Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková a Kristýna Muchková (jako host) společně s Matějem Šimůnkem tanečně rozehrávají situace odkazující na každodenní mezilidskou komunikaci, přičemž pozornost se neustále navrací k telefonním sluchátkům. Ta zde nepochybně nabývají hned několika významů: od reflexe závislosti na mobilních telefonech a moderních technologiích přes symbol osamění a neustálé potřeby být ve spojení s okolním světem až po metaforu smyslu života. Sledujeme přitom celé spektrum lidských vztahů. Harmonické a láskyplné, přátelské, ale i konfliktní, povrchní či rozpadající se.
Choreografie vychází z civilních pohybů, citlivě přetvořených do taneční podoby, které jsou propojeny s prvky a principy klasické taneční techniky. Vše plynule směřuje k energickému toku contemporary, současnému tanci, objevují se náročné zvedačky, plejáda piruet či floor work kousky. Každý pohyb přitom dokonale ladí s hudbou, což vytváří harmonický taneční zážitek. Samotná hudební složka se dynamicky proměňuje a kombinuje populární žánry s klasickou hudbou. Nejzapamatovatelnějším se stává dojemný, milostně laděný duet Luisy Brychcínové a Matěje Šimůnka na Debussyho Claire de lune. Mezi výrazné momenty patří také závěrečné hromadné roztančení populární písně Yes Sir, I Can Boogie.
Druhou v pořadí byla choreografie Tethered Paths (Spletité cesty) německého choreografa Paula Julia, který pro soubor v minulosti již vytvořil Fragile Beziehungen (Křehké vztahy) uvedené v rámci programu Kontrasty (recenze zde). Spletité cesty po krátké přestávce navazují v lecčems na předcházející dění. Pozadí blackboxu tentokrát doplňuje modře nasvícená cykloráma, využitá hned v úvodní scéně pro stínohru, na níž se objevují siluety čtyř tanečnic. Zachovává se barevnost kostýmů, jedno telefonní sluchátko i charakter taneční promluvy.
K předchozímu obsazení se přidávají Julie Miadiková a Bára Müllerová (jako host). Hudební složka kombinující snovou a intimní elektronickou hudbu Hanii Rani (Hawaii Oslo, Leaving) s experimentálními klavírními zvuky Nilse Frahma (Toilet Brushes) vytváří střídavě meditativní, introspektivní i hravou atmosféru. Životní okamžiky a zvraty tanečníci vykreslují ve skupinových sekvencích, jež se prolínají se sólovými pasážemi, duety či trii. Volně pokračuje i krásný, pozvolna kulminující milostný duet Luisy Brychcínové a Matěje Šimůnka. Jejich souhra je téměř dokonalá, dvojice chvílemi působí jako jedno tělo. Mužské zastoupení mezi interpretkami vytváří napjaté situace propsané do ostrých a divočejších pohybů. Paul Julius využívá naplno fyzické kvality, technické dovednosti a muzikalitu tanečníků, prohlubuje jejich možnosti výrazových nuancí a dodává tak inscenaci nové polohy.
Posledním číslem triptychu se stala choreografie Staré dobré časy vytvořená členkou souboru Luisou Brychcínovou. Označení „číslo“ v tomto případě užívám záměrně – tento kus, v anotaci představený jako „hudební koláž z děl významných českých skladatelů“ a uměleckým šéfem souboru Jaroslavem Slavickým uvedený jako „taneční divadlo“, svou atmosférou i zpracováním připomíná spíše kvalitně provedené vystoupení ze školní akademie, maturitního plesu či kabaretní show. A to především díky zvolené hudební složce, odlehčenosti, situačnímu humoru a hravým efektním scénám, jež směřují hlavně k pobavení než k hlubší umělecké výpovědi.
Scénu tentokrát tvoří různé kusy nábytku a drobné rekvizity, které dohromady evokují prostředí velkého pokoje či malého bytu. Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Luisa Brychcínová a Matěj Šimůnek v něm obratně pohybově oživují texty známých českých skladeb linoucích se z rádia původně umístěného na jídelním stole. Choreografie využívá herecké schopnosti interpretů a kombinuje prvky swingu, charlestonu i kabaretní či estrádní stylizace. V propojení s hudbou, scénografií a kostýmy tak diváka přenáší do atmosféry minulého století.
Po úvodní nahrávce Jana Wericha Mít rád lidi zaznívají i písně Osvobozeného divadla (Hej, pane králi, Chodidla), na které navazuje skladba ikonického dua Suchý–Šlitr (Slavná obhajoba). Postupně se objevují i další známé melodie druhé poloviny 20. století, včetně popového hitu Michala Davida (Čas jak raketa letí). Vrcholem se pak stává hravé, estrádně pojaté zpracování písně Babeta, kdy tanečníci s nadhledem a humorem vhazují do publika citronové pečivo – babety. Staré dobré časy tak představují pomyslnou sladkou tečku i odlehčené zakončení celého večera.
Příběhy/Stories představily mladé členy Bohemia Baletu jako výrazné osobnosti se širokým interpretačním záběrem. Různorodá témata prověřila flexibilitu tanečníků, ale jako celek působila nekoherentně a roztříštěně – jako by tři odlišné choreografie spojil spíše praktický záměr a potřeba udržet kontinuální činnost souboru než promyšlená dramaturgická koncepce. Výrazným momentem večera se staly Tethered Paths Paula Julia, jež vynikly svou strukturou i emocionální hloubkou. Závěrečné Staré dobré časy pak oproti nim vyzněly spíše jako doplněk než plnohodnotné uzavření večera. Takové řazení podle mého názoru postavilo mladou talentovanou autorku do nevýhodné pozice, zvlášť s ohledem na to, že v jarní premiéře triptychu tato choreografie vůbec nebyla a soubor místo ní tehdy uvedl právě „ochutnávku“ z připravované Jane D. Series. Svým hravým charakterem by se totiž Staré dobré časy lépe vyjímaly v úvodu večera.
Říjnový krimi experiment
Bohemia Balet uvedl uprostřed podzimu nový projekt Jane D. Series, trojdílnou inscenaci choreografky Venduly Poznarové, zkoumající téma násilí na ženách skrze spojení tance, pohybového divadla a edukativní složky. Výsledkem je ambiciózní formát na pomezí umění a osvěty, jenž se jasně obrací k mladému publiku – především ke studentům středních škol, dotkne se ale i dospělého a zkušenějšího diváka.
Večer se skládá ze čtyř částí: tří roztančených epizod a závěrečné přednášky. Epizodu 1 – Oběť otevírá scéna se zavěšenou matrací. Spící dívku, Luisu Brychcínovou, pozvolna manipulují ruce vycházející zpod matrace; když začnou dívku nepříjemně svírat a nakonec rdousit, celá konstrukce padá k zemi a divák sleduje spletité proplétání končetin tří dívčích těl. Tento vizuálně působivý a dramaticky silný úvod slibuje intenzivní fyzický i emocionální průnik do příběhů obětí sériového vraha Teda Bundyho.
„Luisa Brychcínová je pozvolna manipulována rukama vycházejícíma zpod matrace; když ruce začnou dívku nepříjemně svírat a nakonec rdousit, celá konstrukce padá k zemi a divák sleduje spletité proplétání končetin tří dívčích těl."
Z tanečnic, které představují tři Jane Doe (neidentifikované ženské oběti), se však velmi brzy stávají spíše deklamátorky než postavy krimi příběhu, neboť mluvené pasáže začínají převažovat nad tancem, který často slova jen doprovází nebo ilustruje dění. Na tento způsob výpovědi si postupně zvyknete, interpretky nejsou profesionální herečky a kvalita mluveného projevu se kvalitativně značně proměňuje. Občas se objevuje mírná nervozita, která vede ke zbytečnému „přehrávání“ vycházejícímu ze zaujetí pro zvolené téma.
Epizoda 2 – Prozření plynule navazuje na první část inscenace a už od svého úvodu přesouvá pozornost především na snoubenku Teda Bundyho Elizabeth. Ta si postupně uvědomuje, že její snoubenec ji manipuluje a skrývá se v něm obávaný násilník. Toto prozření nastává ještě před přestávkou a přináší zásadní zlom v dynamice příběhu.
