Autorský tým v anotaci k inscenaci odkazuje na esej O šestiúhelné sněhové vločce, kterou napsal astronom Johannes Kepler jako novoroční pozdrav svému mecenáši s trefným podtitulem „poučné čtení o ničem“. Stejně jako sněhová vločka je i tanec a pohyb prchlivý. Před vteřinou tu byl a už není. Umělci jako by chtěli s tímto faktem bojovat a bořit daná očekávání. Inscenaci tak plní zajímavými paradoxy. Pomíjivé stopy tanečníků jsou nekompromisně a trvale zaznamenávány do vlnitého kartonu, který pokrývá celou plochu jeviště a zadního prospektu.
Tématem Nothing Sad je ale také dotyk a strach z něj. V jednu chvíli se tanečníci intenzivně drží za ruce a přelévají se jako jedna hmota, aby se pak před sebou navzájem ozbrojili různými chrániči kolen, loktů, holení a ramen. Čekáte souboj a oni se odpuzují jako opačné póly magnetů, když pak dojde k sotva znatelnému dotyku, ozve se „Au!“. Dělají všechno pro to, aby si vzájemně znemožnili bezkontaktní průchod mezi hradbami ze svých těl, a když se to přeci jen podaří, uznale gestikulují a pokyvují.
Nothing Sad je uvedeno jako taneční hra. Hra s pestrým a rychle se měnícím pohybovým základem, v němž se vzdáleně mihotají i inspirace různými tanečními styly, street dance nevyjímaje. Tanečníci své tělo v rozličných pohybových kličkách dokonale ovládají. Do akce vstupují s proměnlivou energií. Pohyb velmi často vzniká a odeznívá bez zjevných příčin. Jako by interpreti byli poháněni nějakým neviditelným, náhlým impulzem. Jeho charakter je nejčitelnější v kombinaci se slovním doprovodem ze záznamu, kdy si dodávají bojovnosti, sebedůvěry a vzájemně se provokuji. Jinak se většinou tváří nezúčastněně, uzavřeni ve svých světech, bez výrazu. Možná právě kvůli tomu energie jako by proudila jen kolem nich a nedostala se až k divákům. Ti jsou do hry vtaženi očním kontaktem až v samotném závěru, kdy je interpreti prošpikovávají pohledy a přitom se stylizovaně vlní jako v tanečním klubu.
Vztaženo k onomu námětu se sněhovou vločkou lze konstatovat, že z hlediska nápadů dílo tak trochu připomíná sněhovou bouři. Co do kvality je ovšem nevyvážené. Zdá se, že nejvíce fungují scény, kdy spolu tanečníci spolupracují nejaktivněji, ať už v přímém kontaktu či bez něj. Nejsilnější trumf vytasí hned v úvodu, a to ve formě dlouhého balancování, kdy se trojice vzájemně zcela zvolna přetahuje. Působí vyrovnaně, soustředěně, zpomaleně, jako na pomyslné houpačce s nohama ukotvenýma ve společném středu, držíce se za předloktí. Když jeden klesá dolů, dva jdou nahoru. Tento leitmotiv předchází samotnému dílu v podobě záběru z ptačí perspektivy, kdy jsou tanečníci promítáni ve stejném seskupení ve zmenšené podobě na podlahu při vstupu do sálu. Poté se však vrhají do nesouvislých, na sebe navršených scének, které většinou splývají svou nevýrazností a ve výsledku by jich mohla být tak polovina. Zcela nedotaženě vyznívá závěr, kdy tanečníci opustí scénu, jako by si řekli, že už toho bylo dost…
Nothing Sad chce promlouvat o pomíjivosti. Zdá se bohužel, že pomíjivé je i celé představení. Z hlavy se vám snadno vytratí vše kromě úvodního obrazu. Je otázka, zda právě toto umělci zamýšleli. Dílo prozatím působí spíše jako work in progress, které je třeba ještě prostříhat a doladit, aby dostálo kvalit, na něž jsou diváci z předchozích inscenací VerTeDance zvyklí. Doufejme, že se tak ještě stane.
Psáno z představení 11. října 2017, Studio Alta.
Nothing Sad
Režie: Petra Tejnorová
Tvorba, tanec, choreografie: Tereza Ondrová, Nathan Jardin, Matthew Rogers
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba: Stanislav Abrahám
Scéna: Adriana Černá
Light design: Katarína Ďuricová
Video-technická spolupráce: Dominik Žižka Premiéra: 11. října 2017, Studio Alta
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr