Nová generace – Jarní vydání v proměnlivých barvách

REM. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Večer otevřelo dílo Jolany Šturmové, absolventky Duncan centre, která vytvořila Jarome pro členku souboru Bohemia Balet Lucii Matějovou. Šturmová pracovala s relativně známou písní skupiny Kafka Band Zima a obsahem sóla v podstatě jen kopírovala text skladby: „Zima je dlouhá a v létě padá sníh.“

Matějová tak přichází zahalená do zimního kabátu ve světlem a zvukem imitované vánici, postupně pak odhazuje svršky a přidává na nadšeném výrazu – buď z přicházejícího jara, nebo přetrvávající zimě navzdory. I přes jistou banalitu tohoto motivu inscenace fungovala v kontextu složeného večera dobře. Šturmová vsadila na silné stránky tanečnice, zařadila mnoho efektních prvků vycházejících z klasického tance, extenzí, v nichž mohla tanečnice využít svůj rozsah a nadání. Dobře také působilo, jak rytmem i pohybem po diagonálách lehce kopírovala valčíkový rytmus písně.

Přes jednoduchost a popisnost námětu i provedení si myslím, že se Šturmová popasovala s úkolem vytvořit choreografii pro členku Bohemia Baletu velmi důstojně. Otázkou je, zda by nebyl oboustranný přínos větší, pokud by autorka vyvedla interpretku více z komfortní zóny choreografií, které je běžně zvyklá ztvárňovat. To budou ale nejlépe vědět samy umělkyně.

O něco méně se zdařila inscenace A Deus od Šárky Říhové, rovněž absolventky Duncan centre, která ji vytvořila pro Karolínu Teršípovou, posluchačku pedagogiky tance na HAMU. V první polovině díla pracuje s výraznou rockovou hudbou, hodně využívá gestiky rukou i floorwork, nechává tanečnici pracovat se sukní, kterou si zvedá nad hlavu, jako by se pod ní chtěla skrýt před přítomným obecenstvem.

Zdá se ale, že Teršípová tvrdší hudbě výrazově nestačila a „vlála“ za ní. Jako by pohybu místy chyběla energie, zejména v trupu, pažích i ve výrazu, který působil nejistě. Druhá část s mnohem lyričtější hudbou Zuzany Navarové interpretce seděla mnohem lépe. Dařilo se jí komunikovat s publikem, do pohybu vložila více elánu, byla si jistější. Lehce rozpačitý dojem z premiérovaného sóla však přetrvával.

Spánková paralýza a přehnaná sexualizace

Několik dalších desítek minut patřilo pracím Gabriely Galiové, která vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Uvedla nejprve reprízu kvartetu REM a poté premiéru inscenace Underground, která se zabývá sedmi smrtelnými hříchy, zejména pak chtíčem či smilstvem.

REM na první pohled zaujme zajímavým kostýmem, jehož autorkou je sama choreografka. Čtyři tanečnice jsou oděny v podivném bílém, pytlovitém overalu a na hlavě mají černé kukly. Kostým působí vlastně jako celé dílo přiměřeně znepokojivým dojmem. Evokoval mi červené a zelené kombinézy z korejského seriálu Hra na oliheň.

Lehká úzkost, kterou inscenace způsobuje již vizuálně, dobře koresponduje s tématem. Jak napovídá název, je jím spánek, konkrétně nespavost, ale mohla by to být klidně i spánková paralýza. Galiová hodně pracovala s akrobatickými prvky, které tanečnice dělaly ve dvojicích, různě se převalovaly navzájem přes záda nebo se nadzvedávaly. Tvůrkyně ve svém rukopise nezapřela, že se zajímá také o pouliční taneční styly – hiphop nebo street dance.

Problém choreografie byl ale ten, že tanečnice byly často rozděleny do dvojic, z nichž každá dělala něco jiného, a dílo se nepodařilo vystavět tak, aby se navzájem „nebily“. Výsledek tak působil trochu chaoticky. Interpretkám se zároveň nedařilo být synchronní v partech, které si to vyžadovaly. Tělo každé z nich se se současnou taneční technikou vypořádávalo po svém, což ještě umocnil neforemný kostým, který byl v kontextu tématu skvěle zvolený, ale zvýrazňoval pohybové nedostatky.

