Kdy si stýskat – a kdy raději ne? Strhující …příští vlna… přinesla nostalgii jako inspiraci pro lepší budoucnost

Inzerce

Když je řeč o minulosti, na kterou nejsme vždy hrdí, nejednoho z nás pronásledují napůl zapomenuté okamžiky z dětství, v němž se chyby a křivdy blízkých všelijak pokrucují a násobí. Pojem mateřské lásky je dobře znám, fenomén lásky dcer a synů je ovšem neméně fascinující – a často bolestnější. Své o tom ví účinkující performativní instalace Parsifalky v režii Apoleny Vanišové, kteří se rozhodli sdílet své příběhy se světem za hranicemi institucí, které je měly střežit. Pokračování dvou předešlých vydání rozhovorů s bývalými i současnými chráněnci (a nyní i chráněnkyněmi) dětských domovů a nápravných zařízení potvrzuje, jak hluboké mohou být jizvy způsobené traumatem, jež jsme nechtěně zdědili.

David, Jakub, Jan, Lucie, Milan, Nicolas, Patrik a Sofie k divákům s vyrovnaností promlouvají do uší prostřednictvím sluchátek, zatímco se jejich tváře objevují a zase mizí v bílém oparu naproti sobě natažených pláten. Někteří vyrůstali bez biologické rodiny, jiným by bez vlastních rodičů možná bylo bývalo lépe. Jejich tichý dialog tváří, zračících pozoruhodný vnitřní klid, je ale v kontrastu s jejich slovy. S nonšalancí, místy i dojetím v hlase popisují situace, kterými by si žádné dítě procházet nemělo. Přesto však i v okamžicích nejistoty a temna nalézají důvody k úsměvu a životnímu optimismu, pramenícímu z vědomí, že právě dno může být ten nejpevnější odrazový můstek.

„Sošná, vznešená, neústupná se Hudecová jako ztělesnění Pallas Atheny tyčí v tmavém elegantním kabátě a neforemných gumákách uprostřed rozesetých diváků jako předzvěstné zjevení, varující před opakováním stále stejných chyb.“

Minulost jako absolutní hodnota
Stejně tak představení Round table akrobatky a performerky Elišky Brtnické chápe odražení se ode dna jako činnost kolektivní, podpůrnou, až terapeutickou. Kulatý stůl v doslovném slova smyslu bychom tu hledali marně, zato ten obrazný prostupuje hořkosladkou veřejnou zpověď od začátku do konce. Zatímco se na od stropu zavěšené dřevotřískové desce postupně kumulují tužky, zvýrazňovače, lepicí pásky, šroubovák či papírové kelímky, ozývají se kdesi z grantového záhrobí hlasy administrativou soužených umělců. Připomíná mi to zhmotněný odraz kreativního mozku ve všech stádiích procesu tvorby najednou: kde co poslepovat, co vystřihnout, v čem se začít (či přestat) vrtat, jak co nejtrefněji popsat svoje vlastní nitro – a hlavně průběžně hydratovat!

Brtnická se skrze své vlastní zkušenosti i rozhovory s kolegy z oboru vyznává z pocitů frustrace nad excelovými tabulkami, groteskností otázek, které komplexní duši člověka-umělce redukují na jeden tisíc znaků a méně, i kradmých pochyb o sobě samé ve všem tom nekonečném vysvětlování „proč“. Balancováním vlastního těla na nefunkčním stole bez nohou vytváří vizuální paralelu ke stínohře, která zplošťuje trojrozměrnost lidské i umělecké reality. Její zvnitřnělá nostalgie po skutečném tvoření bez zbytečného nánosu poznámek pod čarou je zdrženlivá, trpělivá, a přesto vytrvalá. Možná i díky vědomí, že s každým novým projektem člověk sice začíná od nuly, jeho minulost ale je a vždy bude veskrze pozitivní hodnota.

Duchaplný aktivismus
Může být odpovědí na nostalgii smíření s minulostí? Dílem instalace, dílem performance s názvem Nádherná zahrada po ní zůstala má za to, že to možné je. Nicméně dospět až k odpuštění může být někdy nad lidské síly. Autorka textu a dramaturgyně Slavka Civáňová ve fenomenálním sóle pro střídavě melancholickou, rozvernou i rozlícenou Simonu Hudecovou citlivě propojuje osobní minulost s minulostí národa. Příběh dějinných zvratů 1. poloviny 20. století podbarvuje pohnutý osud české baronky Sidonie Nádherné tak vášnivě a věrohodně, jako by ona sama byla hrdou autorkou vlastní divadelní autofikce. Od ztráty milovaného bratra přes turbulentní milostné eskapády až po násilné vyhoštění z vlastního domu dává nepateticky performativním, poetickým a přitom autentickým jazykem najevo svou hořkost nad neutěšeným stavem věcí minulých i budoucích.

Sošná, vznešená, neústupná se Hudecová jako ztělesnění Pallas Atheny tyčí v tmavém elegantním kabátě a neforemných gumákách uprostřed rozesetých diváků jako předzvěstné zjevení, varující před opakováním stále stejných chyb. Mlaskání na již dávno zesnulé milované psíky, duchaplné – a zároveň duchů plné – konverzace s blízkými, uštěpačné glosy i otevřená kritika politikaření vykreslují obraz moderní amazonky. Režisérka Iveta Ditte Jurčová vystavuje barončinu rebelskou osobnost na odiv prostřednictvím útržků z jejího života ve formě předmětů a sloupků textu, jež Hudecovou obklopují za všech stran jako ochranný kruh při seanci. Nehostinnost Nové libeňské synagogy sugeruje v mnohém rozklad Vrchotových Janovic, stejně jako vnitřní rozervanost ženy, kterou stesk po domovině a snahy o vzepření se osudu soužily až do smrti.

Mladí absolventi VŠMU si v inscenaci Požadujme nemožné berou na paškál seznamovací aplikace, kantovskou filosofii, slovenské národní dějiny, vlastní babičky a především sami sebe.

Že nostalgie může mít aktivizační efekt, dokazuje i performativní procházka Pražské ptactvo. Ve tvaru na pomezí přednášky a performance ve veřejném prostoru nemá Divadlo Setkání za úmysl „jen“ edukovat či vzbudit sympatie vůči ukřivďovanému společenství opeřenců. Stejně jako u odkazu Sidonie Nádherné i zde jde o konkrétní činy: ochrana toho, co je pro nás životně důležité. Mezi betonovými kvádry a skleněnými vitrínami se ve změti chodců, obrubníků, schodišť a tramvajových kolejí v okolí dopravního uzlu Vltavská nesourodý dav s nasazenými sluchátky prodírá za multifunkčním vozíkem. Kuriózní rekvizita je vlastně takový průvodcovský deštník na čtyřech kolech, který navíc hostí DJský pult. Díky přítomnosti dvou do fraků oděných umělců – vlaštovek bez křídel – lze odtušit koncert.

Hlasem experta ornitologa k divákům však nejprve doléhají fakta o postupné evoluci dnes převážně nechtěných potomků dinosaurů. Hnízda stavěná z drátů, plastových součástek, kousků polystyrenu a oblečení či pěnových výplní do matrace, na to vše v uměleckém zpracování postupně na naší procházce narážíme. Při pohledu na uniformní šeď a rovné plochy kolem je vlastně spíš s podivem, že v okolí železniční stanice Praha-Bubny, lesknoucí se novotou už z dálky, vůbec nějací ptáci zbyli. Přímá kritika nedomyšleného, či v horším případě ignorantského urbanismu tak vzniká organicky, uprostřed přírody, která už ve městě působí jako pěst na oko. Holubí vrkání i chytlavý protestsong hlasově i skladatelsky nadané Atheny Chlebové mi zní v uších ještě další den. A jistě nejsem sama, kdo si začne po kapsách nosit rohlíky.

Nostalgie jako politický nástroj
Co znamená stesk po minulosti z hlediska politiky a občanské angažovanosti představuje jeden z vrcholů letošního vydání, zábavně krutá i ukrutně zábavná inscenace Požadujme nemožné. Představení pochází z kolektivní dílny Divadla Petra Mankoveckého, konkrétně za ním stojí režisér Šimon Ferstl ve spolupráci se studenty VŠMU. Mladí absolventi si na paškál berou seznamovací aplikace, kantovskou filosofii, slovenské národní dějiny, vlastní babičky a především sami sebe. To vše ve svérázném kabátě Slavoje Žižka, který se neviděn, nevyřčen vznáší éterem coby provokativní mentor pro potřeby inscenace vzniklého ansámblu. Jako filtr zčeřený sérem pravdy, přes který lze dnešní neutěšený svět pozorovat.

