Potřebujete uvolnění, osvěžení, inspiraci? Zapomeňte na masážní a kosmetické salóny. Pojďte do divadla! Lehká a humorná choreografie z lázeňského prostředí vás zbaví stresu a únavy, vlije novou energii do žil. Perfektní den maséra Mr. Glutea Maxima začal nevinně, jako pravidelná lázeňská procedura. Do růžova se začal zbarvovat ve chvíli, kdy jej mezi pravidelnými návštěvníky zaujala dívka připomínající jeho dlouholetý idol z televizní obrazovky. V ten moment se sterilní bílé prostory staly dějištěm lidských vztahů a prostředníky tužeb po lásce a pochopení. Parodická komedie vtipně a originálně využívala zdánlivě banální rekvizity a scénu, které samotné nechyběly funkčnost ani humor. Pohrávala si s odkazy na jednotlivé procedury, trefně zobrazovala lidské charaktery a narážela i na tradici „lázeňství“ v naší kultuře. Dokonale proměnila také potenciál jednotlivých interpretů. Dílo bylo jako ušito na Václava Janečka v roli úlisného maséra, jehož charisma naplňovalo celé jeviště a precizní gestika a mimika vytvářela i z levných fórů duchaplnou satiru. Lázeňští hosté Lenka Vágnerová, Pavel Mašek a Michaela Ottová působili jako orchestr, který drží formu, ale dává vyniknout sólistovi. Jejich jednotlivé charaktery by si zasloužily více specifikace a hereckého vyjádření, aby se staly rovnoměrnými nástroji kvartetu. Způsob práce s pohybem byl profesionálně promyšlený tanečně i choreograficky, vyzvednout bych ale chtěla především kompaktní dramaturgickou strukturu, která udržovala diváky v dynamickém napětí bez klopýtnutí od začátku až do konce.
Překvapivě jiný dojem zanechala práce stejné choreografky Mah Hunt. Na téma vzájemného lovu dvou bytostí se duo Lenka Vágnerová a Pavel Mašek oddávalo hře na lovce a oběť v různých formách a pravidlech. Pod touto „záminkou“ vytvářeli tanečníci podivuhodné obrazy pohybových her s různými nástroji. Choreografii nechyběla dynamika, vášeň a plné nasazení, divákům údiv nad originálním použitím těla. Především zvedačky vytvořené vzájemným držením koutků úst partnera vyvolávaly husí kůži a obdiv nad precizní partneřinou. Dílo však postupně působilo spíše jako ukázky taneční a pohybové studie, jako choreografické etudy inspirované roztodivnými rekvizitami. Jednotlivé fáze začaly být zdlouhavé a bez gradace a divák si občas připadal jako voyer improvizací, kdy choreograf hledá nové formy pohybu. Z neustálého toku tryskaly zajímavé nápady scénické i taneční, chyběla jim však často pointa i argumentace. Celé představení se tak stalo obsažným archívem výborného jevištního materiálu, který ale zůstal nezpracován do ucelené kompozice. Pokud by stejné nápady byly kompaktně využity zkušeným režisérem, věřím, že by se nad takovým dílem divákům tajil dech.
Lenka Vágnerová je výjimečnou tanečnicí, to ji však do jisté míry svazuje jako choreografku. Přesto během několika měsíců vytvořila dvě díla, která dokazují její tvůrčí talent. V Mah Hunt se můžeme kochat možnostmi lidského těla a jeho použitím na jevišti, v Perfektním dnu obdivovat um dramaturgické zkratky a hru s divákem. Na další zrání nadějné choreografky se můžeme jen těšit.
Psáno z představení 23. 11. / 24. 10. 2010, divadlo Ponec.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?