Milada Horáková – Silné téma v slabé režii

Milada Horáková. Foto: Štátne divadlo Košice.

Autor Lucie Dercsényi

V témže roce Březina získal Cenu Alfréda Radoka za hudbu a Soňa Červená za ženský herecký výkon v hlavní roli (v roce 2010 vznikl záznam představení v režii Jana Hřebejka). Tragický osud této ženy byl zpracován také ve filmu Milada z roku 2017.

Téma zneužití moci k politickým represím zaměstnávalo a bude zaměstnávat řadu umělců. S velkým zaujetím se ho rozhodl také zpracovat Ondrej Šoth (nar. 1960), jehož inscenace v osmdesátých letech zavály občerstvující vítr do repertoáru ND Praha (Carmina burana) a Laterny magiky (Orbis pictus, Odysseus), kde v letech 1985–1989 zastával funkci choreografa. Ve svém portfoliu má rovněž spolupráci v činohře s tak zvučnými jmény, jakými jsou Evald Šorm, Peter Brook či Ken Russel. Český taneční slovník pak zmiňuje rovněž Šothův zájem o společensky závažná témata, pro něž, cituji: „byla příznačná obsahová hloubka, antropomorfizace symbolů“. Choreografický jazyk vystihuje jako nekomplikovaný, striktní, technicky a ve fyzické náročnosti pro interprety nekompromisní. Po zhlédnutí představení Milada Horáková prvně uvedeného v lednu 2020 se mi však chce postesknout slovy francouzského básníka Françoise Villona: „Ach, kdeže loňské sněhy jsou.“

Angažované balety

Šoth se zajímá o význačné osobnosti, jejich celospolečenské působení a význam (neupadá ani jeho zájem o folklór). Před představením v Praze osobně na pódiu Obecního domu divákům připomenul tematicky obdobná díla Denník Anny Frankovej, M. R. Štefánika a Jánošíka nastudované s košickým baletním souborem, který od roku 2000 umělecky vedl (aktuálně funkci zastává Andrii Sukhanov).

Je bezesporu cenné, že se v tanci ubírá cestou angažovanou, když se zajímá o osudy politicky a společensky aktivních person, jež zůstávají v paměti národa jako součást jeho historie poznamenané přelomovými událostmi. Milada Horáková (1901–1950) trpěla ve vězení v období protektorátu Čech a Moravy, kdy smrti unikla o vlásek v květnu 1945; poté se stala jednou z obětí politických procesů 50. let, jimž se komunisté přiučili u svých sovětských soudruhů.

Šoth v inscenaci sleduje život Horákové od časů Masaryka, nacistické okupace, přes nástup Gottwalda až po samotný proces, kde byly nad obžalovanými z vlastizrady vyneseny tresty smrti a mnohaletá vězení. Milada Horáková nedostala milost a byla oběšena. Dopisy, které psala manželovi a dceři z vězení, se jim dostaly do rukou až dlouho po její smrti a v představení tvoří součást výpovědí – o smíření s bohem, se smrtí, o hlubokých morálních zásadách a hrdinství této houževnaté ženy.

Šoth zahajuje produkci vmísením účinkujících do řad obecenstva, kde se snaží nabudit atmosféru doby a přímou účast diváků tím, že jsou jim našeptávány fámy, které se tehdy šířily jako lavina – například, že Horáková byla západní agentkou. Po úvodní scéně v soudní síni následující obrazy zachycují rekapitulaci předchozích politických událostí, v jejichž soukolí se Horáková ocitla. Počáteční obrazy s manželem, dcerou a sestrou doprovází skladby Johanna Sebastiana Bacha, k nimž se postupně přidává kompozice Michaela Kocába, písně Jaroslava Ježka, úryvky děl Richarda Wagnera, Arvo Pärta, Antonína Dvořáka, budovatelské písně a autorská hudba Jonatana Pastirčáka.

Mnoho slov, málo tance

Celovečerní dílo se odehrává bez přestávky, jeho hnací silou je především deklamace textů Tomáše Garrigua Masaryka, Gottwaldových projevů a výjevy z výslechů, soudní síně, kde kašírované kamery a přísedící soubor přihlížejí hrůznému, obludně monstróznímu divadlu, jehož hlavními aktéry jsou vedle Horákové soudce a soudkyně vynášející obvinění – Šoth zdůrazňuje jejich obhroublost a fanatismus nejen hlasitostí afektovaného projevu, ale dokonce sexuálními orgiemi, jimž se dosti svérázně a názorně dvojice věnuje uprostřed procesu chýlícímu se ke konci.

Zmíněné politické osobnosti se v dokumentárních záběrech nezřetelně mihotají na projekci, kterou si je třeba často domýšlet, protože sál Obecního domu nemá technické parametry divadelní scény a organizátorům se nepodařilo na diasporu umístit projekční plátno. Politici (včetně Edvarda Beneše) mají své protějšky na scéně, leč ani jejich výstupy nezachraňují chatrnou režijně taneční koncepci, spočívající v popisnosti deklamovaných textů, v postávání, přecházení a pobíhání po pódiu, potaženého pro tuto příležitost baletizolem.

Již samotný nedivadelní prostor byl pro hostující soubor handicapem a udělal asi dosti kompromisů, aby dílo mohl prezentovat v co nejkompaktnější podobě blízké originálu i scénograficky. Kostýmy vycházejí z dobové módy, ale oděvy pánské skupiny, jež se objevuje v soudní síni v dlouhých kabátech, když se odloží, odhalují vypracovaná mužská těla v kožených slipech a tílkách a lepé hýždě. Tanečníci se pouze promenují, přenášejí kovový rošt, na nějž ulehá mučená Horáková, strkají ji do malé klece alias vězení a nevypadají jako dozorci, ale spíše jako zaměstnanci sadomasochistického salonu. Jejich výstroj k dramatickému a politickému apelu díla vůbec nesedí a nejen jejich výstupy jsou paradoxně prosty tance, ačkoliv inscenátoři se hlásí k žánru tanečního divadla.

Nejlépe jsou rozpohybovány a „roztančeny“ mříže na kolečkách, jejichž pojezdem účinkující vytvářejí daná prostředí. Kovových sítí se dotýkají paže Aleny Ďuránové, herečky věrohodně a empaticky ztělesňující hlavní protagonistku, která skrze ně komunikuje se svou rodinou. Ohled na pohybové možnosti tří herců jako by choreografa paralyzoval, když se vzdává jakéhokoliv skutečně tanečního duetu, soustředí se na manipulaci s kovovými rošty, vlajkami, které si tanečníci a tanečnice předávají nad hlavou, kutálí se po nich, strhávají je a mačkají. Kloudné kroky a provedení nevidíme ani v charlestonu. Těžko pak hodnotit výkony souboru, který nemá pražádnou příležitost projevit své taneční vlohy v nabízených úlohách (sestry, manžela, matky Horákové, Dagmar Burešové, Gottwalda, Beneše, nacistů, amerických, ruských, československých vojáků, dělníků a dělnic a dalších).

Projekce, přecházení, běh, horlivá gestikulace ani civilně laděná gesta nestačí na to, aby se vás citelně dotkla zbytečná smrt statečné ženy, která své jednání řídila svým svědomím. Její osud je zde přehlcen slovy a přebit slabou režií, bez viditelného tanečního vkladu a významotvorných přesahů. Proto se představení míjí, alespoň pro mě, účinkem, o nějž inscenátoři tolik usilovali.  

Psáno z představení 17. listopadu 2021, Obecní dům, Praha.

Milada Horáková
Režie, choreografie, hudební dramaturgie: Ondrej Šoth
Libreto: Zuzana Mistríková, Ondrej Šoth
Dramaturgie: Zuzana Mistríková
Kostýmy: Andrii Sukhanov
Scéna: Jaroslav Daubrava, Miroslav Daubrava
Hudba: Jonatan Pastirčák, Michael Kocáb
Asistent choreografie: Eva Sklyarová, Jana Hriadeľová, Maksym Sklyar
Asistent režie: Šimon Stariňák
Film: Anton Faraonov
Premiéra 14. 1. 2020, Státní divadlo Košice.