Kozí kraviny – Ostružina sklidila své plody

Vydala jsem se na dílo novější, a to Kozí kraviny, premiérované v roce 2019. Vytvořila ho Bára Látalová a výtvarnice, autorka knih i chovatelka krávy Tereza Říčanová. Dvojici autorek na jevišti doplňovala Radka Kulichová, která slova i písně inscenace tlumočila do českého znakového jazyka, protože dílo bylo prvně uvedeno ve verzi přístupné také pro neslyšící publikum.

Kozí kraviny, nikoliv překvapivě, pojednávaly o krávě. A to pěkně zemitě a živočišně. Ze všech aspektů, které by toto téma mohlo nabídnout, jsem se dozvěděla především o trávícím procesu zvířete, dojení a zpracování mléka.

Performerky se na jevišti hravě vtělovaly do rozmanitých rolí, stávaly se jednotlivými částmi těla krávy, představovaly celé zvíře, selky či mléčné produkty. Působily jako slovní komentátorky dění i hudebnice. Každá dílo táhla svojí silnou stránkou, Bára Látalová pohybovým projevem, i když Tereza Říčanová se tanečního odhodlání rozhodně nezalekla. Výtvarnice se zase kromě vizuálního konceptu suverénně ujala partů lidových nápěvů. Radka Kulichová pak dvojici doplňovala, kromě funkce tlumočnice se stala i osobitou performerkou. Nemůžu soudit, jak její role fungovala pro neslyšící diváky, nicméně z mého pohledu bylo velmi příjemné, že se nestala jen „titulkem“ někde v rohu, ale živě interagovala s hlavními aktérkami, její pohyb představení dotvářel a obohacoval, v některých momentech vznikalo trio.

Představení jsem si užila. Úplně nejspokojenější jsem byla jakožto matka, která v hledišti seděla s jeden a půl roční dcerou a původně trnula, jak to na akci se značkou od 4 let dopadne. Dceru představení evidentně zaujalo a k mému překvapení zůstala celý průběh na místě, tiše (kromě občasného komentáře dění na jevišti typu „ťap ťap“ nebo „není“) a s očima upřenýma na scénu. A na konci si po výzvě performerek ještě šla spokojeně zaskotačit na jeviště.

Jakožto dospělý divák jsem byla také spokojena. Sice mě nečekala zrovna katarze z nějakého emočně vyzývavého kusu, ale to jsem od inscenace o krávě určené dětskému publiku ani nečekala. Byla mi příjemná zemitá estetika díla, ve které se abstrahovalo, přeskupovalo a využívalo jen několik vybraných elementů zvoleného tématu. To se projevilo jak v pohybovém projevu, tak v podobě kostýmů a funkčních rekvizit i v řešení zvuku vydávaném převážně hlasivkami performerek a rekvizitami (dřevěnými klacky či zvoncem). Užila jsem si plynutí jednotlivých scén a motivů, které často pracovaly s repeticí, občas na mě dýchla až meditativní atmosféra neuspěchaně přežvykujících krav. Podle soustředění, které jsem vnímala ve zbytku hlediště, nebylo pochyb o tom, že k zaujmutí cílové skupiny rozhodně není třeba nějakých větších wow efektů.

Jakožto taneční umělkyně, která často pracuje s dětmi, jsem v představení jasně rozeznávala osvědčené tvůrčí postupy. Například dekonstrukci vybrané entity (těla krávy), vybrání jednotlivého motivu, analyzování a pak rozvinutí do kreativního pohybu (jedna performerka představovala jazyk pasoucí se krávy, druhá ohánějící se ocas). Anebo manipulaci s objektem (například láhev smetany) a převzetí pohybu předmětu do pohybu těla. V tomto směru mě inscenace nijak nepřekvapila, což ale rozhodně nemyslím negativně. Z osvědčených postupů vznikají povedené scény; například Bára Látalová jakožto sušící se tráva mě okouzlila a vryla se do paměti jako jedna z jejich velmi vydařených rolí.

 

Psáno z představení 25. září 2021, Divadlo Ponec.

 

Kozí kraviny

Tvorba: Barbora Látalová, Tereza Říčanová
Interpretace: Tereza Říčanová, Barbora Látalová
Vizuální koncept: Tereza Říčanová
Tlumočení do ČZJ: Radka Kulichová
Světelný design: Pavel Havrda
Zvuková režie: Tomáš Vtípil, Petr Zábrodský
Dramaturgie: Eva Rosemarijn
Produkce: Lucia Račková
Producent: OSTRUŽINA z.s.
Koproducent: Tanec Praha z.ú. / PONEC – divadlo pro tanec