V trikotech, sukních a teplácích v teplých pastelových tónech růžové a červené působí jako nadějní akrobaté kočovného cirkusu, v němž se místo míčků žongluje se slovy, názory a extrémy. Jejich tělesný i hlasový projev je přesný jako hodinky, každý pohyb sebejistý, žádné zbytečné gesto ani hluché místo. Ať už intelektuálně argumentují koncept osobních hranic či v úhledné choreografii hyperbolicky odehrávají každodenní rutinu těžce pracující střední třídy, je zjevné, že mezi skotačícími spolutvůrci panuje vzácná souhra, důvěra a sdílený smysl pro ne vždy korektní humor. V imitaci stárnoucí populace nevybíravě nadávají na tu nejmladší, dokolečka opakují ty samé fráze a vzpomínají na staré dobré časy, kdy i „h*vno vonělo líp“. V gradujícím finále se pak nedočkavě překřikují ve vyvolávání hesel nenávisti či podpory, postaveni do úhledné řady při protestu proti…čemu vlastně? Ví to někdo? Proč tu vůbec stojíme v tom dešti? A koho budeš volit vlastně?

Nostalgické vzpomínání jako nosné téma má ovšem v tomto konkrétním případě ještě další, do depresivní reality prosakující rozměr. Smutným vyústěním desetiletého působení dnes již legendárního bratislavského souboru je totiž jeho brzké rozpuštění. Zatímco vstupuje do své poslední sezóny, Požadujme nemožné tak skutečně požaduje nemožné: působení nezávislého divadla na půdě, která rozvoji živé kultury tohoto typu aktivně brání.

Každá inscenace je na jakési meta úrovni mementem mori své vlastní existence. V neopakovatelnosti spočívá kouzlo divadla. „Post-performance blues“ a nostalgie po dobře odvedené práci je přirozená součást každého tvůrčího procesu, jeho nevyhnutelná katarze. Samozřejmě, že nostalgie může být (a často je) spouštěčem setrvačnosti, či přímo návratu k přežitkům. Ono se řekne, stesk po minulém, zašlém, ztraceném. Existuje ale ještě jeden, daleko nebezpečnější druh – stesk po ztrátě budoucí. Současná situace kultury u nás sice pozitivním myšlenkám zrovna nenahrává. Možná je ale namístě se zamyslet, jestli již předem neoplakáváme něco, co ještě nezaniklo. V tom totiž tkví ta největší past – ztráta naděje. A té se musí za každou cenu zabránit, aby nás nestrhla hned příští vlna…

Psáno z festivalu …příští vlna/next wave... ze dnů 18.–24. září 2026, Praha.

Poslední nakonec: My se deme mejt
Režie: Lada Blažejová
Hrají: Lada Blažejová, Věra Bočková, Alice Knoblochová, Eliška Nedvědová

Divadlo Petra Mankoveckého a studentstvo VŠMU: Požadujme nemožné
Režie: Šimon Ferstl
Dramaturgie: Ráchel Rimarčíková, Laura Fedorová
Pohybová spolupráce: Stanislava Vlk Vlčeková
Kostýmy, scéna: Daniela Mesárošová
Světelný design: Robert Mačkay
Hudba: Daniel Zwach
Hrají: Naďa Gášeková, Michal Kvaššay, Richard Labuda, Tomáš Pokorný, Viktória Vadovičová, Daniel Zwach
Produkce: Alexandra Babiaková, Linda Gallová
Technická spolupráce: Matúš Ďuran, Timotej Lačný

Divadlo Setkání: Pražské ptactvo
Tvůrčí tým: Berta Doubková, Tereza Dostálová, Tobiáš Nevřiva
Zpěvačka: Athena Chlebova
Hudební skladatel: Mark Karpilovskij
Klavíristka: Eliška Tkadlčíková
Produkce: Sofie Šmídová

Rekultur – Apolena Vanišová: Parsifalky
Koncept a realizace: Apolena Vanišová
Vizuální spolupráce: Johana Střížková
Technické zabezpečení: Tomáš Mládek a Petr Zábrodský
Pedagogická spolupráce: Bohdana Košťálová
Účinkují: David, Jakub, Jan, Lucie, Milan, Nicolas, Patrik a Sofie
Producent: Ewa Zembok, produkční platforma Rekultur

Bez javiska a Divadlo Pôtoň (SK) – Slavka Civáňová: Nádherná zahrada po ní zůstala
Autorka textu, dramaturgie: Slavka Civáňová
Režie: Iveta Ditte Jurčová
Scéna, kostýmy a objekty: Markéta Plachá
Grafická úprava a výtvarná spolupráce: Alona Voitiuk
Spolupráce na výrobě objektů: František Kovács
Hudba a zvukový design: Jakub Bielik
Technické provedení: Dušan Hvizd
Produkce: Monika Deset Škojcová, Michal Ditte
Performerka: Simona Hudecová

Eliška Brtnická: Round Table
Tvorba, performer: Eliška Brtnická
Sound design: Stanislav Abrahám, Roman Džačár
Light design: Katarína Morávek Ďuricová
Supervize: Lucia Kašiarová
Konzultanti: Stéphanie N ́Duhirahe
Produkce: Eva Roškaňuková