Metamorphic – Od nesmělého hledání k přeměně v umělce

Metamorphic – Od nesmělého hledání k přeměně v umělce

Metamorphic – Od nesmělého hledání k přeměně v umělce

Na scéně pražského divadla Ponec se na začátku října setkala dvě taneční tělesa – Pražský komorní balet a soubor konzervatoře Taneční centrum Praha Balet Praha Junior. Společným večerem započala spolupráce subjektů, které spojuje odkaz ke kořenům české taneční scény formující se v šedesátých letech minulého století, když v roce 1964 Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut založili Studio Balet Praha. Repertoár souboru se tehdy odlišoval od dobových divadel a repertoáru založeného na klasické taneční technice. Na československá jeviště přinášel experiment s pohybovým tvarem a s tím i nové možnosti tanečního vyjádření. Na Studio Balet Praha pak v roce 1975 navázal Pavel Šmok založením Pražského komorního baletu (PKB), jehož činnost trvá dodnes. Spojení PKB s Baletem Praha Junior není náhodné a jistou spojovací linku mezi nimi lze vysledovat. Avšak atmosféra šedesátých let vyprchala a s ní i potřeba vymezení se vůči většinové praxi kamenných divadel, jejichž repertoár doznal od té doby značných změn. Po roce 1989 se česká taneční scéna výrazně rozrostla, obohatila a její dramaturgické a žánrové směřování nabylo úctyhodné šíře. Pražský komorní balet dosud významně těží ze své tradice a nezpochybnitelného odkazu svých zakladatelů, ale v rámci současného tanečního dění není jeho aktuální směřování a postavení zcela zřetelné.

Tiché ponory i prázdná sdělení

Úvod i závěr programu patřil Pražskému komornímu baletu. Choreografie Teď2 Ondřeje Vinkláta byla premiérově uvedena v rámci večera s názvem Mysterium času v prosinci minulého roku, o kterém Taneční aktuality již psaly (více  zde). Jedná se o duet postavený na vztahu dvou lidí, jejich sblížení a odloučení projevující se dynamickou škálou od jemných, subtilních pohybů přes energické až dominantní, které se násobily odrazem v poloprůsvitném zrcadle. Díky tomu divák viděl nejen odraz tanečníka, ale i to, co se odehrávalo za ním. S ohledem na tento efekt byl komorní prostor divadla vhodný, méně pak pro samotné tanečníky uvyklé na scénu kukátkového jeviště. Ti se v Ponci museli nově potýkat s divákovou blízkostí, s níž se o poznání lépe vypořádali v závěrečném díle Metamorphic.

Téma svazující davové uniformity uvedl na scénu Balet Praha Junior v choreografii I‑dentity Samuela Delvauxe. Devět tanečníků a devět krychlí vytvářelo zprvu expresivní, statické i neznatelně se pohybující živé obrazy, které se pomalu objevovaly a opět se nořily do tmy. Strojově nepřirozenou jednotu podtrhovaly černé obleky tanečníků s přísně vyčesanými drdoly. Svou estetikou i pohybovým vyjádřením připomínalo I‑dentity slavné Decadance Ohada Naharina. Aby Delvaux podpořil dojem naprosté mechaničnosti a odlidštění, nechal tanečníky pochodovat do rytmu zvukových úderů, užíval sekané pohyby v unisonu i kánonu.

O taneční duet Opus 13 z dílny Šimona Kubáně se opět postaral soubor Balet Praha Junior. Před diváky se rozprostřela scéna se zlato-stříbrnou alobalovou pokrývkou, ze které se vynořili tanečník s tanečnicí. V průběhu jejich sedmiminutového pohybového dialogu jsem mezi nimi naprosto postrádala jakýkoliv vztah, provázanost. O co urputněji bořili svá těla do třpytivé peřiny, o to usilovněji jsem se ptala po významu jejich konání. Ztrátu kontaktu s divákem bych nedávala za vinu tanečníkům, ale jisté povrchnosti choreografie samé. Přeexponované pózy a snaha o sdělení čehosi vyššího (jak se mi původní záměr díla jevil) tak vyzněly spíše naprázdno a do ztracena.

Poslední produkcí Baletu Praha Junior bylo 5 nebeských sól polsko-švédské choreografky Lidie Wos na Ščedrinovu orchestrální suitu Bizetovy Carmen. Třetí choreografie a třetí vážné téma. Aspoň tak se dalo dílo chápat ve chvíli, kdy byla ležící těla tanečnic obtahována jako po tragické nehodě. Vážnost se ale obrátila v „grotesku“, dívky ožily a zatančily na pět skladeb, ve kterých vždy jedna hrála prim. Tanec mrtvých končil závěrečnou hromadnou pózou těl obrácených diagonálně za světelným zdrojem, ukazujícím nejspíš do vytouženého ráje.

Hledání tvarů

Závěr večera patřil premiéře duetu Metamorphic v podání Pražského komorního baletu (Jitka Tůmová, Patrik Čermák) choreografky Martiny Hajdyly Lacové, která se inspirovala dílem významného francouzského sochaře počátku 20. století Augusta Rodina, mj. velkého obdivovatele Isadory Duncanové. Dílo Hajdyly Lacové patřilo nepochybně k vrcholům večera. V krátkém časovém úseku jste byli svědky proměny dvou křehkých bytostí, od opatrné hmoty hledající svůj tvar po individuality využívající prostorové expanzivnosti. V prvních chvílích jste sledovali neforemné, pokřivené bytosti s odhalenými trupy (škoda, že pak byly schovány pod svršek připomínající ochranný krunýř). Chvějící se tanečníci se s přesně vypočítaným pohybovým minimalismem snažili zapadnout do sebe navzájem. Ostré a úsečné pohyby pomalu roztávaly do plynulé poddajnosti a i tato nově nabytá volnost plastického těla je k sobě přitahovala. Párové otáčení kolem vlastní osy a zároveň rotování v prostoru vyústilo v závěrečné sousoší. Cesta od nesmělého hledání tvaru po jeho nalezení byla dovršena. Promyšlená koncepce a dramaturgický vývoj třináctiminutové choreografie působily v kontextu večera jako balzám na duši. Tůmové i Čermákovi více slušel závěrečný duet vyžadující sofistikovanější práci s dynamikou, tvarem i velikostí pohybu. Bylo také znát, že byl od počátku tvořený s ohledem na divadelní scénu Ponce, se kterou má sama Hajdyla Lacová zkušenosti.

Ve Vinklátově Teď2 se naopak tanečníci museli vypořádat s mnohem menším prostorem, ještě navíc ohraničeným dvěma posuvnými zrcadly, která je značně limitovala. V rámci večera byl znatelný akcent Tanečního centra Praha. Z celkového počtu pěti děl tančili studenti této konzervatoře ve třech a rovněž dva členové Pražského komorního baletu (Jitka Tůmová a Patrik Čermák) absolvovali právě tuto školu. Estetika  a choreografická pojetí obou souborů se od sebe lišila, ale nechme se překvapit, co jejich spolupráce přinese do budoucna.

Psáno z představení 5. října 2017, divadlo Ponec.

Teď2
(Pražský komorní balet)
Choreografie: Ondřej Vinklát
Hudba: Marek Pavlíček
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Návrh kostýmů: Pavel Knolle
Návrh scénografie: Valentina Hejdová
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Premiéra: 18. prosince 2016

I‑dentity
(Balet Praha Junior)
Choreografie: Samuel Delvaux
Hudba: Les Tambours du Bronx, Kampen, TWDY
Asistent choreografie: Pavla Königsmarková
Scéna a kostýmy: Samuel Delvaux
Světelný design: Samuel Delvaux
Premiéra: 6. října 2016

Opus 13
(Balet Praha Junior)
Choreografie: Šimon Kubáň
Hudba: Max Richter
Asistenti choreografie: Jaroslava Janečková, Viktor Svidró
Scéna a kostýmy: Šimon Kubáň, Jaroslava Janečková
Světelný design: Šimon Kubáň

5 nebeských sól
(Balet Praha Junior)
Choreografie: Lidia Wos
Hudba: Bizet/Ščedrin – Carmen
Asistent choreografie: Antonín Schneider, Natálie Housková
Scéna a kostýmy: Lidia Wos
Světelný design: Lidia Wos, Antonín Schneider

Metamorphic
(Pražský komorní balet)
Koncept: Martina Hajdyla Lacová
Choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Hudba: Jozef Vlk
Supervize: Andrej Petrovič
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Monika Petrušková
Premiéra: 5. října 2017


 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Martina Hajdyla LacováOndřej Vinklát

Balet Praha JuniorPražský komorní baletŠimon Kubáň

Tanec