Legítimo/Rezo: Tanec podle Forsytha

Jone San Martín. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Večer začíná přednáškou, která odhaluje zákulisí Forsythova tvoření. Přibližuje umění taneční výmluvnosti, způsoby, jakými se dá pohyb artikulovat. K tomuto zamyšlení přivedlo Martinovou pozvání na konferenci v pařížském Théâtre de la Ville zaměřenou na taneční notaci ve Forsythových choreografiích. Tehdy se zrodil nápad, jak by se dal tanec ozřejmit i jinak, zevnitř. Nabízela se řada otázek. Co či kdo je hybatelem improvizace? Co dává tělu impulzy, kterým naslouchá, a jak je následuje? Co se děje v těle, když reaguje na podněty zvenčí?

Naslouchání tělu

Forsythe využívá improvizaci, dává jí však svá pravidla. Martinová je poznala na vlastní kůži a její fysis je jimi prodchnuta. Pomalu před námi načrtává pohybové tvarování na základě jednoduchého zadání, kdy se soustředí jen na své tělo, které má prostupovat prostor s vidinou tvaru kříže. Martinová odhaluje, kam se pohyb může ubírat, k čemu se dále vztahuje – k prostoru, času, tvaru. A od těchto kvalit definovaných Rudolfem Labanem, majících neomezené možnosti jejich podchycení, se dostává k tomu, co se za pohybem může skrývat, co vše může vyjadřovat. Stačí říci jen slovo a doprovodit ho pohybem, mísit různá slova vedoucí k rozličným fyzickým postojům, gestům a variacím.

Martinová se snaží divákům nastínit také to, co se nachází „inside of the body“. Toto zvnitřnění pohybu se vztahuje ke všemu, co nás v danou chvíli obklopuje. Je tu tolik odkazů, k nimž se můžete upnout, a to nejen k sobě samým, ale třeba i ke stolu, jak Martinová sama demonstruje. Na tyto možnosti je Forsythe upozorňuje; nabízí jim například představu laserového paprsku dotýkajícího se těla, které na světelné dotyky a jejich prostupování reaguje. Forsythe předkládá a vyvolává další představy, vede své tanečníky k nacházení vlastních pocitů (i ty jsou nekonečné, Martinová mluví o představě „elastic feelings“), stačí jen naslouchat. 

Hra s diváky

Forsythe pracuje s improvizací fyzickou i hlasovou. V Legítimu/Rezu vidíme krátkou ukázku, když se k Martinové přidává vzrostlý Američan Josh Johnson (k Forsythovi přišel v roce 2010) a spolu s ní předvádí, jak se na sebe nalaďují, když se zaměřují na vztah těla a času. Poté nás vyzývají, abychom je doprovázeli napodobením ptačích zvuků. Zkoušíme vsedě i krátkou pohybovou sekvenci, kdy si hrajeme s pažemi. Prostor pro tvoření je neomezený, je všude kolem nás, stačí si všímat, vnímat a nechat své tělo promlouvat. Martinové tělo se tak stalo prostředníkem mezi choreografickým záznamem a interpretací, mezi zadáním a improvizací.

Netuším, zda se jí podařilo zcela vyjasnit ztělesnění tvořivého procesu, metodu, s níž Forsythe pracuje, a nadchnout i nezasvěcené laiky, kteří přišli jen za tancem. V každém případě mohli nakouknout do tvořivého procesu jednoho z legendárních umělců, jehož choreografie provokují na první pohled svým extravagantním tvarováním těl.

Sólo na závěr

Za mísení zvuků nepříjemného skřípání a melodických vokálů pak vystoupila Martinová v desetiminutovém sólu, s knírkem, v teplákách, tričku. Hrací prostor Ponce je odstrojen od závěsů, postranních světel a do takto obnažené scény přichází tanečnice zadními dveřmi. Předkládá svůj tanečně-hlasový monolog se svým druhým „já“, které asi představuje i ležící figurína (vycpaný pytel s nakreslenou podobou interpretky). Její tělo se hýbe tak zvláštně, nekoordinovaně i plynule, roztěkaně i koncentrovaně. Jako by svou fyzičností potvrzovala slova Lawrence Durrella z roku 1960 (Clea, The Alexandria Quartet), která ve svém diskurzu citovala: „Truth disappears with the telling of it. It can only be conveyed, not stated.“ (Pravda se po vyřčení vytrácí. Může být jen přenesena, ne vyjádřena.) 

Psáno z představení 20. června 2016 v divadle Ponec.

Tanec Praha 2016

Legítimo/Rezo
Koncept: William Forsythe, Jone San Martin a Josh Johnson
Choreografie: William Forsythe
Externí agent, hudba a scéna: Josh Johnson
Světová premiéra: 5. září 2014, Théâtre de la Ville