Bolest válek
Festival si velice zakládá, a každoročně to svou dramaturgií i potvrzuje, na komunikaci aktuálních témat. Citlivě zrcadlí neuralgická místa konkrétních dnů, kolektivní – komunitní mysli a propisuje se až do tělového vnímání, obzvlášť v případě osobních výpovědí, očitého svědectví. Politický, a ještě hlubší emoční rozměr nabralo sólové představení Losing It palestinské tanečnice Samay Wakim. Po boku Samar Haddad King, která jí vytvářela živou hudební a zvukovou krajinu, symbolicky před diváky rozprostřela život v neurčitě přerývaném napětí, s vědomím nepřetržité války. Nastolila otázku traumatizovaných generací, svých kořenů a rozklad hodnotového světa.
Signifikantním prvkem se stala nad zemí vypnutá páska, dělící prostor, vymezující hranice i vybízející ke svému přechodu. Je vůbec nějaké východisko z temnoty prorývané výbuchy?
Agresivita, manipulace a nesvoboda se v užším záběru a odlišném žánru objevila v inscenaci komorního projektu kolektivu Nesladim v režii Braňa Mazúcha. Dokumentárně-interaktivní počin na pomezí performance a rozhlasové hry nazvaný Love Bombing trefně rozjitřil narcismus v mezilidských vztazích. O co statičtější byli herci Johana Schmidtmajerová a Pavel Neškudla, o to více se napínala pomyslná přediva manipulátorova. Veškeré inscenační složky se vyrovnaně podílely na stupňující se nesnesitelnosti vzájemného spolu-bytí (včetně totožného diváckého pocitu), ať to byla například vizualita laděná do toxické zelené nebo bubenická razance Matěje Šímy.
Dialog filmového plátna a divadelní hry na „jako opravdu“
Tolik diskutovaná paměť místa, národa, jednotlivce prosakovala téměř z každého zde zmiňovaného titulu podobně jako manipulace. Velkorysý prostor dostalo vlámské uskupení Berlin s dokumentárním projektem The Making of Berlin na pomezí fikce, mediální iluze a vykonstruované události. Divák sledoval film částečně podporovaný živou hudbou . Výchozím bodem byla údajná vzpomínka na téměř uskutečněný sen bývalého inspicienta Berlínských filharmoniků během posledních dnů druhé světové války.
Friedrich Mohr si v dubnu roku 1945 představoval, že hudebníci ukrytí v bunkrech odehrají Siegfriedův smuteční pochod z Wagnerova Soumraku bohů. Téměř dvě hodiny mapování teritoria a rozkrývání nepravd, fabulací a následně hledání „správného“ postoje naznačily, nakolik je pro aktuální dobu důležité dokončit plán i za cenu překročení určitých morálních hodnot, či dokonce vytváření vědomé mystifikace.
Tvůrci v čele s režisérem (Yves Degryse) příběh dorekonstruovali. Naskýtá se jen otázka, zda si byli vědomi toho, že divák pravděpodobně nepotřebuje tolik času, aby počet pochybností „o pravosti a autenticitě“ nepřevážil šlechetný úmysl splnit přání na sklonku starcova života. Od samého počátku se přece musel v hlavách publika rozblikat detektor „věšení bulíků na nos“. A zároveň je vhodné otevřeně si přiznat, nakolik chceme uvěřit pohádkám, příběhům se šťastným koncem a jak podvědomě straníme ušlechtilým zájmům… O to tragičtější pak samozřejmě může prozření být. Obraz, jak nakonec herec Martin Wuttke, legendární filmový představitel Diktátora, sedí v Mohrově (pravděpodobné) kuchyni a naslouchá živému rozhlasovému přenosu v podání vlámské filharmonie z improvizovaných bunkrů, byl snad nejvýmluvnějším ze všech a stvrzující neuvěřitelné divadlo na divadle, kde si nikdo nemohl být ničím jist.
Maďarská doku-performance Living the Dream with Grandma László Göndöra se naopak s velkou citlivostí i humorným nadhledem zanořovala do vztahu devadesátisedmileté babičky a pětatřicetiletého vnuka. Éva Katona přežila šoa i komunismus, zatímco herec s velmi bohatým výčtem úspěchů jako by stále ještě neudělal nic tak zásadního a „dospělého“. Během pandemie se k ní nastěhoval a natáčel jejich rozhovory. A publikum jako by pozval do kuchyně též. Ve vzduchu bylo cítit příjemné šibalské spříznění a hluboká lidskost, jejich společný čas plynul v tempu každého z nich. Mezigenerační soužití se stalo souzněním, z nějž Göndör čerpal sílu i sám pro sebe, aby svým způsobem znovu vyzrál nebo přesněji, aby dosáhl jistého poznání. Stařenčin byt působil jako bezpečí, útočiště, domov a celek pak jako intimní dialog, kdy není možné s jistotou říci, zda nebyl divák chvílemi pasován (vmanipulován) až do roviny voyeura .
