Hope Hunt and the ascension into Lazarus, Portland – Taneční pastva pro oči

Devětadvacátý ročník mezinárodního festivalu Tanec Praha se pomalu chýlí ke konci. V rámci komponovaného večera nabídl divákům v Ponci 26. června 2017 dramaturgicky velmi zdařile namíchaný mix. Dvě sóla, dvě ženy, dvě dokonale ovládaná a pohybující se těla, dvě témata dotýkající se předsudků. Společných momentů nalezneme v obou choreografiích více. Obě se nesou spíše v abstraktní než čistě popisné, dějové rovině, obě dekonstruují lidské nazírání na realitu, obě se pouští do interakce s diváky. Překvapivou shodu nalezneme i v práci s hudební předlohou, kde známé melodie vážné hudby jsou souběžně prokládány civilními zvuky a ruchy.

Foto: Michal Hančovský

Foto: Michal Hančovský

Hope Hunt and the ascension into Lazarus je o komplikovanosti mužské identity. Drobná a křehká Oona Doherty jako by byla nadopovaná testosteronem. V plandavém modrém triku a teplácích, se sčesanými vlasy a drsným výrazem s předsunutou bradou budí respekt. Její show začíná před divadlem, kdy doslova vypadne z kufru ojetého automobilu, s nímž přijede její kumpán Rory Moore. Své tělo rozpohybuje za doprovodu ohlušující hudby z autorádia, mísí rozličné styly street dance s prvky contemporary, nebojí se vstupovat do osobní zóny okolostojících diváků. Některé vyzývá k tanci, skandování, od někoho se napije piva. Její pohyby jsou přesné, rychlé, s překvapujícím vyústěním, přelévající se energií. Po krátkém entrée vyzve diváky ke vstupu do divadla, kde představení pokračuje. Nahlížení na mužské pokolení by mohlo snadno svést k zobrazování ohraných stereotypů a klišé. K tomu naštěstí vůbec nedochází, byť se autorka dotkne tématu fotbalu, boje a siláckých póz. Dílo se nese v abstraktnější rovině, některé momenty jsou jen tušené, některé až nečitelné, ale o to více budí zvědavost. 

K univerzálnosti předsudků spojených s mužským rodem odkazuje používání cizích řečí. Uslyšíme angličtinu, němčinu, francouzštinu. Jednotlivé výroky vznikají většinou postupně: z osamocených hlásek se jejich nekonečným opakováním a seskupováním vytváří slova, výslovnost se upřesňuje s repeticí. Z výkřiku německého „Scheisse“ se tak dostane k anglickému fotbalovému klubu „Chelsea“. Slova jsou často zvukovou kulisou, která rozhýbává celé tělo interpretky a určuje rytmus. Zároveň však dokáže jít i proti němu. Je hbitá, vláčná, v mžiku dokáže zastavit, pracuje s izolacemi v pohybu. Neuvěřitelně rychle mění nálady a nastavení. Tento princip nejvíce vynikne ve chvíli, kdy paralelně zní Miserere mei, Deus Gregoria Allegriho a zvuky, ruchy a pánské dialogy odkudsi z hospody. Křehké až éterické pohyby prolne ve vteřině civilními gesty, když se vmísí do pomyslného rozhovoru. Jakoby v záblescích reaguje tu na jednu, tu na druhou zvukovou kulisu. Přesvědčivá je i ve výrazu. Zračí utrpení i lítost, vnitřní nejistotu, citlivost a rozervanost. Silný kontrast oproti chlapáckému začátku. Onu citlivou stránku mužské duše, skrývající se za siláckou maskou, naznačuje i bílý kostým, který performerka v půli obměnila.

V druhé části večera se představila tanečnice Lali Ayguadé v díle Portland. Stojí za ním choreograf Marcos Morau se svou company La Veronal. Název představení odkazuje k americkému městu ve státě Oregonu. Jak se dozvídáme z programu, tento soubor umělců z různých oborů vytváří záměrně díla inspirovaná určitou lokalitou. Nicméně pro českého diváka je přímá souvislost patrná pouze z americké vlajky, která v díle chvíli slouží jako rekvizita. Zážitku to ale nijak neubírá. K tematice předsudků se nejzřetelněji odvolává hlas z reproduktoru, který opakovaně v různých obměnách sděluje, že nezáleží na tom, kdo jsi a odkud jsi. Opravdu je tomu tak? Posoudit to nechávají na divácích. 

Jinak je Portland velmi abstraktní a každý si v něm může najít to své. Velký prostor pro diváckou imaginaci poskytuje i co do situování scény: jeviště je plné dýmu, Lali Ayguadé kráčí opatrně ze tmy do postupně osvětlovaného pruhu, na sobě šedivý overal a hlavu uvnitř zřejmě skleněné koule. Jsme snad ve vesmíru? Baňku odkládá do hlediště a přináší divákům estetický požitek v podobě umně ovládaného těla. I její číslo je velmi dynamické, plné rychlých sledů pohybů paží i nohou, které působí vláčně, gumově, ale přesně pod kontrolou, aby mohly v pravý moment zastavit. Zaplňuje prostor, který je ozvučován stále lyričtějšími tóny. Motivy Beethovenovy Měsíční sonáty zprvu jen nesměle pronikají a mísí se s konkrétními zvuky. Až pak převezmou plně vládu. Co do výrazu je Ayguadé éterická, s líbivým obličejem a dvěma drdoly působí dojmem nevinného děvčátka či raněné srnky. I ona se pouští několikrát do interakce s publikem. Nejdříve si vyvolí vlajkonošku, ale v závěru vytáhne na jeviště dokonce zhruba desítku diváků. Nechá je ulehnout na zem a sama postupně vycouvá ze scény, aby mohla ve všech přítomných doznít směsice pocitů a emocí.  

Psáno z představení 26. června 2017, divadlo Ponec.    

Tanec Praha 2017 / Tancem proti předsudkům
Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla

28. května–28. června 2017  

Hope Hunt and the ascension into Lazarus
Choreografie a interpretace: Oona Doherty
Hudba: Oona Doherty, Strength a Chris McCorry
Světelný design: Simon Bird a Sarah Gord
on  

Portland
Koncept a režie: Marcos Morau
Choreografie: Marcos Morau ve spolupráci s Lali Ayguadé
Hudba: Ludwig van Beethoven
Dramaturgie: Roberto Frantini a Pablo Gisbert – El Conde de Torrefiel
Světelný design: Xesca Salvà
Kostýmy: Ludmila Vitscheva
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Lali AyguadéMarcos MorauOona Doherty

Divadlo Ponec

Tanec

Tanec Praha

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: