenty spojuje určitý princip přerušení. Khalas se zde nemusí projevovat pouze jako slovo, ale může být chápáno jako způsob tělesné artikulace. Jako náhlý impulz, změna rytmu, přerušení kontinuity, odmítnutí pokračovat v dosavadním způsobu jednání.
Marah Haj Hussein vystupuje jako velmi kompetentní, vzdělaná, vícejazyčná autorka, která s obdivuhodnou přesností analyzuje mocenské mechanismy určující její vlastní život i životy její komunity. Odmítá tak pozici, do níž jsou palestinští umělci a umělkyně často stavěni, tedy očekávání, že budou především vypovídat o vlastním utrpení a zprostředkovávat jeho emocionální naléhavost západnímu publiku. Místo toho sama určuje, jakým způsobem bude její zkušenost sdílena, interpretována a komu bude přiznána autorita jí porozumět.

Pomalý tanec jako forma odporu
Zcela jinou podobu odporu nabídla inscenace Again Forever, kterou belgická choreografka Lisa Vereertbrugghen představila v Kulturní stanici Galaxie. Autorka, dlouhodobě se zabývající politickými a fyzickými aspekty techno kultury, se tentokrát obrátila k pomalému tanci, ploužáku. Čtyři performerky Ife Day, Sophie Guisset, Cynthia Loemij a Maisie Woodford se v temném prostoru zahaleném kouřem a vymezeném kovovými zábranami postupně oddávají pomalému pohybu za doprovodu elektronické hudby Michaela Langedera.
Jejich těla se přibližují, vzdalují, vzájemně se nalaďují a vyjednávají možnosti společného pohybu. Každá si přitom rozvíjí svůj vlastní pohybový příběh. Prostřednictvím jemných pohybů hlavou, gest, pohledů, výměn rukou, doteků, polibků i zvedaček se proměňují jejich vzájemné vztahy i samotný prostor. Není vždy zřejmé, kdo vede a kdo následuje, kdo pohyb iniciuje a kdo na něj odpovídá. Repetitivnost přitom nevede k vyčerpání dynamiky, ale umožňuje stále citlivěji vnímat drobné rozdíly, proměny intenzity a senzualitu vzájemného setkávání. Napětí se nevybíjí, ale přetrvává v jemném vyjednávání mezi těly. Místy mi z toho běhal mráz po zádech.
Vereertbrugghen označuje ploužák za potenciálně subverzivní tanec, pomalou sestru raveu. V době posedlé produktivitou, efektivitou a rychlostí se zpomalení, intimita a blízkost stávají formou odporu. Autorka také propojuje tradiční společenský tanec se současnou queer klubovou kulturou a jeho emancipační potenciál spatřuje v narušování patriarchálních rolí a zavedených forem tělesného kontaktu.

Takové uvažování je v souladu s experimentální taneční scénou, která se zejména v západní Evropě již několik desetiletí rozvíjí v dialogu s kritickou teorií a zpochybňuje neoliberální organizaci práce, produkce i samotný umělecký výkon. V českém tanečním prostředí tyto otázky také rezonují, ale řekla bych, že spíše nepojmenovaně, na malých ostrůvcích odporu. Přitom právě kritika výkonu, virtuozity a neustálé produkce by mohla být pro naši scénu, která se tolik ohání manažerským slovníkem efektivity a excelence, dosti podnětná.
Nedá mi v této souvislosti nezmínit, jaký hřebíček do rakve subverzivní síle tance zasazují také ve veřejnoprávních médiích pořady jako StarDance. Tento ryze komerční zábavní formát představuje tanec opět jako disciplínu soutěže, hodnocení, bodování a vyřazování. Nemám ale ráda ani produkce, jejichž emancipační ambice se vyčerpávají kulturními a identitárními tématy a které upřednostňují kulturní konflikty před sociálními otázkami. Proto jsem byla ze začátku ve střehu.
Prožitá zkušenost mi ale potvrdila, že nejde pouze o queer scénu a její specifickou zkušenost, ale také o něco, co nás přesahuje a co jako lidé sdílíme bez ohledu na identitu. O touhu vymanit se z izolace, nebýt druhému odcizen, moci zase zahrnout dotek jako součást mezilidské komunikace, být spolu a společně jednat.

Při sledování performerek jsem sama cítila téměř neodolatelnou touhu vstoupit mezi ně a připojit se k jejich tanci. Moje zrcadlové neurony, řečeno s trochou nadsázky, přímo šílely. Jako by se ve mně probouzela předreflexivní schopnost sdílet rytmus, prostor a pohyb s druhými těly. O to zajímavější je, že sama Vereertbrugghen v rozhovoru pro CAMPO říká, že chce v divácích probudit touhu, aby sami tančili. V mém případě se jí to rozhodně podařilo, a když jsem se rozhlédla okolo, nebyla jsem sama. V této souvislosti jsem si vzpomněla na francouzského filosofa Gillese Deleuze, který na příkladu hudby, kterou máme rádi, vysvětluje, jak se vztahy našeho těla mohou spojit se vztahy něčeho vnějšího a vytvořit nové uspořádání, což zvyšuje naši schopnost jednat a rozšiřuje tak naše možnosti existence. Všichni se ale spíše setkáváme s tím, že jsme sdílení společného rytmu, rituálu a tělesného prožitku do značné míry vyměnili za fitness centra, sportovní hodinky počítající naše kroky, wellness centra a mindfulness techniky. Naštěstí, jak ukazuje dílo Again Forever, tanec ale nakonec nemusí nic produkovat, může být jednoduše rozkoší z vlastní tělesnosti, z blízkosti druhých, z možnosti rozumět si jinak než prostřednictvím jazyka nebo analytického myšlení.
Festivalu se povedla skvělá věc, představit diváctvu inscenace, které nepředkládají jednoduchý politický apel. Jedna odhaluje násilí skryté pod povrchem každodennosti, druhá prostřednictvím jemnosti, senzuality a vzájemného naladění hledá možnost, jak se mu nepodřídit. A možná právě zde spočívá jeden z největších politických potenciálů současného performativního umění. Nejen v tom, že dokáže kriticky pojmenovat svět, ale že může také proměňovat naše způsoby jeho vnímání a prožívání.
Psáno z 31. ročníku festivalu 4 + 4 dny v pohybu, z představení 10. a 11. listopadu 2026 v kulturních centrech Vzlet a Galaxie.
Language: No broblem
Koncept a performance: Marah Haj Hussein
Dramaturgie: Krystel Khoury
Zvukový design: Anton Lambert
Hudba a kompozice: Verena Rizzo
Scénografie a textil: Agnese Forlani
Dekorace: Mohamed Sultan
Světelný design: Pol Seif
Videomapping a technické řešení: Koen de Saeger
Koprodukce: Monty & Moussem
Again Forever
Koncept a choreografie: Lisa Vereertbrugghen
Spolutvorba a tanec: Ife Day, Sophie Guisset, Cynthia Loemij, Maisie Woodford
Dramaturgie: Nathan Ooms
Zvuk: Michael Langeder; píseň „Higher“: Michael Langeder a Lisa Vereertbrugghen
Světelný design: Vera Martins
Externí umělecký pohled: Maria Ferreira Silva, Mads Bycroft
Choreografické konzultace: Arno Ferrera
Produkce: CAMPO