Marie Gourdain vsadila na intenzivní emoce. Motiv šoku však postrádá uchopitelný význam
Francouzsko-česká choreografka Marie Gourdain se po několika letech vrátila do Prahy, aby v kulturní stanici Galaxie představila své nejnovější dílo Neznámý koeficient. To vytvořila se svým novým kolektivem Matière Mobile, usazeným ve francouzském Lyonu.
Neznámý koeficient. Foto: Adéla Vosičková.
V Neznámém koeficientu Gourdain rozvíjí svůj rukopis a zřetelně navazuje na své umělecké práce, které vytvořila v České republice s kolektivem tYhle. Společně s pěticí tanečníků si vybrala motiv šoku a jeho různých podob. K tomuto východisku přistoupila podobně jako v minulosti – inspirovala se nejen současností, konkrétně bezprecedentním rozkladem západních hodnot, ale i archetypálními výjevy z antické mytologie na obrazu Sabinky neoklasicistního malíře Jacquese-Louise Davida.
Gourdain vytvořila scénickou alegorii světa, který se rozpadl, a nový je v nedohlednu. Na tomto apokalyptickém bojišti se potkávají bezejmenné postavy, které hledají nové jistoty, novou konstantu, jež by dala jejich životům směr či řád.
Symbióza pohybu a prostoru
Marie Gourdain je vystudovaná animátorka a svůj výtvarně laděný styl, který se stal symbolem jejího českého uskupení tYhle, rozvíjí i po návratu do domovské Francie. Neznámý koeficient je podobně jako její předchozí práce postaven na výrazné scénografii a symbióze pohybu a prostoru. Striktní geometrické linie zde vytvářejí surreální, až úzkostnou topografii, v níž dochází k neustálým střetům mezi sterilními hranicemi a organickým pohybem.
Prostor je v inscenaci horizontálně i vertikálně vymezený několika černo-bílými šňůrami. Ty jsou umístěny na kolečkovém mechanismu a jejich přetáčením performeři mění jejich barvu na podlaze z bílé, která vytváří hranice, na splývavou černou, která tyto hranice zase maže.
Kromě toho je na jevišti pouze jeden prvek, a to černá, zevnitř osvětlená bedna s neznámým obsahem. Performeři, kteří však do ní vloží hlavu a chvíli tam setrvají, procházejí jakousi transformací a mění své role.
Gourdain vytvořila scénickou alegorii světa, který se rozpadl, a nový je v nedohlednu. Na tomto apokalyptickém bojišti se potkávají bezejmenné postavy, které hledají nové jistoty, novou konstantu, jež by dala jejich životům směr či řád.
Své výtvarné cítění Gourdain projektuje i do choreografické práce a zkoumá, jak se moment šoku promítá do lidské tělesnosti. Jednotlivé obrazy tak stylizovaně, někdy až sošně reflektují široké spektrum emocí, individuálních prožitků i mezilidských interakcí, které přicházejí v momentech fatálních otřesů – od strachu a lítosti až po otevřený odpor a boj.
V jednom momentu je pohyb performerů synchronní a plynulý, v jiném zase trhaný a vyčerpávající. Chvíli se stávají jedním kooperujícím organismem, jindy se rozpadají na střípky společnosti ve vzájemném střetu či v konfliktu se sebou samými. Tyto různorodé atmosféry podporuje i hudba, která přechází z dramatického dunění a brnkání až po jemné smyčcové melodie. Obdobně se mění i světlo z agresivně rudého na intimně tlumené, ve vypjatých momentech nechybí ani stroboskopické efekty.
Černé kostýmy doplnil jejich autor Françoise Léger o detaily s výraznými barvami. Tím nejprovokativnějším jsou červené punčocháče na hlavě Guillauma Ippolita, které mu zakrývají celou tvář. Ippolito tak po většinu inscenace představuje jakési monstrum, obávaného agresora, který odmítá vystoupit ze své bezpečné anonymity a podívat se svým obětem do očí.
Moment šoku v rozkladu
Záměrem Gourdain bylo rozložit moment šoku a nahlédnout jej z mnoha stran. K této dekonstrukci přistoupila důkladně a diváci tak vskutku viděli mnoho podob psychického vypětí. Avšak jejich následné propojení a vybudování jasné linie či autorské výpovědi již tak důsledné nebylo. Samotný šok, představený bez jakýchkoliv časoprostorových reálií, se stává dle mého natolik abstraktním motivem, že jeho rozklad na dílčí výjevy ještě prohlubuje jeho nesrozumitelnost. Inscenace tak zůstává pro diváky velmi těžce uchopitelná.
Některé scény navíc bez hlubšího kontextu balancovaly až na hraně kýče. Zkoumání duševního a společenského otřesu se jistě neobejde bez notné dávky expresivity, avšak němé výkřiky či naléhavé, významné pohledy performerů působily v mlhavě naznačených souvislostech nepatřičně. Tvůrčí kolektiv vsadil na vizuálně působivé a emotivní obrazy, ale nedokázal do nich otisknout význam a hloubku. Intenzivní výrazové prostředky zkrátka nevyvážily dramaturgické nedostatky inscenace.
Psáno z české premiéry 16. října 2025, kulturní stanice Galaxie.
Neznámý koeficient
Choreografie: Marie Gourdain
Interpretace: Naïs Arlaud, Nicolas Garsault, Guillaume Ippolito, Alice Lambert, Fanny Pouillot
Vnější pohled: Jean-Christophe Paré
Scénografie: Mathis Bahut-Brunet
Zvukový design: Thibault Cohade
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy: Françoise Léger
Česká premiéra: 16. 10. 2025
