Mates Petrák hledá vlastní tvář v tradici mimu. Silné momenty se ale topí v roztříštěné dramaturgii
Vzrušující, rozervaná, zábavná, ale i stagnující a bolestivá – taková může být cesta mladého umělce k nalezení vlastního sebevyjádření a autentického bytí na scéně i mimo ni. Je to souboj s nánosy minulosti a očekáváním budoucnosti. Je to bouře – tak jak ji syrově i s humorem ukazuje Mates Petrák ve svém nejnovějším projektu s názvem Rumble, jehož premiéra se uskutečnila v ostravském divadle Studio G v rámci programu MOVE Ostrava.
Rumble. Mates Petrák. Foto: Dagmar Malinová.
Petrákova druhá sólová inscenace je osobní zpovědí i poctou osobnostem českého a světového mimu, která se nebojí rýpnout do zažitých klišé ani rozplácnout divákům na obličej talíř šlehačky. Mates Petrák patří k nejzajímavějším osobnostem mladé generace českého nonverbálního divadla. Jeho práce se vyznačuje kombinací několika disciplín, jako je akrobacie, pantomima a klaunérie, a také schopností nenuceně klouzat od existenciálních témat k absurditě a humoru. Upozornil na sebe především svými absolventskými inscenacemi, a to tragikomickou hříčkou Pouť a lehce hororovou one-man show Memento Mori, která sklidila značný ohlas. Ve svém nejnovějším počinu Rumble se Petrák od stylizovaných postav přesouvá sám k sobě a procesu vlastního hledání, které má zároveň reprezentovat i umělecké zápolení dalších zástupců „mladé krve“. Nabízí se však otázka: je takové hledání dostatečně silným materiálem pro celovečerní sólové představení?
Po efektním začátku, kdy Petrák ve stylu boxera vcházejícího do ringu nakráčel na jeviště plné nejrůznějších rekvizit, aby vzápětí za zvuků písně Let’s Get Ready to Rumble předvedl výstup ve stylu Marcela Marceaua, se zdálo, že odpověď na výše zmíněnou otázku bude rozhodně ano. A také že o silné momenty a překvapivé zvraty nebude nouze. Ostatně i dále se opakující boxerský motiv, včetně odpočinku na stoličce v rohu ringu, rozstřikování vody a demonstrativní rozcvička před výkonem, trefně zhmotňoval vnitřní umělecké rozhárání. Problém byl ale v tom, že diváci si museli počkat, než se ony „highlighty“ vyloupnou z hromady více či méně čitelných situací, které však nezřídka končily bez jasné pointy a nebylo zcela zřejmé, kam vlastně dramaturgicky směřují.
Petrák v představení zkoumal vlastní umělecký jazyk skrze dialog s legendami pantomimy a fyzického divadla. Na scéně se objevily odkazy na známé osobnosti i ikonické gagy – chodící hůlka, padající klobouk, házení šlehačkových dortů i červené klaunské nosy. Performer si tyto prvky postupně přivlastňoval, modifikoval a vrstvil. Zároveň je ale zpochybňoval a odkládal, jako by se snažil vymanit ze stínu svých vzorů a najít něco skutečně svého. Publikum přirozeně reagovalo právě na tyto „staré dobré“ triky i na momenty trapnosti, které jsou pro klaunérii typické, jenže jednotlivé myšlenky často rychle mizely v dalších situacích a nestihly se plně rozvinout, nebo se naopak hrály příliš dlouho a jejich původní energie se ztratila. Do jaké míry to byl záměr (přeci jen setrvávání v určitých činnostech a jejich neustálé opakování je také součástí kreativního procesu) a do jaké míry nesprávný timing, nebylo snadné rozlišit.
V inscenaci se objevuje řada zajímavých nápadů a témat, zarámovaných frustrací z hledání vlastního stylu nebo konfrontací s tím, „co už tu bylo“. Často však zůstávají jen načrtnuté a jejich potenciál jen naznačený.
Postupně tak přestávalo být zcela jasné, kam inscenace směřuje. Přechody mezi jednotlivými čísly byly někdy příliš dlouhé a dynamika představení tím ztrácela tempo, přestože Petrák dokázal znovu zaujmout výraznými fyzickými výkony nebo efektními obrazy. V paměti tak utkvěly především jednotlivé momenty – například scéna s maskami připomínající nepovedené tinder rande, převtělení do smutného klauna pomocí kabátu, hravé odkazy na Mr. Beana nebo hypnotizující tanec pod bodovým světlem – zatímco části mezi nimi působily spíše jako výplň.
Je to škoda i proto, že Petrák jako performer disponuje výraznými fyzickými i hereckými schopnostmi. V inscenaci se objevuje řada zajímavých nápadů a témat, zarámovaných frustrací z hledání vlastního stylu nebo konfrontací s tím, „co už tu bylo“. Často však zůstávají jen načrtnuté a jejich potenciál jen naznačený. Celku dle mého neprospěl ani fakt, že většina situací se odehrávala v tichu, přičemž hudba se vázala vždy ke konkrétnímu segmentu. Nemám nic proti absenci hudebního doprovodu, v případě Rumble jsem ale vyloženě čekala, až nějaký podkres přijde.
Celkově inscenace působí jako otevřený proces hledání, sice upřímný a místy velmi působivý, ale zároveň roztříštěný. Až závěrečná projekce, v níž se postupně objeví všechny citované osobnosti, pomáhá divákovi zpětně propojit jednotlivé reference a pochopit širší kontext. Potenciál projektu je zřejmý – Petrák však zatím ukazuje spíše jeho část. Možná by právě pevnější dramaturgická linka dokázala tento osobní souboj na scéně proměnit v ještě silnější divadelní zážitek.
.png)
Psáno z představení 6. března 2026 v divadle Studio G, Ostrava.
Rumble
Autor a hraje: Mates Petrák
Hudba: Vojtěch Bor
Světelná konzultace: Karel „Karlos“ Šimek
Grafika: Dagmar Malinová
Technická podpora: Jakub Urban
Premiéra: 5. 3. 2026