Poznarová využívá široké spektrum stylů, kombinuje společenské tance (standard, latina), street dance a současný tanec s akrobatickými prvky, které citlivě adaptuje na fyzické dispozice interpretů. Záměrně využívá jejich přednosti a dovednosti a kloubí je se svým osobitým pohybovým slovníkem. Použití standardních a latinskoamerických tanců přímo v divadelním prostoru jakožto součást současného tanečního divadla není na naší scéně moc obvyklé, působí však přirozeně a vizuálně atraktivně. Přesto lze místy vycítit, že tanečníci jsou „lámáni“ do jiných, pro ně neobvyklých stylů, což občas mírně narušuje plynulost projevu. Velmi dobře zde funguje využití partneřiny, skrze niž se v duetech odkrývá vztah násilníka, ztvárněného Matějem Šimůnkem, k obětem. Společný výkon Luisy Brychcínové a Matěje Šimůnka patří k nejsilnějším momentům večera, stejně jako jeho výstupy s Kristýnou Muchkovou v roli pachatelovy snoubenky, které přidávají příběhu další vrstvu emocí i neklidu.
Fyzicky náročné sekvence střídají herecky vedené pasáže, čímž vzniká rytmus, který však v první polovině večera zůstává nevyrovnaný. Druhá polovina večera, Epizoda 3 – Ted Bundy byl zatčen v srpnu 1975, představuje výrazný kvalitativní posun a patří k nejucelenějším jak po dramaturgické, tak pohybové stránce, když s mimořádnou citlivostí graduje závažné téma. Děj se odvíjí především prostřednictvím tance, mimického výrazu a gest, téměř beze slov, přesto naprosto srozumitelně.
Postupně se i s interprety v rychlém sledu scén ocitáme v kanceláři inspektorky, na pitevně, ve výslechové místnosti, soudní síni či věznici. Závěrečné vyjmenovávání obětí Teda Bundyho a jejich osudů v tichu, s minimem pohybu, patřilo k nejsilnějším momentům večera. Napětí v sále bylo téměř hmatatelné a ukázalo se, že právě jednoduchost a střídmost mohou mít mnohem větší dopad než přemíra vysvětlování, jak tomu bylo v prvních dvou částech, v nichž převažovala verbální složka (obsah textů by šlo vyjádřit pohybem). Jelikož cílem tohoto projektu je ale především otevřít kontroverzní téma a vzdělávat mladé publikum, pak tento formát propojení mluveného a pohybového projevu funguje velmi dobře.
Dobře funguje i scénografie a světelný design vytvářející silný vizuální rámec. Na scéně se objevují noviny, pojízdné stoly či vozíky a červené nitě, které efektně dotvářejí atmosféru i symboliku děje. Kostýmy v první části zaujmou promyšleností a nápaditostí – bílé oděvy tanečnic představující mrtvé oběti doplňuje decentní líčení a červený elastický proužek na krku, který evokuje smrtelné zranění; později přibývají i šátky, snad jako metafora škrcení. Postavy Teda Bundyho a jeho snoubenky (která se poprvé objevuje v odvážném pyžamku s průsvitným županem) vystupují naopak v civilním oblečení. V závěru ale kostýmní složka svou proměnou ztrácí na síle. Krátké těsné kraťasy a upnutá trička ve vybledlých odstínech a bez doplňků, které v první polovině představení působily tak nápaditě, vypadají najednou nevýrazně a i na propracovaných tělech interpretek, dle mého názoru, vyznívají nelichotivě.
Hudební složka slouží spíše k dokreslení napjaté atmosféry než jako samostatný výrazový prostředek. Volba skladeb jako Flowers či motiv z Disneyho Beauty and the Beast navíc místy narušuje temné ladění inscenace a odvádí pozornost od dění na scéně.
Závěrem lze říct, že Jane D. Series je odvážný a komplexní projekt, který se s tíživým tématem násilí na ženách vypořádává citlivě, bez patosu a zbytečné teatrálnosti. Spojení tance, divadla a edukativní roviny zde funguje překvapivě dobře. Jednoduchou, místy až hravou formou dokáže otevřít závažné společenské téma, a přitom si zachovat uměleckou integritu. Jde o mimořádně svěží koncept, který ukazuje, že pohybové divadlo může být současně umělecky silné, srozumitelné i vzdělávací. Svým pojetím může sice připomínat projekty Miřenky Čechové a souboru Tantehorse, avšak v kontextu repertoáru Bohemia Baletu představuje Jane D. Series výrazný zvrat a působí skutečně jedinečně.
Druhá epizoda sice místy sklouzává k příliš doslovné edukativnosti a vyznívá jako snaha poskytnout mladému publiku potřebné opěrné body. Závěrečná přednáška Pavla Houdka z projektu Moderní sebeobrana, jakožto čtvrtá část programu, tuto linii uzavírá přirozeněji a potvrzuje, že tvůrci měli promyšlený záměr – propojit reálný kriminální příběh Teda Bundyho s širším pohledem na mechanismy manipulace, sebeobrany a rozpoznávání nebezpečných situací.
V inscenaci se objevuje i řada detailů, které pozorný divák znalý „případu Bundy“ ocení. Od motivu laně (doe – odkaz na „Jane Doe“) přeneseného zejména do pohybové složky přes odkaz na fyzické rysy Bundyho obětí (brunety s dlouhými vlasy a pěšinkou uprostřed), sádru na jeho ruce po novinový článek s otištěným identikitem násilníka či motiv elektrického křesla po jeho odsouzení. Stejně tak decentní erotické scény dokreslují téma svádění, moci bez vulgarity či prvoplánovosti.
Jane D. Series navíc skvěle využívá potenciál mladých tanečníků Bohemia Baletu, jimž poskytuje dostatečný prostor k projevu i fyzickému vyjádření tématu. Na rozdíl od předchozího projektu Příběhy/Stories jednotlivé části tvoří soudržný, dramaturgicky pevný celek. Výsledkem je inscenace, která by si zasloužila být uváděna pro školy – nejen proto, že zábavnou formou vzdělává, ale také proto, že ukazuje, jak může tanec vstupovat do dialogu se současnou společností.
Psáno z představení 15. září 2025 a premiéry 7. října 2025 v divadle Komedie.
Příběhy/Stories:
Spolu sami
Choreografie: Tereza Szentpeteryová
Návrhy kostýmů: Tereza Szentpeteryová
Hudba: Mylo, Sora, Eilish, Debussy, The Fratellis
Tančí: Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Kristýna Muchková (j. h.), Matěj Šimůnek
Tethered Paths (Spletité cesty)
Choreografie: Paul Julius
Návrhy kostýmů: Paul Julius
Asistent choreografa: Marika Blahoutová
Hudba: Hania Rani: Hawaii Oslo (Live from Studio S2) a Leaving; Nils Frahm: Toilet Brushes
Tančí: Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Julie Miadiková, Bára Müllerová (j. h.), Matěj Šimůnek
Staré dobré časy
Choreografie: Luisa Brychcínová
Návrhy kostýmů: Luisa Brychcínová
Hudba: Vítězslava Kaprálová (Povídky malé flétny – andante), Sláva Vorlová (Miniatury pro basklarinet. I. Allegro Giocoso), Jiří Voskovec a Jan Werich (Chodidla, Hej, pane králi) a úryvek z knihy Hovory s Janem Masarykem, Jiří Suchý a Jiří Šlitr (Slavná obhajoba, Babeta), Milan Dvořák (Jazz Piano Etudes 2, 9 b moll)
Tančí: Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Luisa Brychcínová, Matěj Šimůnek
Jane D. Series
Námět, scénář, choreografie, režie: Vendula Poznarová
Asistent choreografie: Maxmilian Mareš
Scéna, kostýmy: Veronika Moudrá
Lightdesign: Sebastian Termanini
Konzultant moderní sebeobrany: Pavel Houdek
Tančí: Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Matěj Šimůnek, Julie Miadiková, Kateřina Hanousková (j. h.)