Kromě těchto vad však Galiová pracuje s velmi zajímavými gesty, obrazci, které tanečníci vytvářejí vlastním tělem, případně se staví v anonymním hávu do řadových formací, které opět vzbuzují úzkost. Téma insomnie a poruch spánku obecně je navíc velmi nosné a společensky významné, pokud s ním bude tedy Galiová dále pracovat a spolu s tanečníky se snažit odstranit některé potíže, zejména se synchronizací, mohl by vzniknout skvělý materiál.

Mnohem méně mě nadchla premiéra Galiové s názvem Underground. Téma sedmi smrtelných hříchů se v umění objevuje opakovaně a pro posluchačku choreografie zřejmě bylo těžké k němu přistoupit nově a zejména bez klišé a prvoplánových řešení. Problematiku chtíče uchopila především skrze, z mého pohledu přílišnou a zbytečnou, sexualizaci pohybu, což zároveň působilo v provedení sotva plnoletých tanečnic mírně rozpačitě. Galiová navíc pro tanečnice vybrala vyzývavé černé kostýmy, které jim ne vždy dobře padly. Pohybově choreografie místy připomínala ze všeho nejvíce taneční styl v americkém prostředí známý jako jazz dance, charakteristický výrazným hudebním rytmem, efektními prvky inspirovanými klasickým tancem, a právě i eroticky zabarvenými pózami.

Tvůrkyně se zároveň držela i stereotypní (snad až biblické) představy o ženě hříšnici, která svádí nevinného muže na scestí, a ten se jí nemůže ubránit. Čtyři tanečnice omračují jednoho tanečníka svými développés, roztahují kolem něj nohy na židli, chytají ho za kotníky a vláčejí se za ním po zemi. Zmíněná židle je přitom rovněž nadužívaným scénografickým prvkem ve spojení se sexualitou, kabaretním prostředím a sváděním. Přitom, jak v minulosti ukázal Andrej Petrovič, který pro Martinu Hajdyla Lacovou vytvořil sólo L / One of the Seven zpracovávající v podstatě totožné téma (i když i zde se objevuje pověstná židle), přehnaná sexualizace není u zpracování tématu chtíče nutná, vlastně je spíše na škodu.

Solidní, ale banální díla Bohemia Baletu

Druhá polovina večera patřila už čistě Bohemia Baletu, který uvedl dvě inscenace ze svého repertoáru, Zrcadlo a Penzion na předměstí. Sdělení první zmíněné choreografie, které pro šest studentů oboru moderní tanec vytvořila Alena Drapalíková, je přímočaré. Zrcadlo stojící na scéně představuje zároveň portál do vnitřního světa jedince, který může být opojný, děsivý a také trochu návykový.

Tanečnice a tanečníci střídavě navštěvují a opouštějí prostor za zrcadlem, jehož rám je jediným scénografickým prvkem. V tomto tajemném prostoru se duševně obnažují, sbližují, poznávají, ale v běžném životě, mimo zrcadlo, to nedokáží. Zatímco námět choreografie neoplývá kdoví jakou hloubkou, nedá se jí upřít, že je velmi solidně vystavěná, dynamická a na rozdíl od REM se v ní tanečníci „nebijí“. Obzvlášť mě pak zaujal interpretační výkon Luisy Brychcínové.

Pohybově se dílo nachází na relativně konzervativní části spektra moderního tance. Místy mě napadalo, zda by méně otřelá pohybová řešení studenty neobohatila více než neustálé opakování zaběhnutých pohybů z velké části inspirovaných klasickým tancem. To je ale spíše otázka celkové koncepce studijního oboru než jedné choreografie.

Večer uzavřel Penzion na předměstí o osmi tanečnících, který ředitel konzervatoře Jaroslav Slavický představil nejen jako poctu zpěvačce Haně Hegerové, ale také nedávno zesnulé dlouholeté korepetitorce školy. Choreografka Hana Litterová pracovala s několika známými písněmi legendární, předloni zemřelé zpěvačky šansoniérky, z nichž poměrně obratně vystavěla příběh, jak jinak než o lásce, zradě, naději a dalších nadčasových tématech písní (recenze online premiéry zde).

Dílo kabaretní atmosférou, kterou dokreslovalo prostředí putyky narýsované stolem, židlí a utěrkou výčepního, taktéž nevybočovalo ze zpěvaččina charakteristického žánru. Mladistvým nábojem i kostýmy tanečnic a tanečníků (pastelové květované šaty u žen a kalhoty s košilí u mužů) zároveň čerpalo z představy jakýchsi starých dobrých časů, které zřejmě nikdy nebyly, avšak spolehlivě fungují v našich představách. Na tomto mýtu se již dá snadno vystavět nejen literáty ozkoušený příběh mladé lásky, která je bolestivě intenzivní a naivní, ale tím i ryzí.

Tanečníci a tanečnice tvořili čtyři páry, z nichž každý prožíval své románové mikrodrama, každá píseň vrhala světlo na jiný z nich. Choreografie tak z povahy věci do značné míry stojí na partnerských partech, ale také na hereckých výkonech tanečníků, v nichž opět excelovala zejména Luisa Brychcínová, ale i ostatní studenti a absolventi konzervatoře si ve výrazovém projevu vedli dobře. V díle se přiměřeně střídají emočně vypjaté či vážnější chvíle s odlehčenými a humornými částmi a interpreti této obtížné disciplíně, jakou je humor v tanci, dostáli.

Obecně jsem choreografii vnímala jako živou, zábavnou, solidně vystavěnou a divácky pochopitelně velmi vděčnou, jak přitažlivým tématem, tak i známými písněmi Hegerové. Pohybovým slovníkem se však velmi podobala předchozímu Zrcadlu, čímž opět narážím na to, že studenti a studentky jsou možná ochuzeni o jistou taneční variabilitu. Jinak se ale jedná o zdařilou choreografii odpovídající žánru i účelu.

Závěrem je třeba ocenit samotnou spolupráci mezi Bohemia Baletem a HAMU. Velkou část posluchaček zde tvoří absolventky Duncan centre a někdy se zdá, že právě tato škola stojí v opozici k Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Svět klasického a současného tance se nezřídka chová jako znesvářené strany, přitom, jak ukazuje tento projekt, spolupráce a vzájemná inspirace jsou lepším zdrojem pro uměleckou práci než vzájemné vymezování se. Doufejme, že toto partnerství bude pokračovat. Škoda jen, že studenti a studentky mají šanci se umělecky potkávat až po dokončení středoškolského studia. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se projevila dřívější spolupráce tanečních konzervatoří různých zaměření.

Psáno z představení 21. dubna 2023, Divadlo Na Rejdišti.

Jarome
Choreografie: Jolana Šturmová
Hudba: Kafka Band
Interpretace: Lucie Matějová

A Deus
Choreografie: Šárka Říhová
Hudba: Václav Chalupský, Zuzana Navarová
Interpretace: Karolína Teršípová
Kostým: Šárka Říhová

REM
Choreografie: Gabriela Galiová
Hudba: Travis Lake, Christophe Filippi
Interpretace: Alžběta Mjartanová, Karolína Vatková, Amálie Špachtová, Aurélia Rapušáková
Kostýmy: Gabriela Galiová

Underground
Choreografie: Gabriela Galiová
Hudba: Ambient City, AGF, TSVI
Interpretace: Lucie Matějová, Karolína Teršípová, Maria Iovinella, Luigia Saccardo, Vojtěch Javůrek

Zrcadlo
Choreografie: Alena Drapalíková ve spolupráci se studenty 8. ročníku TK HLMP – obor moderní tanec
Hudba: Carlos Rafael Rivera
Interpretace: Luisa Brychcínová, Laura Isabella Schejbalová, Vojtěch Pilbauer, Vojtěch Javůrek, Daniel Makovec

Penzion na předměstí
Choreografie: Hana Litterová
Asistent choreografie: Marika Blahoutová
Hudba: Hana Hegerová
Klavír: Pavel Hrbáček
Interpretace: Lucie Matějová, Sandra Jiříková, Luigia Saccardo, Luisa Brychcínová, Jan Šimůnek, Matěj Šimůnek, Tim Herz, Daniel Makovec