Balet Praha Junior se představil v Boleru, komplikovaném večeru profesionálů s amatérskými chybami

Inzerce

Ve druhé choreografii Rozeznávám Vlasty Schneiderové se rozvíjí dialog mezi texty Jaroslava Seiferta zhudebněnými Petrem Hapkou a pohybem tanečníků. Práce se slovem nabízí téměř nekonečné možnosti, především pokud jde o poezii. V tomto případě je však básnický text vykostěn a degradován prvoplánovými, pantomimicky popisnými pohyby, což působí nesmírně amatérsky. U profesionálního souboru bych očekával, že pokud se v textu vyskytuje spojení „přetěžká víčka“, využije soubor propracovanější asociaci než pouhé zavření očí dlaněmi.

První polovina programu tak působí rozpačitým dojmem. Celý večer je prezentován jako „současné taneční divadlo“. Repertoár se současným bezpochyby snaží být, a to jak pohybovým slovníkem, tak i myšlenkami, které nese. Způsob, kterým je ale divákovi ukazuje, působí neskutečně konzervativně a neinovativně. Tanečně staví především na efektních, krkolomných zvedaných figurách, které se ale nepropojují se zbytkem choreografie v estetický a navazující celek a jsou předváděny jen jako prázdná forma bez duše. Epicky vypadající tělesné pózy podpořené povedenými kostýmy a obstojným osvětlením se naživo stávají pouhou karikaturou snažící se o co nejfotogeničtější moment.

Třetí choreografie Abby od Šimona Kubáně je v programu doslova prezentována jako „předkrm před hlavním chodem“, což ji už předem odsuzuje k zapomnění a neprávem ji ponižuje. Protože právě Abby z dílny nejmladšího tvůrce má potenciál a jako první ukazuje příjemnou změnu! Od ostatních se liší na první pohled alespoň vizuálně (Viktor Svidró) a hudebně (Travis Lake). Bohužel ale nemá prostor ani příležitost vdechnout do celého večera trochu života nebo nápadu. Inscenace slibuje změnu, něco jiného a nového, co by ho mohlo konečně něčím překvapit, možná i šokovat. Pak je ale vše s trhnutím ukončeno, a člověku byl pouze ukázán kouřostroj, odlišné kostýmy (Šimon Kubáň) a svěží hudba. I přesto, že nejde o převratné novinky, kdyby bylo vše rozvinuto, výsledek by mohl fungovat.

Závěrečné Rouge Attily Egerháziho se tak dostává do nesmírně obtížné role a nezvládá ji. Představuje komplikované a neutuchající myšlenky zamilovaného člověka, jeho fyzickou i duševní touhu po intimitě. Ta se promítá do objemného a okázalého tanečního materiálu. Interpretky švihají rychle nohama, jejich partneři je zvedají vysoko do vzduchu, všichni na jevišti vydávají poslední zbytky své energie. Vše neustále roste, napíná se do maxima. Atmosféra na jevišti se zintenzivňuje a je jen otázkou času, kdy se jedna část z kolosu, jenž byl na scéně vytvořen, zhroutí. Oslnivost pohybu a velkolepost zvedaček přestává stačit, především když se jich publikum nasytilo v předchozích třech dílech. Rouge mohlo přinést změnu. Nabídnout skutečnou intimitu a touhu po čemkoliv větším, opravdovějším. Tyto projevy jsem ale hledal marně. Zvrat nepřichází a celý večer končí stejně, jako začal…

Vyznění komponovaného programu Bolero je, minimálně pro mě, problematické. Jednotlivá díla svými tématy a myšlenkami lákají, nejsou ale nikdy využity tak, jak by mohly, ani jak by si zasloužily. Potenciál přitom v otázkách koloběhu lidského života, touhy a lásky je a poskytuje tvůrcům a tvůrkyním nespočet cest, způsobů a interpretací. K tomu, aby se publika dotkly, by bylo ale potřeba větší odvahy v jejich uchopení a odpoutání se od staromódnosti a konvenčnosti. Co třeba zkusit nechat ženu zvednout na jevišti svůj mužský protějšek, naopak už jsme to přece viděli nespočetněkrát. Proč nezariskovat? Tanečnice a tanečníci na to jistě mají, za celým večerem je navíc vidět poctivá a tvrdá práce, proč jim tedy nedat pořádnou příležitost? Dvě z choreografií (Pět nebeských sól a Rouge) měly být navíc poctou dvěma skladatelským osobnostem. K tomu by bylo zapotřebí zkoumat hudbu opravdu do hloubky, ne se pouze opatrně klouzat po jejím povrchu a slepě vykonávat, co zadá. Práce s kostýmy je povedená a patří určitě k silným stránkám celého večera. Také hudba, světla a scénografie ukazují, že mohly být silnými partnery pro všechny čtyři choreografie. Ty ale zůstávají několik kroků pozadu. Pozadu za dobou, v níž jsou uvedeny, a pozadu svým provedením, které, ač je v rukou profesionálního souboru, trpí ve stínu amatérského přístupu.

Psáno z premiéry 9. listopadu, Divadlo ABC.

Bolero
Pět nebeských sól
choreografie: Lidia Woss
hudba: Georges Bizet
kostýmy: Anna Homola
světelný design: Lidia Woss, Antonín Schneider

Rozeznávám
choreografie: Vlasta Schneiderová
hudba: Petr Hapka
výběr poezie: Vladimír Holan, František Hrubín, Jaroslav Seifert
kostýmy: Dominik Vokurka
světelný design: Viktor Svidró

Abby
choreografie: Šimon Kubáň
hudba: Travis Lake
asistent: Viktor Svidró
kostýmy: Šimon Kubáň
světelný design: Viktor Svidró

Rouge
choreografie: Attila Egerházi
hudba: Maurice Ravel
kostýmy: Andrea T. Hammer
světelný design: Attila Egerházi, Viktor Svidró