Mette Ingvartsen ve své expresivní zpovědi šílela. Snaha o zapojení diváků však úplně nevyšla
Festival 4+4 dny v pohybu / Místa činu slaví 30. výročí. Jeho letošní časové rozpětí tak bylo nebývale dlouhé a během tří měsíců se na něm vystřídala celá řada umělců z výtvarného, performativního a pohybového umění. Představili se opět na netradičním místě, tentokrát na Jižním Městě v bývalém multikině Galaxie, dnes Kulturní stanici Galaxie. V prostoru, kde dočasně sídlí Dejvické divadlo, taneční platforma DanceConnected, divadlo Minor a DAMU. V posledním festivalovém týdnu mne zaujala dánská choreografka a tanečnice Mette Ingvartsen. Uvedla v podivně šerém, nehostinném prostoru foyer sólový projekt The Dancing Public z roku 2021. Umělkyně působí převážně v Belgii, kde vystudovala významnou taneční školu P.A.R.T.S. v Bruselu pod vedením Anne Teresy De Keersmaeker. Zaujala svými experimenty s propojováním tance, slova, výtvarného umění a nových technologií na mnoha místech v zahraničí. Byla rezidenční umělkyní v Kaaitheater v Bruselu a ve Volksbühne v Berlíně. Je držitelkou doktorátu z choreografie na Stockholmské univerzitě umění.
The Dancing Public. Mette Ingvartsen. Foto: archiv Festivalu 4+4 dny v pohybu.
Taneční mánie
Představení vznikalo během pandemie covidu-19 a vychází z pocitů osamělosti a nuceného odříznutí od společnosti a normálního běhu života. Choreografka se ptala sama sebe, zda může tanec přinést radost i v takovýchto krizových dobách, nejen pandemií, ale i během různých katastrof. Začala se zajímat o taneční mánie, choreománie, které v historii doprovázely určité životní a společenské situace. Davové šílenství extatických tanců, dokladované od středověku, mělo mnoho podob. Extatické výrony neutuchajícího, nekončícího pohybu, různé křeče a záškuby, třes spojený s výkřiky, nekontrolovaná gesta připomínaly epileptické záchvaty. Šílený pohyb se rychle přenášel z jednoho na druhého, následně se šířil jako oheň a rozmnožoval se v hysterické výjevy.
Tančící dav se opakovaně valil ulicemi města a zřejmě se tak zbavoval stresu z daných nesnází a únavy, kdy roztančené tělo uvolňovalo duševní napětí. Někdy davové bláznění trvalo celé týdny až do totálního vyčerpání i smrti. Původně byl tento jev vysvětlován nějakým prokletím, posedlostí zlými duchy a v současnosti se mluví i o neurologických poruchách. Ingvartsen se zabývala nejen těmito výklady, ale zajímala se i o taneční maratóny během hospodářské krize ve 30. letech minulého století, kdy byl tanec také zdrojem obdobné vyčerpávající zábavy. Připomíná si film Koně se také střílejí.
Nebe bude tančit a diváci též
Ingvartsen je zkušená performerka a tanečnice, má spíše atletickou postavu. Vystupuje v černých kraťasech a několika vrstvách triček, která postupně svléká. Publikum stojí ve foyer mezi čtyřmi instalovanými, upevněnými čtvercovými praktikábly odlišné výšky. Na jedné straně je tyč, s kolmo osazeným světlem podobným zářivce. Prostor je tedy vymezen. Tanečnice má mikroport, začíná komunikovat s lidmi, mluví na ně a následně se snaží publikum zapojit do začínajícího tance. Dává určité návody, jak se bude tančit, které části těla do pohybu zapojuje, a říká: „Nebe bude tančit a měsíc bude tančit. Hvězdy budou tančit, planety budou tančit…“ Prvořadý je rytmus, rytmické nášlapy připomínající etnické pohyby Afričanů. Ale nezůstalo jen u nich.
Ingvartsen komentuje svůj pohyb, postupně přidává na tempu své šílené, expresivní show násobené světelnými i barevnými efekty. Jako by závodila sama se sebou. Leze na praktikábly, na tyče a visí na nich. Pak leze po zemi a štěká jako pes. Všechno prolíná rytmizovaným textem i zpěvem, zmiňuje témata amerických maratónů i jejich schvácených aktérů. Dělá to výborně a několik diváků skutečně roztančila.
Rytmické houpání bylo sice v kolenou jasně patrné, ale bylo tvrdé. Snad moc civilizované. Výraz tanečnice byl více herecký, soustředěný na význam textu. Chvílemi šeptá jakési zaklínání. Křičí, kvílí, štká nebo se směje. Vypadá, jako by se chtěla něčeho zbavit. Vyjadřuje nějaký nesouhlas, depresivní stav jako v tanečních mániích, kdy se lidé tancem zbavovali nesnází, stresů… Pohybové vazby prociťuje celým tělem, občas používá izolace dílčích částí těla. Výmluvné jsou pohyby rukou a paží, drsné a křečovité, které podle zamýšleného záměru vyjadřují extázi, šílenství. Na mne ale působily studeně, nějak uměle a nepravdivě. Elektronická hudba měla charakter zvukové kulisy, stejně tak světla navozovala atmosféru diskotéky.
Ingvartsen komentuje svůj pohyb, postupně přidává na tempu své šílené, expresivní show násobené světelnými i barevnými efekty. Jako by závodila sama se sebou. Leze na praktikábly, na tyče a visí na nich. Pak leze po zemi a štěká jako pes. Všechno prolíná rytmizovaným textem i zpěvem, zmiňuje témata amerických maratónů i jejich schvácených aktérů. Dělá to výborně a několik diváků skutečně roztančila. Přese všechno úsilí k nějaké výsledné emocionální úlevě ovšem ve finále nedošlo.
The Dancing Public vyznělo jako výzva k zamyšlení, zda jsme schopni být pohromadě a zda jsme ochotni ke kolektivnímu jednání. V tomto případě skrze pohyb, tanec. Ingvartsen se ptá: „Může se tanec zmocnit kolektivního veřejného těla a přetvořit jej? Jaký přetlak z nadbytku neprojeveného pohybu můžeme dnes pociťovat v našich tělech?“ Možná, že v nějakém příjemnějším prostředí či venku za příhodného počasí by vše působilo srozumitelněji a vstřícněji, než tomu bylo ve foyer Kulturní stanice Galaxie.
Psáno z představení 9. prosince 2025, Kulturní stanice Galaxie.
The Dancing Public
Koncepce a představení: Mette Ingvartsen
Světelný design: Minna Tiikkainen
Scénografie: Mette Ingvartsen & Minna Tiikkainen
Hudební aranžmá: Mette Ingvartsen & Anne van de Star
Kostýmy: Jennifer Defays
Dramaturgie: Bojana Cvejić
Technická režie: Hans Meijer
Zvukový technik: Anne van de Star
Manažerka souboru: Ruth Collier
Produkce a administrativa: Joey Ng
Hudba: Affkt feat. Sutja Gutierrez, Scanner, Radio Boy, LCC, VII Circle, Kangding Ray, Paula Temple, Ron Morelli, Valanx, Anne van de Star
Produkce: Great Investment vzw
