O pocitu osamocení a osobních hranicích. Odpojení má však dramaturgické a choreografické rezervy
V současné digitální době snad každý někdy pocítil touhu po odstřižení se od světa. Zahodit telefon, přerušit veškerý kontakt s okolním světem a jen tak být sám se sebou – od všeho odpojený. Znovu nalézt ztracenou nezávislost a užít si svobodu. Co na to ale okolí? Můžeme si to vlastně v dnešní době dovolit? A co to udělá s námi? Režisérka a dramaturgyně Jindřiška Křivánková a choreografka a performerka Eva Stará na tyto otázky hledají odpověď v novém projektu Odpojení.
Odpojení. Holektiv. Foto: Dita Havránková.
Performance předkládá protiklady: individualismus a touhu po komunitě, osobní prostor a fyzický kontakt, život mileniálů a současných dospívajících. Rozporuplnost ztělesňují samotní performeři. Eva Stará vystupuje jako osobnost, které patří celá scéna a upíná se na ni většina pozornosti. Počáteční taneční sólo absolvuje s obřím a těžkým batohem na zádech, který jí ale nebrání v širokém úsměvu. Zatěžkává její tělo stejně, jako když jsme tlačeni k nějakému výkonu, který se v současné společnosti vyžaduje za jakýchkoliv okolností – i s plným batohem plným povinností. Výstupy Evy Staré, rozprostřené do celé performance, jsou vizuálně zajímavé, hravé a často komunikují s diváky, kteří se časem také aktivně zapojují. Jedná se o krátké sekvence, úzce propojené s hudbou. Často působí až jako osobní rituály. Stará skáče, točí se na místě, hojně využívá zem a rekvizity (batoh, později lana). Právě hudba je zde hlavním hybatelem dynamického pohybu, který opanuje celý hrací prostor.
Sólo si performerka užívá, ale jen do té doby, kdy se objeví taneční, soudržná komunita. Skupina mladých tanečnic, které vystupují z velké části jako jeden kompaktní celek – chór (Kateřina Bártů, Berta Blatná, Johana Fiřtová, Rozálie Járová, Rozálie Salay, Judita Šilarová, Mariana Turková). Snaha sólistky o začlenění skončí ignorací a odmítnutím. Což vzbuzuje ještě větší zatvrzelost a rozhodnutí být sama. S pozicí Staré, která osciluje od touhy být soběstačná po přání „někam patřit“, je velmi snadné se ztotožnit. Tyto interakce s kolektivem zažil skoro každý jedinec, který vstoupil mezi ostatní děti/dospívající.
Motiv jednotlivce proti všem se ale záhy vyčerpává. Skupina poslouží k vytvoření ideálního prostředí, ve kterém vynikne výkon Evy Staré. Ustupuje zde mladší generace té současné, která se nachází nyní na vrcholu sil a kariéry? Otázkou zůstává, jestli tento ústupek není promarněním potenciálu. Osm tanečnic však nedostává dostatečný prostor vyjádřit své pohybové schopnosti. Skupina performerek vystupuje většinu času v jednotné formaci. Jejich choreografie působí velmi minimalisticky, pro diváka je to i tak zajímavá podívaná a pro tento projekt patrně splňuje svůj účel – vytvoření protikladu skupina versus jednotlivec.
Nejnápaditější práce s lanem je akce až rituálního charakteru. Eva Stará si v ní omotává růžové lano kolem krku a hlavy. Stává se tak na chvíli bytostí z jiného světa, která se s růžovým kokonem na hlavě pohybuje uprostřed skupiny.
Hudba a lana jako základ rituálu
Vtahující rytmus hudby vede performerky pohyby do kruhů. Tělo Evy s provazy v rukou se točí na místě tak rychle, až tvoří rovné přímky. Dík nim se performerka odpojuje od ostatních v prostoru. Po tomto nejdelším výstupu, který evokuje malý rituál, se dynamika mění. Závěrečná pointa skupiny, přijímající jednotlivce i diváky, snadno odhadneme.
Dalším velkým tématem Odpojení jsou hranice. Ať už se jedná o hranice ve fyzickém prostoru, které tvůrci vytyčují různě dlouhými a barevnými lany, nebo hranice emoční a vztahové. I zde funguje princip jednotlivec proti skupině. Z kusů lan Stará staví čtverce, které mají vystavovat její osobní prostor, ale skupina je téměř okamžitě boří. Následně se v rukou performerky mění v biče a Stará jimi ostatní od sebe odhání.
Nejnápaditější práce s touto rekvizitou je akce až rituálního charakteru. Eva Stará si v ní omotává růžové lano kolem krku a hlavy. Stává se tak na chvíli bytostí z jiného světa, která se s růžovým kokonem na hlavě pohybuje uprostřed skupiny. Scéna ale vyzní do ztracena: jevištní akce se tímto neposouvá, dynamika mezi jednotlivými subjekty – sólistka a všichni ostatní – zůstává i po této výrazné scéně stejná. Stejně jako akce s nazutými lyžáky. Nebo tvůrci záměrně ukazují roztříštěnost dnešní doby?
Co naopak všechny spojuje, je hudba Matouše Hekely. Ten sám je navíc aktivní součástí performance. Tvůrci dávají využití prostoru i další významy, když hudebníka s jeho mixážním pultem postaví na vyvýšené pódium v zadní části scény. V prostorách kostela toto umístění vzbuzuje i mnohé asociace s mší, ve které se jeví Hekela jako duchovní. Svým doprovodem zvedne ze židle velkou část publika, které se koncem performance protančí.
Odpojení by si zasloužilo pečlivější dramaturgickou práci. Ve zvoleném tématu se podle mého názoru dá nalézt mnohem více rovin. Výkony performerů, hudba i zvolený prostor Žižkostela mají skryté zdroje s mnohem hlubším sdělením.
Psáno z představení 6. března 2026, Žižkostel.
Odpojení
Choreografie: Eva Stará
Režie: Jindřiška Křivánková
Performeři: Eva Stará, Kateřina Bártů, Berta Blatná, Johana Fiřtová, Jeroným Tändzin Janč, Rozálie Járová, Rozálie Salay, Judita Šilarová, Mariana Turková
Hudba: Matouš Hekela
Scénografie/kostýmy: Jana Hauskrechtová
Light design: Judita Mejstříková
Produkce/producent: Andrea Vykysalá / Holektiv
Premiéra: 7. 12. 2025