Nánosy minulosti
Temporary Collective, vedle projektů doslova vyvedených pod širé nebe (např. Zahnat kohouta do kouta Tomáše Žižky a kol.), pomyslně vyvrtával sondy do podloží místa, kde Tereza Ondrová tančí již pětadvacet let a kde sama našla čas a prostor zahloubat se do vlastních vzpomínek a myšlenek. V symbióze zvuku, multimediální vrstvy a osobnosti se rozkrývaly paměťové stopy. Se dvěma objekty evokujícími čidla či stetoskopy, které přikládala k podlaze, probouzela hudební reminiscence, na které reagovala verbálně či gesticky, nebo úsporně výmluvným fyzickým projevem. GEO jako by bylo esencí Ondrové, potvrzením jejích pohybových kvalit, přesného prostorového myšlení. Byla střídmá, nenucená, přesná. Komunita přítomná v sále jako by pod všemi jejími slovy naslouchala zurčení vody, která kdysi snad pod divadlem opravdu protékala.
Zastavení času v době pomíjivosti
Útroby budovy ÚLUV (bývalé Ústředí lidové umělecké výroby) rozkryla performance nazvaná 4*8+Y≠? seskupení tYhle. Opuštěná vybydlená patra bývalých kanceláří, do nichž není běžný přístup, se po dobu dnů změnily v panoptikum sedmdesátek nebo normalizačních pokojíčků, v nichž si osoby s hlavovými nadměrnými maskami žily své úkoly. Divadelní instalace nechávala naprostou svobodu procházejícím návštěvníkům, neboť pevné body byly zřejmé. Masky čím méně dělaly, o to výmluvnějšími byly a fascinovaly. Paradox vztahu nehybnosti, stylizace a prostoru zcela funkčně navodil kýženou atmosféru. Výstava podivínů s odkazem k ještě podivnější době oživila lidmi zabité místo. Naprosto nenáročná performance příjemně povzbuzující fantazii rozčeřila vody zhutnělých výpovědí.
Festival 4+4 dny v pohybu předestřel ve své podzimní edici od všeho trochu a všeho tak akorát, něco poprvé a naposledy, jiné s podporou na další cestu s poselstvím. Bylo možné vidět události velkoryse rozkročené v čase i nabité energií, ale také divácky vyčerpávající pro neuchopitelně vyprázdněné poukazování. Chyběla snad jen více stmelující Místa činu jako obvyklé pulsující srdce festivalu, ta se letos stala jarním „předskokanem“ divadelního podzimu.
Psáno z festivalu 4+4 dny v pohybu, který se konal v Praze od 6. do 15. října 2023.
Losing It
Tvůrci: Samaa Wakim & Samar Haddad King
Choreografie, účinkuje: Samaa Wakim
Účinkuje: Nancy Mkaabal
Hudba: Samar Haddad King
Světelný design: Cord Haldun
Píseň: Turathy (Album: Autostrad)
Modlitba: Mounira Wakim
Producent: Yaa Samar! Dance Theatre, Khashabi Theatre, Theaterformen Festival Hannover
Love Bombing
Režie: Braňo Mazúch
Režijní spolupráce: Linda Dušková
Dramaturgie: David Košťák, Sodja Zupanc Lotker
Scénografie: Lenka Rozsnyóová
Hudba: Matěj Šíma
Hrají: Johana Schmidtmajerová, Pavel Neškudla
PR a média: Pavla Chlebounová
Produkce: Kolektiv Nesladim
The Making of Berlin
Režie: Yves Degryse
Obsazení: Friedrich Mohr, Martin Wuttke, Stefan Lennert, Werner Buchholz, Alisa Nadezhkina, Krijn Thijs, Chantal Pattyn, Symfonisch Orkest Opera Ballet Vlaanderen, Alejo Pérez, Yves Degryse, Caroline Große, Michael Becker, Claire Hoofwijk, Alejandro Urrutia, Marek Burák, Marvyn Pettina, Farnaz Emamverdi, team BERLIN: Jane Seynaeve, Eveline Martens, Jessica Ridderhof, Geert De Vleesschauwer, Sam Loncke, Manu Siebens, Kurt Lannoye, team Opera Ballet Vlaanderen: Jan Vandenhouwe, Lise Thomas, Eva Knapen, Christophe De Tremerie
Video a střih: Geert De Vleesschauwer, Fien Leysen, Yves Degryse
Úprava střihu: Maria Feenstra
Droneshoty: Yorick Leusink, Solon Lutz
Obrazové scény: Fien Leysen
Scénografie: Manu Siebens
Výprava: Manu Siebens, Ina Peeters, Rex Tee, Joris Festjens
Filmová scénografie: Jessica Ridderhof, Klaartje Vermeulen, Ruth Lodder, Ina Peeters
Hudební skladba & mix: Peter Van Laerhoven
Živá hudba: Rozanne Descheemaeker nebo Matea Majic nebo Diechje Minne
Filmová hudba: Peter Van Laerhoven, Tim Coenen, Symfonisch Orkest Opera Ballet
Vlaanderen led by Alejo Pérez
Zvuková editace orchestru: Maarten Buyl
Zvukový design a mix: Arnold Bastiaanse
Nahrávka: Bas de Caluwé, Maarten Moesen, Bart Vandebril
Překlady a titulky: Dorien Beckers, Maria Feenstra, Annika Serong, Nadine Malfait, Isabelle
Grynberg, Fien Leysen
Český překlad: AZ Translation
Technická koordinace: Manu Siebens, Geert De Vleesschauwer
Produkce: Jessica Ridderhof
Asistent produkce: Germany Daniela Schwabe, Gordon Schirmer
Výzkum: Wagner Clem Robyns, Piet De Volder, Annika Serong
Fotograf: Koen Broos, Gordon Schirmer
Business management: Kurt Lannoye [do2021], Business management Tine Verhaert [od
2022]
Koordinátor lokace: Jane Seynaeve
Distribuce: Eveline Martens
PR: Sam Loncke
Produkce: BERLIN
Koprodukce: DE SINGEL [Antwerp, BE], le CENTQUATRE-PARIS [FR], Opera Ballet Vlaanderen [BE], Voo?uit [Gent, BE], C-TAKT [Limburg, BE], Theaterfestival Boulevard [Den Bosch, NL],
Berliner Festspiele [DE] za podpory the Flemish Government, Sabam for Culture a the Tax Shelter of the Belgian Federal Government via Flanders Tax Shelter. BERLIN jsou zaštítěni DE SINGEL [Antwerp, BE] a uměleckou asciací CENTQUATRE-PARIS [FR].
Living the Dream with Grandma
Režie, text, koncepce, účinkuje: László Göndör
Účinkuje (zvuk, video): Éva Katona
Režie, koncepce: Kornél Laboda
Zvukový design: Márk Bartha
Zvukoví mistři: Bence Somoskövi, Bence Kovács-Vajda
Světelný design: Máté Bredán
Technik: Ákos Lengyel “Papa”
Scéna: Gabriella Csoma
Audio a video, koncepce: Alexandra Láng
Práce s dokumentárním materiálem: Máté Bartha
Text, koncepce: Zsófi Bódi
Konzultant: Tamás Ördög
Psychologické konzultace, koncepce: Lili Olga Horváth
Asistentka produkce: Zsuzsi Szakács
Produkce: Dániel Mayer
GEO
Připravili a spolupracovali: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Monica Gillette, Jan Čtvrtník, Michal Cáb, Michal Kindernay, Dano Kozlík
Produkce: Júlia Pecková, Daniela Řeháková
Konzultace: Lenka Špičáková, Aleš Špičák, Michal Králík, Renan Martins, David Králík, Matěj Strnad, Peter Šavel
Cover foto: Marek Bartoš
4*8+Y≠?
Autoři: Florent Golfier-Brechmann, Marie Gourdain, Lukáš Karásek, Zuzana Režná
Performeři: Florent Golfier-Brechmann, Marie Gourdain, Lukáš Karásek, Marek Menšík, Lukáš Palán, Hana Polanská, Zuzana Režná
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Lukáš Palán
Masky: Magdaléna Vrábová
Kostýmy: Magdaléna Vrábová a tYhle
Technická spolupráce: Štěpán Hejzlar, Matouš Ondra, Matěj Šenkyřík
Produkce: tYhle, Ludmila Šindlerová
Asistentka produkce: Romana Packová
Koprodukce: 4 + 4 dny v pohybu
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Neprávem? Tak to som sa chvíľu snažila zistiť, či právem alebo neprávem, aj či bola právem alebo neprávem vrátená späť,…Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero