Festival Nové generace aneb choreografové a tanečníci v jedné osobě

Festival Nové generace aneb choreografové a tanečníci v jedné osobě

Festival Nové generace aneb choreografové a tanečníci v jedné osobě

Závěrečný večer Festivalu Nové generace tvořilo vícero choreografií kratšího formátu. Představili se studenti z tuzemských i zahraničních universit (pražské HAMU, Anton Bruckner Privatuniversität v Linci, Hochschule für Musik und Tanz v Kolíně nad Rýnem či VŠMU v Bratislavě). Komponovaný program byl velmi pestrý a výběr stylově i žánrově svébytných choreografií si podmanil nejednoho diváka.  

Jako první se představuje Eduard Adam Orszulik se svým Sólem. Prvních pár minut na jevišti září výrazný světelný objekt s provokativním zvukovým podkresem inervujícího šramotu. Pak se za doprovodu Mozartova Requiem objevuje tanečník. Důstojně a koketně obchází scénu ve vysokých dámských kozačkách, v těsném přiléhavém bodyčku a za sebou táhne vlečku v podobě dlouhého igelitového závoje. Orszulikova performance je symbiózou kýče, grotesky, klauniády a ironie. Svébytná bezpohlavní individualita se pohybuje prostorem a fragmentárně se rozhoduje pro to či ono, čistě náhodně a provokativně. Každé rozhodnutí lineárně a neodvratně podmiňuje další. V estrádním podání sledujeme řetězec příčin a následků. Tanečník vytváří parodii na soudný den, z něhož si uštěpačně tropí legraci, a vzpírá se jakýmkoli morálním validacím. Časoprostor je po celou dobu zaplněn pobuřujícími kontrasty a úmyslnou vyzývavostí po stránce hudební i taneční. Sólo je především cynickým únikem vlastní svébytnosti.

Dominika Stróżewska s choreografií An aimless series of words and fragments of thoughts vtahuje diváky svou emoční a dynamickou show. Plavnými bezúčelnými pohyby vytváří tanečnice dojem člověka trpícího schizofrenií. Nejprve se vlní prostorem, jako živoucí rostlina hledající nejlepší místečko k výkvětu. Pak leze po zemi, zkoumá své tělo v klidu a v pohybu a zároveň prostor, v němž se nachází. Mluví sama se sebou, pak s jakousi neznámou bytostí nebo se svým alter egem. Za doprovodu klavíru a občasného zpěvu krouží performerka prostorem, uklání se, vzpíná ruce, což vytváří dojem modlitby či meditace. Pohyb se postupně zrychluje, až dospěje do maximální možné dynamiky.  

Tělo se zmítá v rychlém a zběsilém tanci, úzkostném a šíleném zároveň, jako by tanečnice byla vláčena vnější silou. Postupně ukazuje člověka nemocného, posedlého, pokojného, labilního, hledajícího i vyrovnaného. Je to pokaždé jiná osoba nebo se jedná o jedince mnoha tváří? Alter ego je tu pro každou situaci, abychom se mohli cítit bezpečně a pohodlně. Pravidla normality jsou narušená. A každý má v mozku malý šílený svět.

Následuje konceptuální performance Ako nikdy predtým v podání Lukáše Záhoráka. Na jevišti se tanečník ocitá téměř mimochodem, přichází nepozorovaně, ledabyle a v klidu. Pozornost je zaměřena na jeho ruce a nohy, které se pohybují zdánlivě náhodnými směry. Skládají se chvíli na jednu, pak na druhou stranu, jako by byla teprve prozkoumávána jejich funkce a účelnost. Všechny pohyby jsou však přesně vyměřené. Tělo performer využívá jako stroj pracující v jednom rytmu. Co chvíli se zastaví, zadrhne, aby se zas mohl restartovat, rozjet a pokračovat v cyklických, rotačních, propojovaných a trhaných pohybech. Emoce nejsou důležité. Klíčem je detail, objevování a pozorování toho, co se s tělem děje tady a teď. A konec přichází stejně nečekaně jako začátek. Záhorák dotančí, dojde ke dveřím, opustí prostor a zavře za sebou. Potlesk před prázdným jevištěm působí jako čistá formalita. Když tanečník přijde, jeho aura je naprosto proměněna. Skoro to vypadá, jako by celou dobu tančilo jiné tělo a performer byl jen demiurgem dění. Možná tomu tak vážně bylo. A byl konec vůbec třeba?

Večer zakončuje choreografické a interpretační duo Michael Gross a Kamil Mrozowski s dílem BLUE // Work in Progress. Tanečníci v černých teplácích, barevných tričkách a svítivě modrých ponožkách krouží po jevišti a vytvářejí dojem srandovních loutkových postaviček zmítajících se prostorem a hledajících těžiště. Duo předvádí trhané i plavné rotační pohyby, balanční úklony, poskoky, skoky, floor work, přešlapy, pády – v různém tempu a zdánlivě nezávisle na sobě. Každý tanečník má svůj specifický styl pohybu. Místy se v tanci sejdou, střetnou nebo propojí. To pak začíná boj nebo párový tanec. V celém představení jde především o osobní spor se synchronizací. Zaujati nekonečnou svobodou pohybu, díky čemuž vznikají průsečíky prostoru, času a dynamiky, tanečníci postupně vytvářejí sdílený vesmír. Zkoumají způsob bytí v blízkosti někoho dalšího. Kdo jsem já, a kde jsi ty? Závěrečný večer festivalu nabídl intenzivní kontemplativní zážitek, po stránce divadelní i taneční. Zahraničním umělcům z různých kulturních i společenských prostředí a profesních zázemí se podařilo rozlousknout nesnadný oříšek. Chopili se aktuálních společenských témat se silným apelem na diváka a současně do performance otiskli svůj výrazný pohybový rukopis. Každá choreografie byla stylově i žánrově svébytná. Určitě bude stát za to díla v čase a prostoru dále zkoumat a rozvíjet. Jsem velmi zvědavá na další umělecké pokračování.

 

Psáno z představení 25. listopadu 2018, divadlo DISK, v rámci Festivalu Nové generace.  

Sólo
Choreografie a interpretace: Eduard Adam Orszulik
Hudba: W. A. Mozart, SOPHIE, Mr. Daijing


An aimless series of words and fragments of thoughts
Choreografie a interpretace: Dominika Stróżewska

Ako nikdy predtým
Choreografie a interpretace: Lukáš Záhorák

BLUE // work in progress
Choreografie a interpretace: Michael Gross a Kamil Mrozowski
Hudba: Mohammad Reza Mortazavi
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Eduard Adam OrszulikLukáš Záhorák

Divadlo DISK

Tanec

Festival Nová generace

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

prosinec 2019

Po Út St Čt So Ne
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: