Imago

Imago

Imago

Tanečnice a choreografka Lucia Kašiarová se pustila do režijního zpracování nelehké tematiky – myšlenek Carla Gustava Junga. Ocitáme se v sochařské dílně – všude na zemi jsou úlomky hmoty, sádrové odlitky, křída, bílá torza sochy a všechny tyto atributy jsou posléze brány do hry. Lucia Kašiarová ukazuje proces tvoření a námahu s ním spojenou jako proces neustálého hledání. Hledáním podstaty bytí a vlastní identity nás nutí přemýšlet, jací jsme a jací jsme chtěli být. A to na základě tvoření, vytváření „jakéhokoli“ uměleckého artefaktu. Jestliže si autorka vybrala prostředí uměleckého ateliéru a sochaření, je to možná jen záminka nebo náhodná volba. Jde jí spíše o konkrétnější příklad, jak a proč nacházet nové tvary, skrze které k nám promlouvají lidské touhy a emoce s nimi spjaté. Každá situace v životě, a v tvorbě dvojnásobně, je prosycena emocemi pozitivními, negativními i pochybnostmi, které nás pronásledují. V ateliéru, kde se tvoří, kde pod rukama roste dílo, přibývá myšlenek, nápadů, pokusů i omylů. Jsou na ně dva. Muž a žena. Ani jeden z nich nesochá konkrétní materiál, jsou sami sobě tvůrcem a dílem. Lucii Kašiarovou také zajímá odvěké pouto partnerů. Nutnost být spolu, přitahovat se, toužit po sobě, být na sobě závislý a trápit se starostmi o druhého – to vše k životu patří, stejně jako přimknutí k uměleckému principu. Dialog tanečníků Soni Ferienčíkové a Jara Ondruše je mnohavrstevný. Z přátelského setkání i milostných her se i přes hádky a rozepře dostanou až k tématu, zda role muže a ženy, anima a animy, jsou – nebo mohou být – zaměnitelné... Copak musí být muži agresivní a ženy mají plakat? Nemá to být obráceně? V jednotlivých scénách se prolíná vztah partnerů s vžíváním a přetvářením se do uměleckého tvaru, torza, sochy. Jejich civilní oblečení se rovněž mění, na zemi i na předmětech leží totiž křída, s níž si ti dva hrají. Používají ji i v přímém kontaktu se zemí i v dialogu mezi sebou. Volba pohybových, někdy víc tanečních, prvků je celkem strohá a kompozičně čistá. V partneřině performeři pracují hodně s vyvažováním osy, přetahováním, které vede k riziku možného pádu. Zvyšují tak napětí, kterým se vyhecují k maximálnímu výkonu, až skončí zase na nule, na začátku. Je to namáhavé zvláště, když se všichni nadýchají křídového prachu. Nejen tanečníci, ale i diváci, jsou tak trochu součástí jedné materie. Velmi zajímavá je hudba Mikoláše Růžičky, používajícího i hlasy, rytmy, které jsou zvukově množeny, zrychlovány a mixovány. Představení je možná chvílemi zdlouhavé, ale rozhodně nutí k přemýšlení. Psáno z představení 11. května 2014, Studio Alta Praha. Imago
Režie: Lucia Kašiarová
Pohyb: Soňa Ferienčíková a Jaro Ondruš
Scéna: Marie Gourdain
Hudba: Mikoláš Růžička
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra: 11. a 12. 5. 2014

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec