Tanečnice a choreografka Lucia Kašiarová se pustila do režijního zpracování nelehké tematiky – myšlenek Carla Gustava Junga.
Ocitáme se v sochařské dílně – všude na zemi jsou úlomky hmoty, sádrové odlitky, křída, bílá torza sochy a všechny tyto atributy jsou posléze brány do hry.
Lucia Kašiarová ukazuje proces tvoření a námahu s ním spojenou jako proces neustálého hledání. Hledáním podstaty bytí a vlastní identity nás nutí přemýšlet, jací jsme a jací jsme chtěli být. A to na základě tvoření, vytváření „jakéhokoli“ uměleckého artefaktu. Jestliže si autorka vybrala prostředí uměleckého ateliéru a sochaření, je to možná jen záminka nebo náhodná volba. Jde jí spíše o konkrétnější příklad, jak a proč nacházet nové tvary, skrze které k nám promlouvají lidské touhy a emoce s nimi spjaté. Každá situace v životě, a v tvorbě dvojnásobně, je prosycena emocemi pozitivními, negativními i pochybnostmi, které nás pronásledují. V ateliéru, kde se tvoří, kde pod rukama roste dílo, přibývá myšlenek, nápadů, pokusů i omylů.
Jsou na ně dva. Muž a žena. Ani jeden z nich nesochá konkrétní materiál, jsou sami sobě tvůrcem a dílem. Lucii Kašiarovou také zajímá odvěké pouto partnerů. Nutnost být spolu, přitahovat se, toužit po sobě, být na sobě závislý a trápit se starostmi o druhého – to vše k životu patří, stejně jako přimknutí k uměleckému principu. Dialog tanečníků Soni Ferienčíkové a Jara Ondruše je mnohavrstevný. Z přátelského setkání i milostných her se i přes hádky a rozepře dostanou až k tématu, zda role muže a ženy, anima a animy, jsou – nebo mohou být – zaměnitelné... Copak musí být muži agresivní a ženy mají plakat? Nemá to být obráceně?
V jednotlivých scénách se prolíná vztah partnerů s vžíváním a přetvářením se do uměleckého tvaru, torza, sochy. Jejich civilní oblečení se rovněž mění, na zemi i na předmětech leží totiž křída, s níž si ti dva hrají. Používají ji i v přímém kontaktu se zemí i v dialogu mezi sebou.
Volba pohybových, někdy víc tanečních, prvků je celkem strohá a kompozičně čistá. V partneřině performeři pracují hodně s vyvažováním osy, přetahováním, které vede k riziku možného pádu. Zvyšují tak napětí, kterým se vyhecují k maximálnímu výkonu, až skončí zase na nule, na začátku. Je to namáhavé zvláště, když se všichni nadýchají křídového prachu. Nejen tanečníci, ale i diváci, jsou tak trochu součástí jedné materie.
Velmi zajímavá je hudba Mikoláše Růžičky, používajícího i hlasy, rytmy, které jsou zvukově množeny, zrychlovány a mixovány.
Představení je možná chvílemi zdlouhavé, ale rozhodně nutí k přemýšlení.
Psáno z představení 11. května 2014, Studio Alta Praha.Imago Režie: Lucia Kašiarová Pohyb: Soňa Ferienčíková a Jaro Ondruš Scéna: Marie Gourdain Hudba: Mikoláš Růžička Světelný design: Pavel Kotlík Premiéra: 11. a 12. 5. 2014
Tanečnice a choreografka Lucia Kašiarová se pustila do režijního zpracování nelehké tematiky – myšlenek Carla Gustava Junga.
Ocitáme se v sochařské dílně – všude na zemi jsou úlomky hmoty, sádrové odlitky, křída, bílá torza sochy a všechny tyto atributy jsou posléze brány do hry.
Lucia Kašiarová ukazuje proces tvoření a námahu s ním spojenou jako proces neustálého hledání. Hledáním podstaty bytí a vlastní identity nás nutí přemýšlet, jací jsme a jací jsme chtěli být. A to na základě tvoření, vytváření „jakéhokoli“ uměleckého artefaktu. Jestliže si autorka vybrala prostředí uměleckého ateliéru a sochaření, je to možná jen záminka nebo náhodná volba. Jde jí spíše o konkrétnější příklad, jak a proč nacházet nové tvary, skrze které k nám promlouvají lidské touhy a emoce s nimi spjaté. Každá situace v životě, a v tvorbě dvojnásobně, je prosycena emocemi pozitivními, negativními i pochybnostmi, které nás pronásledují. V ateliéru, kde se tvoří, kde pod rukama roste dílo, přibývá myšlenek, nápadů, pokusů i omylů.
Jsou na ně dva. Muž a žena. Ani jeden z nich nesochá konkrétní materiál, jsou sami sobě tvůrcem a dílem. Lucii Kašiarovou také zajímá odvěké pouto partnerů. Nutnost být spolu, přitahovat se, toužit po sobě, být na sobě závislý a trápit se starostmi o druhého – to vše k životu patří, stejně jako přimknutí k uměleckému principu. Dialog tanečníků Soni Ferienčíkové a Jara Ondruše je mnohavrstevný. Z přátelského setkání i milostných her se i přes hádky a rozepře dostanou až k tématu, zda role muže a ženy, anima a animy, jsou – nebo mohou být – zaměnitelné... Copak musí být muži agresivní a ženy mají plakat? Nemá to být obráceně?
V jednotlivých scénách se prolíná vztah partnerů s vžíváním a přetvářením se do uměleckého tvaru, torza, sochy. Jejich civilní oblečení se rovněž mění, na zemi i na předmětech leží totiž křída, s níž si ti dva hrají. Používají ji i v přímém kontaktu se zemí i v dialogu mezi sebou.
Volba pohybových, někdy víc tanečních, prvků je celkem strohá a kompozičně čistá. V partneřině performeři pracují hodně s vyvažováním osy, přetahováním, které vede k riziku možného pádu. Zvyšují tak napětí, kterým se vyhecují k maximálnímu výkonu, až skončí zase na nule, na začátku. Je to namáhavé zvláště, když se všichni nadýchají křídového prachu. Nejen tanečníci, ale i diváci, jsou tak trochu součástí jedné materie.
Velmi zajímavá je hudba Mikoláše Růžičky, používajícího i hlasy, rytmy, které jsou zvukově množeny, zrychlovány a mixovány.
Představení je možná chvílemi zdlouhavé, ale rozhodně nutí k přemýšlení.
Psáno z představení 11. května 2014, Studio Alta Praha.
Imago
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí