Peer Gynt – Na pomezí tance a pohybového divadla

Peer Gynt – Na pomezí tance a pohybového divadla

Peer Gynt – Na pomezí tance a pohybového divadla

V rámci festivalu Tanec Brno 2017 byl hostem Národního divadla v Brně baletní soubor Slovinského národního divadla z Mariboru se svou inscenací Peer Gynt podle dramatické básně Henrika Ibsena. Hudbu ke scénickému uvedení složil Edvard Grieg v podobě dvojdílné orchestrální suity. Peer Gynt má v sobě vlastnosti velkého hrdiny klasické a romantické literatury – je vždy odlišný od ostatních, zatvrzelý, plný rozporů a hledání existenciální identity. Ačkoli režisér a choreograf v jedné osobě Edward Clug tímto narativním baletem sleduje příběh norské lidové ságy, je inscenace příběhem současného člověka a nabízí svébytný divadelní zážitek.   Symbolické postavy Čistá dramaturgická linka je sevřena do dvou dějství. První část vypravuje Ibsenův příběh poměrně důsledně a přesně, druhá se odehrává ve fantazii hrdiny. Celou inscenací prostupuje nejen její nafoukaný, samolibý a netolerantní Peer Gynt, ale i dva výrazné symboly. Typický severský bílý jelen – tanečník s parohy na hlavě a rukama opřenýma o vysoké „nohy“ připomínající berle, který se objevuje v důležitých momentech Peerova putování; zaujme velkolepou majestátností, ale i jistou nemotorností oproti hbitému člověku. Druhým stmelovacím prvkem je postava všudypřítomné Smrti – muže v dlouhém černém kabátě s bílou tváří, která zasahuje do děje a je jeho hybatelem. A pak už se odvíjí vlastní příběh – setkání Peera Gynta s osudovými ženami. Jeho vztah k matce je ryzí a jedině s ní zůstává stále malým chlapcem, s ní dokáže dovádět a přijímat s láskou i políčky. Do jeho života přicházejí různé ženy a překvapivá setkání. Tady vznikají specifické duety. Ingrid, na svatbě choreograficky pojatá jako loutka bez vlastní vůle, se v duetu s ním mění v žádostivou ženu, ke které je Peer spíše drsný a uplatňuje vlastnický sobecký vztah. Než se ale vytvoří vztahové poselství, je duet pryč. Stejně tak setkání se třemi salašnicemi propojenými dlouhými copy nabízí zajímavé taneční možnosti, ale je jen výtvarným obrazem. Nejlépe vyznívá duet hrdiny s Dívkou v zeleném – dcerou krále trollů. Zvolené pohyby nelidské zvířecí bytosti „jsou jako z jiné planety“. Jde o dostatečně bizarní choreografii, kdy dívka oblečená do vycpaného trikotu tančí s maskou na zadní straně hlavy, a tím dostává její pohyb surrealistický pokřivený nádech.   Sólo silných emocí Edward Clug vystupuje velkou měrou jako režisér. Řada scén využívá ztišení, nabízí silné divadelní obrazy, kde je hudba přerušena a nahrazena konkrétními zvuky tekoucí vody, zpěvem ptáků, bzukotem hmyzu, hučením větru. Jevištní přestavby coby promyšlené scénografie jsou přiznány před diváky. Smrt matky, předznamenaná „řevem“ jelena, nevyužívá tanec vůbec, stejně jako závěrečná scéna, kdy se zcela zničený a zestárlý Peer Gynt vrací domů. Je blízký smrti, zbitý jako biblický marnotratný syn a v jeho hlavě defilují vzpomínky. Choreograf využívá působivého jednoduchého pohybu plného silného až hmatatelného napětí s jemnými náznaky tanečních citací. Clug pracuje s pohybem nápaditě ve smyslu výrazu a sdělení. Jediné, co je mu možné vytknout je timing – některé choreografické obrazy pouze „naťukne“ a brzy opouští, jiným dává naopak příliš dlouhý prostor. Jedná se o jednotlivé sólové výstupy a tanec beduínek s perskými koberci, setkání se záhadným cizincem a o tanec čtyř bláznů, kteří ho poměrně dlouho „pokoušejí“ a hrají si s ním na kolečkovém křesle. Nápadité, i když poněkud symetrické, jsou všechny sborové scény. Tanec vesničanů na svatbě je hravý a půvabný s náznaky folkloru, zajímavý je výstup pohádkových trollů a v druhé části výborné sborové číslo bláznů, kteří Peera Gynta korunují svým králem. Mezi nesporné vrcholy celé inscenace patří seznamovací milostný tanec se Solveig, jakoby stále uzemněný (tzv. flying low), plný impulzů a dětských hrátek, a konečně sólo, vrchol mistrovství hlavního představitele Miloše Isailoviće, zvoleného „králem bláznů“, jehož koruna je tvořena jeho vlastníma rukama připoutanýma k hlavě. Jeden jediný tanečník obsáhne v tanci absolutního zoufalství svým pohybem celý otevřený prostor divadla. Jeho výkon je velkým fyzickým, a hlavně herecky přesvědčivým expresivním tancem. V celé inscenaci je kladen důraz na všechny divadelní složky. Scéna Marka Japelje vychází z myšlenky kruhu, který je naznačen bílou cestou oválem – a rozbíjí a zintimňuje velké jeviště. Severská příroda je zastoupena skálou, kterou režie využívá dostatečně k zdůraznění významu symbolů jednotlivých postav. Druhé jednání naopak nechává jeviště zcela volné a otevřené pro pohyb. Také kostýmy Lea Kulaše dávají prostor fantazii a svou funkčností dotvářejí výtvarnou a barvitou složku představení. Slovinský balet se představil neobvyklým soudobým tanečním slovníkem doplněným o prvky z jiných kulturních prostředí. Peer Gynt je současný narativní balet, který stojí na pomezí surrealismu, je zároveň racionální, absurdní, vtipný i sebeironický. Přesně vystihuje základní psychologické rysy hlavního hrdiny a představuje jednu z cest, jak uchopit romantizující téma současnými výrazovými prostředky.   Psáno z představení 22. ledna 2017, Janáčkovo divadlo.     Peer Gynt
Libreto (podle dramatu Henrika Ibsena) a choreografie: Edward Clug
Hudba: Edvard Grieg
Kostýmy: Leo Kulaš
Scéna: Marko Japelj
Sochy: Ivo Nemec a Milena Greifoner

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: