4+4 dny v pohybu aneb Sondy do paměti

4+4 dny v pohybu - Losing It. Foto: Christian Altorfer.

Autor Hana Strejčková

Bolest válek 

Festival si velice zakládá, a každoročně to svou dramaturgií i potvrzuje, na komunikaci aktuálních témat. Citlivě zrcadlí neuralgická místa konkrétních dnů, kolektivní – komunitní mysli a propisuje se až do tělového vnímání, obzvlášť v případě osobních výpovědí, očitého svědectví. Politický, a ještě hlubší emoční rozměr nabralo sólové představení Losing It palestinské tanečnice Samay Wakim. Po boku Samar Haddad King, která jí vytvářela živou hudební a zvukovou krajinu, symbolicky před diváky rozprostřela život v neurčitě přerývaném napětí, s vědomím nepřetržité války. Nastolila otázku traumatizovaných generací, svých kořenů a rozklad hodnotového světa. 
Signifikantním prvkem se stala nad zemí vypnutá páska, dělící prostor, vymezující hranice i vybízející ke svému přechodu. Je vůbec nějaké východisko z temnoty prorývané výbuchy? 

Agresivita, manipulace a nesvoboda se v užším záběru a odlišném žánru objevila v inscenaci komorního projektu kolektivu Nesladim v režii Braňa Mazúcha. Dokumentárně-interaktivní počin na pomezí performance a rozhlasové hry nazvaný Love Bombing trefně rozjitřil narcismus v mezilidských vztazích. O co statičtější byli herci Johana Schmidtmajerová a Pavel Neškudla, o to více se napínala pomyslná přediva manipulátorova. Veškeré inscenační složky se vyrovnaně podílely na stupňující se nesnesitelnosti vzájemného spolu-bytí (včetně totožného diváckého pocitu), ať to byla například vizualita laděná do toxické zelené nebo bubenická razance Matěje Šímy. 

Dialog filmového plátna a divadelní hry na „jako opravdu“ 

Tolik diskutovaná paměť místa, národa, jednotlivce prosakovala téměř z každého zde zmiňovaného titulu podobně jako manipulace. Velkorysý prostor dostalo vlámské uskupení Berlin s dokumentárním projektem The Making of Berlin na pomezí fikce, mediální iluze a vykonstruované události. Divák sledoval film částečně podporovaný živou hudbou . Výchozím bodem byla údajná vzpomínka na téměř uskutečněný sen bývalého inspicienta Berlínských filharmoniků během posledních dnů druhé světové války. 
Friedrich Mohr si v dubnu roku 1945 představoval, že hudebníci ukrytí v bunkrech odehrají Siegfriedův smuteční pochod z Wagnerova Soumraku bohů. Téměř dvě hodiny mapování teritoria a rozkrývání nepravd, fabulací a následně hledání „správného“ postoje naznačily, nakolik je pro aktuální dobu důležité dokončit plán i za cenu překročení určitých morálních hodnot, či dokonce vytváření vědomé mystifikace. 


Tvůrci v čele s režisérem (Yves Degryse) příběh dorekonstruovali. Naskýtá se jen otázka, zda si byli vědomi toho, že divák pravděpodobně nepotřebuje tolik času, aby počet pochybností „o pravosti a autenticitě“ nepřevážil šlechetný úmysl splnit přání na sklonku starcova života. Od samého počátku se přece musel v hlavách publika rozblikat detektor „věšení bulíků na nos“. A zároveň je vhodné otevřeně si přiznat, nakolik chceme uvěřit pohádkám, příběhům se šťastným koncem a jak podvědomě straníme ušlechtilým zájmům… O to tragičtější pak samozřejmě může prozření být. Obraz, jak nakonec herec Martin Wuttke, legendární filmový představitel Diktátora, sedí v Mohrově (pravděpodobné) kuchyni a naslouchá živému rozhlasovému přenosu v podání vlámské filharmonie z improvizovaných bunkrů, byl snad nejvýmluvnějším ze všech a stvrzující neuvěřitelné divadlo na divadle, kde si nikdo nemohl být ničím jist.  

Maďarská doku-performance Living the Dream with Grandma László Göndöra se naopak s velkou citlivostí i humorným nadhledem zanořovala do vztahu devadesátisedmileté babičky a pětatřicetiletého vnuka. Éva Katona přežila šoa i komunismus, zatímco herec s velmi bohatým výčtem úspěchů jako by stále ještě neudělal nic tak zásadního a „dospělého“. Během pandemie se k ní nastěhoval a natáčel jejich rozhovory. A publikum jako by pozval do kuchyně též. Ve vzduchu bylo cítit příjemné šibalské spříznění a hluboká lidskost, jejich společný čas plynul v tempu každého z nich. Mezigenerační soužití se stalo souzněním, z nějž Göndör čerpal sílu i sám pro sebe, aby svým způsobem znovu vyzrál nebo přesněji, aby dosáhl jistého poznání. Stařenčin byt působil jako bezpečí, útočiště, domov a celek pak jako intimní dialog, kdy není možné s jistotou říci, zda nebyl divák chvílemi pasován (vmanipulován) až do roviny voyeura . 

Nánosy minulosti

Temporary Collective, vedle projektů doslova vyvedených pod širé nebe (např. Zahnat kohouta do kouta Tomáše Žižky a kol.), pomyslně vyvrtával sondy do podloží místa, kde Tereza Ondrová tančí již pětadvacet let a kde sama našla čas a prostor zahloubat se do vlastních vzpomínek a myšlenek. V symbióze zvuku, multimediální vrstvy a osobnosti se rozkrývaly paměťové stopy. Se dvěma objekty evokujícími čidla či stetoskopy, které přikládala k podlaze, probouzela hudební reminiscence, na které reagovala verbálně či gesticky, nebo úsporně výmluvným fyzickým projevem. GEO jako by bylo esencí Ondrové, potvrzením jejích pohybových kvalit, přesného prostorového myšlení. Byla střídmá, nenucená, přesná. Komunita přítomná v sále jako by pod všemi jejími slovy naslouchala zurčení vody, která kdysi snad pod divadlem opravdu protékala. 

Zastavení času v době pomíjivosti 

Útroby budovy ÚLUV (bývalé Ústředí lidové umělecké výroby) rozkryla performance nazvaná 4*8+Y≠? seskupení tYhle. Opuštěná vybydlená patra bývalých kanceláří, do nichž není běžný přístup, se po dobu dnů změnily v panoptikum sedmdesátek nebo normalizačních pokojíčků, v nichž si osoby s hlavovými nadměrnými maskami žily své úkoly. Divadelní instalace nechávala naprostou svobodu procházejícím návštěvníkům, neboť pevné body byly zřejmé. Masky čím méně dělaly, o to výmluvnějšími byly a fascinovaly. Paradox vztahu nehybnosti, stylizace a prostoru zcela funkčně navodil kýženou atmosféru. Výstava podivínů s odkazem k ještě podivnější době oživila lidmi zabité místo. Naprosto nenáročná performance příjemně povzbuzující fantazii rozčeřila vody zhutnělých výpovědí. 

Festival 4+4 dny v pohybu předestřel ve své podzimní edici od všeho trochu a všeho tak akorát, něco poprvé a naposledy, jiné s podporou na další cestu s poselstvím. Bylo možné vidět události velkoryse rozkročené v čase i nabité energií, ale také divácky vyčerpávající pro neuchopitelně vyprázdněné poukazování. Chyběla snad jen více stmelující Místa činu jako obvyklé pulsující srdce festivalu, ta se letos stala jarním „předskokanem“ divadelního podzimu.   

Psáno z festivalu 4+4 dny v pohybu, který se konal v Praze od 6. do 15. října 2023. 

Losing It

Tvůrci: Samaa Wakim & Samar Haddad King

Choreografie, účinkuje: Samaa Wakim

Účinkuje: Nancy Mkaabal 

Hudba: Samar Haddad King 

Světelný design: Cord Haldun 

Píseň: Turathy (Album: Autostrad) 

Modlitba: Mounira Wakim 

Producent: Yaa Samar! Dance Theatre, Khashabi Theatre, Theaterformen Festival Hannover

Love Bombing

Režie: Braňo Mazúch

Režijní spolupráce: Linda Dušková

Dramaturgie: David Košťák, Sodja Zupanc Lotker

Scénografie: Lenka Rozsnyóová

Hudba: Matěj Šíma

Hrají: Johana Schmidtmajerová, Pavel Neškudla

PR a média: Pavla Chlebounová

Produkce: Kolektiv Nesladim

The Making of Berlin 

Režie: Yves Degryse

Obsazení: Friedrich Mohr, Martin Wuttke, Stefan Lennert, Werner Buchholz, Alisa Nadezhkina, Krijn Thijs, Chantal Pattyn, Symfonisch Orkest Opera Ballet Vlaanderen, Alejo Pérez, Yves Degryse, Caroline Große, Michael Becker, Claire Hoofwijk, Alejandro Urrutia, Marek Burák, Marvyn Pettina, Farnaz Emamverdi, team BERLIN: Jane Seynaeve, Eveline Martens, Jessica Ridderhof, Geert De Vleesschauwer, Sam Loncke, Manu Siebens, Kurt Lannoye, team Opera Ballet Vlaanderen: Jan Vandenhouwe, Lise Thomas, Eva Knapen, Christophe De Tremerie

Video a střih: Geert De Vleesschauwer, Fien Leysen, Yves Degryse

Úprava střihu: Maria Feenstra

Droneshoty: Yorick Leusink, Solon Lutz

Obrazové scény: Fien Leysen

Scénografie: Manu Siebens

Výprava: Manu Siebens, Ina Peeters, Rex Tee, Joris Festjens

Filmová scénografie: Jessica Ridderhof, Klaartje Vermeulen, Ruth Lodder, Ina Peeters

Hudební skladba & mix: Peter Van Laerhoven

Živá hudba: Rozanne Descheemaeker nebo Matea Majic nebo Diechje Minne

Filmová hudba: Peter Van Laerhoven, Tim Coenen, Symfonisch Orkest Opera Ballet

Vlaanderen led by Alejo Pérez

Zvuková editace orchestru: Maarten Buyl

Zvukový design a mix: Arnold Bastiaanse

Nahrávka: Bas de Caluwé, Maarten Moesen, Bart Vandebril

Překlady a titulky: Dorien Beckers, Maria Feenstra, Annika Serong, Nadine Malfait, Isabelle

Grynberg, Fien Leysen

Český překlad: AZ Translation

Technická koordinace: Manu Siebens, Geert De Vleesschauwer

Produkce: Jessica Ridderhof

Asistent produkce: Germany Daniela Schwabe, Gordon Schirmer

Výzkum: Wagner Clem Robyns, Piet De Volder, Annika Serong

Fotograf: Koen Broos, Gordon Schirmer

Business management: Kurt Lannoye [do2021], Business management Tine Verhaert [od

2022]

Koordinátor lokace: Jane Seynaeve

Distribuce: Eveline Martens

PR: Sam Loncke

Produkce: BERLIN

Koprodukce: DE SINGEL [Antwerp, BE], le CENTQUATRE-PARIS [FR], Opera Ballet Vlaanderen [BE], Voo?uit [Gent, BE], C-TAKT [Limburg, BE], Theaterfestival Boulevard [Den Bosch, NL],

Berliner Festspiele [DE] za podpory the Flemish Government, Sabam for Culture a the Tax Shelter of the Belgian Federal Government via Flanders Tax Shelter. BERLIN jsou zaštítěni DE SINGEL [Antwerp, BE] a uměleckou asciací CENTQUATRE-PARIS [FR].

Living the Dream with Grandma

Režie, text, koncepce, účinkuje: László Göndör

Účinkuje (zvuk, video): Éva Katona 

Režie, koncepce: Kornél Laboda

Zvukový design: Márk Bartha

Zvukoví mistři: Bence Somoskövi, Bence Kovács-Vajda

Světelný design: Máté Bredán

Technik: Ákos Lengyel “Papa”

Scéna: Gabriella Csoma

Audio a video, koncepce: Alexandra Láng

Práce s dokumentárním materiálem: Máté Bartha

Text, koncepce: Zsófi Bódi

Konzultant: Tamás Ördög

Psychologické konzultace, koncepce: Lili Olga Horváth

Asistentka produkce: Zsuzsi Szakács

Produkce: Dániel Mayer

GEO

Připravili a spolupracovali: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Monica Gillette, Jan Čtvrtník, Michal Cáb, Michal Kindernay, Dano Kozlík
Produkce: Júlia Pecková, Daniela Řeháková
Konzultace: Lenka Špičáková, Aleš Špičák, Michal Králík, Renan Martins, David Králík, Matěj Strnad, Peter Šavel
Cover foto: Marek Bartoš

4*8+Y≠?

Autoři: Florent Golfier-Brechmann, Marie Gourdain, Lukáš Karásek, Zuzana Režná

Performeři: Florent Golfier-Brechmann, Marie Gourdain, Lukáš Karásek, Marek Menšík, Lukáš Palán, Hana Polanská, Zuzana Režná

Světelný design: Zuzana Režná

Hudba: Lukáš Palán

Masky: Magdaléna Vrábová

Kostýmy: Magdaléna Vrábová a tYhle

Technická spolupráce: Štěpán Hejzlar, Matouš Ondra, Matěj Šenkyřík

Produkce: tYhle, Ludmila Šindlerová

Asistentka produkce: Romana Packová

Koprodukce: 4 + 4 dny v pohybu