Volnost a zklidnění jsou devízami, s nimiž prvně vstoupilo na taneční scénu Fluō v inscenaci Jaro
Prostory pražského Žižkostela poslední dobou patří tanečním souborům, které zde nachází vstřícné a vhodné místo pro prezentaci komorních děl. Mezi ně se zařadila i inscenace Jaro, v premiéře uvedená v září v bývalém cisterciáckém Klášteře Plasy. Jedná se o první projekt nově založeného uskupení Fluō, jehož název odkazuje ke způsobu tvorby, a v současnosti až zprofanovanému flow/plynutí. Proto jeho zakladatelé Natálie Paulasová a Robert Koch zvolili latinský ekvivalent fluō.
Jaro. Fluō. Foto: archiv Fluō.
Ten dle jejich slov vizuálně dobře funguje a jeho překlad „já plynu“ je pro tvůrčí směřování souboru příznačnější, neboť v něm spatřují hlubší význam. Do týmu přijali i další kolegy, tanečníky Oldřišku Neumannovou a Ennia Zappalu, kteří stejně jako oni jsou či byli v angažmá Pražského komorního baletu. K prvnímu uměleckému vykročení přizvali choreografku Carolinu Isach (bývalou členku Baletu ND Brno), návrhářku Hanu Valtovou a scénografa Davida Krňavského.
Představení Jaro odkazuje k jednomu z ročních období, kdy se příroda po zimě probouzí, prodlužují se dny, do přírody proudí čerstvá energie. Nečekejme ale žádný pohanský rituál a syrovost, jež se mnohým vybaví v souvislosti se Svěcením jara s drsně tepající hudbou Igora Stravinského. Jeho pařížská premiéra v choreografii Václava Nižinského se vyjímala vtočenými pozicemi nohou, což bylo v té době něco nevídaného a v roce 1913 nepřípustného.
V případě Jara nic moc nedráždí a neprovokuje, byť v pětačtyřicetiminutové elektronické stopáži, pod níž jsou podepsáni Nior, pražský producent a DJ, a Petr Stupka, violoncellista a skladatel, se ozývá vrzání, skřípění a sluchu nelahodící vibrace jakoby vycházející z jádra Země. Do zvukového podkresu jsou přimíchány ale i dozvuky tříštících vodních vln či sypání písku doprovázené lyricky hudebními pasážemi. Jaro zkrátka vybízí ke zklidnění, navozuje meditativně laděnou atmosféru a přináší příjemný zážitek. A to patří mezi jeho nemalé devizy.
S jemnými barvami výtvarného návrhu ladí i kostýmy – hnědé kalhoty a topy tanečníků, hnědo-béžové témbry tunik tanečnic, v převlecích obohacených o bílou. Stejně tak i „gobelín“ složený z několika kusů tkaniny, jenž visí nad scénou, zapadá do vizuálně sjednocené koncepce.
Na počátku zaujímá každý z tanečníků s průsvitnými páskami přes oči jiné místo – tři stojí v širokém rozkročení v rozích, Zappalà leží uprostřed, po stranách jsou rozhozené papírové krabice. Pohybová materie se postupně rozvíjí a proměňuje. Široce rozevřené paže objímají prostor, do něhož taneční kvarteto stále výrazněji vstupuje a jehož členové rozdýchávají svá těla, probouzí opomíjené smysly a instinkty, které ovládl rozum.
Pohybová materie se postupně rozvíjí a proměňuje. Široce rozevřené paže objímají prostor, do něhož taneční kvarteto stále výrazněji vstupuje a jehož členové rozdýchávají svá těla, probouzí opomíjené smysly a instinkty, které ovládl rozum.
Čím více se noří do tělesných schránek a poslouchají je, tím se taneční vazby stávají razantnější. Leitmotivem mezi jednotlivými epizodami je široký oblouk paží, s nimiž aktéři jako by nabírali novou energii. Paže se pak pomalu stahují k hrudníku, na který tanečníci zlehka poklepávají prsty. Skupinové sekvence střídají sóla, dueta a tria. Výstup Roberta Kocha nasvěcuje na potemnělém jevišti Zappalà bodovým světlem a stíny na světlém horizontu se stávají partnery sólisty sklouzávajícího po bílém baletizolu.
Počáteční, výrazné spirály rukou, které jsme viděli u Zappaly, se postupně propisují i do variací dalších třech aktérů, jež zprvu krouží hrudníkem a rotování nechávají přelévat do dalších částí těla. Dva duety pak obsahují náročnou partneřinu, pohyb markantně „teče“ v prostoru a čase. Sólo Natálie Paulasové má uhlazenější kontury, v prožitku i výrazu vyznívá subtilněji oproti výstupu Oldřišky Neumannové, která je více ukotvená v podlaze a méně se vznáší nad zemí.
Avizované nacházení zapomenutého propojení se zemí a přírodou se však stává stále zřetelnější, kvarteto rozhrnuje rukama zrní, které předtím Natálie pomalu nabírala z krabic a rozházela po baletozilu. Zrní ulpívá na ošacení tanečníků, kteří již dříve sundali pásky z očí a začali plně vnímat sami sebe i sebe navzájem. Ve finále berou zrní do rukou a sypou je do rukou diváků v první řadě. Očistný rituál skončil, zanechal za sebou příznivý dojem, a to díky dynamicky proměnlivé, invenční choreografii a výborným výkonům tanečního kvarteta.
Psáno z představení 12. října 2025 v Žižkostele.
Jaro
Koncept: Natálie Paulasová, Robert Koch
Choreografie: Carolina Isaach
Hudba: Noir & Petr Stupka
Kostýmy: Hana Valtová
Tanečníci: Oldřiška Neumannová, Natálie Paulasová, Robert Koch, Ennio Zappalà
Produkce: Anna Baštařová & Kateřina Plachá
Premiéra 28. 9. 2025, Klášter Plasy
