Narušitelkou situace se stává energická Brychcínová, která ve své roli sebevědomé ženy zdařile svádí muže. Ten se ji po živočišnějším duetu, ve kterém jsou role vyrovnané, také snaží uvěznit. Na tanečnici se obručová konstrukce moc dlouho neohřeje a už ji má na ramenou Šimůnek, jež sám končí v pasti. Právě v těchto situacích se v choreografii objevuje pohybový jazyk blízký stylu Pavla Šmoka a současnému repertoáru Pražského komorního baletu, tančící předvádí úctyhodné výkony, křehkost Anny Tkadlčíkové hraje dobře s protikladem živelnosti a elánem Luisy Brychcínové.
Součástí komponovaného večera je i fragment choreografie Jaro, kterou pro multidisciplinární kolektiv Fluō vytvořila Carol Isach. Ve vybraném duetu se na hudbu od DJ Nior a violoncellisty Petra Stupky představují Natálie Paulasová a Robert Koch. Program odkazuje na přírodní cykly a rituály a dává prostor k zamyšlení, v němž lze nacházet klid a útěchu. Ukázka zprostředkovává právě poslední ze zmíněných, a kromě útěchy nabízí s ní spojené předání vnitřní tíhy, jež se projevuje i v práci s vahou v partnerských částech.
Robert Koch předvádí výborně ovládnutou techniku současného tance, od plynule táhlých pohybů přes pozorování přemísťujícího se světla až po hluchý řev a třas typicky viděný například u tvorby Marca Goeckeho. S Paulasovou přichází i opora a vysvobození. Napojení performerů na scéně působí tak silně, až divák vidí, jak se muž v objetí uvolňuje a předává část svazující tíhy, se kterou se ze začátku vypořádával sám.
Pouto mezi nimi zůstává, i když se fyzicky oddělí. Souhra s upraveným zvukem violoncella zvýrazňuje citlivou práci s váhou různých tělesných částí schopných tanečníků. Představený kus je vytržen ze svého původního kontextu, a tak ho divák může vnímat více po svém. Choreografie zde funguje především jako dramaturgické odlehčení v podobě svěžejšího pohybového stylu oproti prvnímu dílu.
V první polovině večera se jako poslední prezentuje duet Bezpředmětná křehkost (2005) Tomáše Rychetského. Choreograf duet na hudbu Ludwiga van Beethovena sám původně tančil v Baletu Národního divadla se Zuzanou Susovou, která za asistence Mariky Blahoutové nastudovala dílo znovu se členy Bohemia Baletu Julií Miadikovou a Matějem Šimůnkem.
Program nabízí jako anotaci oblíbený citát ze Shakespearova Hamleta: Křehkosti, tvé jméno je žena. Ačkoli citát odkazuje ke křehkosti jako slabosti či vnitřní nestálosti, samotná choreografie s těmito významy nepracuje explicitně. Do pohybů se prolíná spíš opatrnost a vnímání fyzické křehkosti.
Začáteční hru paží se světly, doprovázenou tlukotem lidského srdce, střídá Beethovenova Měsíční sonáta. Zrcadlení pohybu a opakující se motiv vědomého doteku posilují pocit vzájemného napojení obou interpretů. Zvedačky působí efektně i díky rozevlátým vlasům Miadikové a širokým nohavicím kostýmů navrhnutých Romanem Šolcem. V závěru tanečníci rozehrají krátkou hru „chci, nechci“, kdy se partner snaží dívce nabídnout polibek, ta ho ale odmítá. S hlavami nad sebou se oba překulí s bílým boxem, jenž je na scéně od začátku a divák vidí jen jeho odvrácenou stranu, aby závěrečný polibek zůstal jen v představách diváků.
Dílo působí kompaktně a tanečníci vytvářejí vyrovnané partnerské spojení založené na vzájemné citlivosti. Současně jde již o druhou choreografii večera, která vychází z tanečního slovníku Pražského komorního baletu, dlouhodobě přítomného na české scéně. Tato stylová blízkost sice podtrhuje interpretační jistotu souboru, avšak dramaturgicky oslabuje kontrast mezi jednotlivými díly.
Nepřehlédnutelné zelené odkazy
Večer po pauze pokračuje titulem Green Notes (Zelené vzkazy) německo-egyptského choreografa Tareka Assamy, v němž se představují jak soubor Bohemia Baletu (Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Eliška Koldová, Julie Miadiková a Matěj Šimůnek), tak členové kolektivu Fluō (Kateřina Hanousková, Natálie Paulasová a Robert Koch). Dílo na elektronickou hudbu skladatele Patricka Schimanskiho, bylo původně vytvořeno pro soubor TanzHarz z Harztheateru (Německo). Program dílo rámuje jako snahu o zkoumání a redefinování vzájemných lidských vztahů v současném digitálním světě. V samotné choreografii však tyto významové roviny zůstávají abstraktní a na jeviště se výrazně nepropisují.
Osm tanečnic a tanečníků stojí v tmavě zelených oblecích různého střihu profilem vpravo a většina hledí do zelených světel. Zatímco rozpoznatelný hlas uměleckého šéfa Bohemia Baletu Jaroslava Slavického začne recitovat, ostatní se k němu připojují:
„Zelená je svěží symbol opodstatněných nadějí.“
„Zelená není všechno, ale bez zelené není nic.“
„Zahrada lásky je nekonečně zelená.“
„Zelená je proces, ne stav.“
Oktet se rozděluje na dvě skupiny, kdy si každá jede vlastní unisono. Scénu střídavě zaplňují kvarteta, tria, duety i sóla s občasnými společnými party, jejichž pohyb se blíží forsythovsky laděné abstrakci založené na fyzických dispozicích tanečníků. Živelná choreografie proplétá tančící do sebe, hudba se různě střídá s mluveným slovem.
Za zvuku čeření vody se v táhlém duetu ukazují Eliška Koldová a Robert Koch, jejichž partnerská práce zůstává plynulá i v silově náročných pasážích. Na druhé straně svou energií a celistvostí zaujme trio Luisy Brychcínové, Julie Miadikové a Natálie Paulasové. Tanečnice se pohybují jako na sebe napojená těla a ukazují, že každá z nich je technicky výraznou interpretkou.
Ačkoliv má Green Notes nejdelší stopáž z celého večera, nenechá diváka ani na chvilku vydechnout a zabloudit tak k vlastním myšlenkám. Provázanost výstupů i dynamika hudby fungují výborně a vystačily by si bohatě jako abstraktní číslo s rozmanitým pohybovým slovníkem.
Přemíra konkrétních odkazů na „zelenou“ však působí spíše popisně než jako významová opora pro interprety. I tak ale tanečnice a tanečníci vyvažují doslovnost vysokou technickou úrovní v díle, které neposkytuje interpretům oporu v podobě dramatické postavy. Spolupráce souboru Bohemia Balet s kolektivem Fluō zde funguje vyváženě. Drobné výkyvy v samotném začátku se postupně vyrovnávají a tančící se na sebe stále více napojují.
Výběr čtyř prezentovaných děl v programu Místo na zemi dává dramaturgicky smysl z hlediska tematického zaměření večera. Problematičtější je spíše stylová podobnost některých choreografií (V kleci a Bezpředmětná křehkost), které kvůli této blízkosti nemohou samostatně vyniknout. Pohybový slovník vycházející z estetiky Pavla Šmoka a Pražského komorního baletu je v repertoáru hojně zastoupen a Bohemia Balet ho má technicky zažitý, v kontextu současné tvorby může však působit spíše konzervativně. I proto působí Green Notes jako vítané osvěžení.
Psáno z premiéry 11. listopadu v divadle Komedie, Praha.
V kleci
Choreografie: Marika Blahoutová
Návrhy kostýmů: Marika Blahoutová
Hudba: Frédéric Chopin – Balada č. 1 g moll, op.23
Tančí: Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Matěj Šimůnek
Jaro (fragment)
Choreografie: Carol Isach
Hudba: NIOR, Petr Stupka
Tančí: Natálie Paulasová (jako host), Robert Koch (jako host) – členové kolektivu Fluō
Bezpředmětná křehkost
Choreografie: Tomáš Rychetský
Návrhy kostýmů: Roman Šolc
Hudba: Ludwig van Beethoven, Klavírní sonáta č. 14 cis moll, Op. 27 č. 2
Nastudování: Zuzana Susová
Asistent choreografie: Marika Blahoutová
Tančí: Julie Miadiková, Matěj Šimůnek
Green notes (Zelené vzkazy)
Choreografie: Tarek Assam
Asistenti choreografie: Alessia Ricci, Marika Blahoutová
Hudba: Patrick Schimanski
Tančí: Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Eliška Koldová, Julie Miadiková, Matěj Šimůnek, Kateřina Hanousková (jako host), Natálie Paulasová (jako host), Robert Koch (jako host)
