Vydala jsem se na dílo novější, a to Kozí kraviny, premiérované v roce 2019. Vytvořila ho Bára Látalová a výtvarnice, autorka knih i chovatelka krávy Tereza Říčanová. Dvojici autorek na jevišti doplňovala Radka Kulichová, která slova i písně inscenace tlumočila do českého znakového jazyka, protože dílo bylo prvně uvedeno ve verzi přístupné také pro neslyšící publikum.
Kozí kraviny, nikoliv překvapivě, pojednávaly o krávě. A to pěkně zemitě a živočišně. Ze všech aspektů, které by toto téma mohlo nabídnout, jsem se dozvěděla především o trávícím procesu zvířete, dojení a zpracování mléka.
Performerky se na jevišti hravě vtělovaly do rozmanitých rolí, stávaly se jednotlivými částmi těla krávy, představovaly celé zvíře, selky či mléčné produkty. Působily jako slovní komentátorky dění i hudebnice. Každá dílo táhla svojí silnou stránkou, Bára Látalová pohybovým projevem, i když Tereza Říčanová se tanečního odhodlání rozhodně nezalekla. Výtvarnice se zase kromě vizuálního konceptu suverénně ujala partů lidových nápěvů. Radka Kulichová pak dvojici doplňovala, kromě funkce tlumočnice se stala i osobitou performerkou. Nemůžu soudit, jak její role fungovala pro neslyšící diváky, nicméně z mého pohledu bylo velmi příjemné, že se nestala jen „titulkem“ někde v rohu, ale živě interagovala s hlavními aktérkami, její pohyb představení dotvářel a obohacoval, v některých momentech vznikalo trio.
Představení jsem si užila. Úplně nejspokojenější jsem byla jakožto matka, která v hledišti seděla s jeden a půl roční dcerou a původně trnula, jak to na akci se značkou od 4 let dopadne. Dceru představení evidentně zaujalo a k mému překvapení zůstala celý průběh na místě, tiše (kromě občasného komentáře dění na jevišti typu „ťap ťap“ nebo „není“) a s očima upřenýma na scénu. A na konci si po výzvě performerek ještě šla spokojeně zaskotačit na jeviště.
Jakožto dospělý divák jsem byla také spokojena. Sice mě nečekala zrovna katarze z nějakého emočně vyzývavého kusu, ale to jsem od inscenace o krávě určené dětskému publiku ani nečekala. Byla mi příjemná zemitá estetika díla, ve které se abstrahovalo, přeskupovalo a využívalo jen několik vybraných elementů zvoleného tématu. To se projevilo jak v pohybovém projevu, tak v podobě kostýmů a funkčních rekvizit i v řešení zvuku vydávaném převážně hlasivkami performerek a rekvizitami (dřevěnými klacky či zvoncem). Užila jsem si plynutí jednotlivých scén a motivů, které často pracovaly s repeticí, občas na mě dýchla až meditativní atmosféra neuspěchaně přežvykujících krav. Podle soustředění, které jsem vnímala ve zbytku hlediště, nebylo pochyb o tom, že k zaujmutí cílové skupiny rozhodně není třeba nějakých větších wow efektů.
Jakožto taneční umělkyně, která často pracuje s dětmi, jsem v představení jasně rozeznávala osvědčené tvůrčí postupy. Například dekonstrukci vybrané entity (těla krávy), vybrání jednotlivého motivu, analyzování a pak rozvinutí do kreativního pohybu (jedna performerka představovala jazyk pasoucí se krávy, druhá ohánějící se ocas). Anebo manipulaci s objektem (například láhev smetany) a převzetí pohybu předmětu do pohybu těla. V tomto směru mě inscenace nijak nepřekvapila, což ale rozhodně nemyslím negativně. Z osvědčených postupů vznikají povedené scény; například Bára Látalová jakožto sušící se tráva mě okouzlila a vryla se do paměti jako jedna z jejich velmi vydařených rolí.
Psáno z představení 25. září 2021, Divadlo Ponec.
Kozí kraviny
Tvorba: Barbora Látalová, Tereza Říčanová
Interpretace: Tereza Říčanová, Barbora Látalová
Vizuální koncept: Tereza Říčanová
Tlumočení do ČZJ: Radka Kulichová
Světelný design: Pavel Havrda
Zvuková režie: Tomáš Vtípil, Petr Zábrodský
Dramaturgie: Eva Rosemarijn
Produkce: Lucia Račková
Producent: OSTRUŽINA z.s.
Koproducent: Tanec Praha z.ú. / PONEC – divadlo pro tanec
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí