Phoenix – Místo vzletu spočinutí v prachu

Balet Národního divadla uvedl závěrečnou část triptychu Phoenix již před diváky v hledišti. První dvě díla Puppet a Dos Soles Solos bylo možné vidět online během dvou březnových týdnů. Autoři dostupných kritických reflexí vysoko hodnotili taneční výkony, podstatně méně spokojenosti vyjadřovali nad samotnými choreografiemi či režií záznamu.

Phoenix - Prelude und Liebestod. Foto: Martin Divíšek.

Phoenix - Prelude und Liebestod. Foto: Martin Divíšek.

I já jsem pak vkládala naději do finálního kusu, od něhož jsem očekávala více obsahové sdělnosti, pohybové invence a „jinakosti“ odlišující Prelude und Liebestod od předchozích prací. Phoenix se však nakonec jako celek stal příkladem dramaturgické bezradnosti. Tento triple bill sice zastřešuje téma bájného ptáka, který zemře spálením sebe samého a opět se z popela narodí. Legendami opředený Fénix je symbolem věčného koloběhu života a v tomto smyslu také metaforou nesmrtelnosti, ale výsledná podoba všech tří děl prezentovaných ve světové premiéře daný syžet naplnila jen velmi vágními scénickými odkazy (recenze na TA zde; Lidové noviny zde, ČT Art zde). Více smyslu jsem v choreografických kompozicích nenašla ani po přečtení programové brožury, která nebyla v online streamech plně k dispozici.

Cayetano Soto, autor finálního Prelude und Liebestod, uvádí, že chtěl oživit nádhernou hudbu Richarda Wagnera, která navozuje melancholii a zanechává v něm sladkobolný pocit. Pokusil se prý zachytit jednu z proměn života za doprovodu Vorspiel und Isoldes Liebestod (koncertní propojení předehry a závěru opery Tristan a Isolda). V počátku si zjevně odskočil pro inspiraci k Jiřímu Kyliánovi a něco málo uzmul z jeho Sarabande. Ať už je to čistě pánské obsazení či ukončení krátkých akcí tzv. blackout.

Sbor mužů stojí natočen zády k divákům, s obnaženými trupy, v černých kalhotových sukních. V pravé ruce drží vějíře, v levé, nádobu s kouřícím kadidlem. Prudké rozevření módního doplňku vydává naléhavý zvuk a navozuje napětí. Slibný úvod, od něhož by se slušelo odvíjet další originální  dění, po pár minutách končí a na jeviště nastupují tanečníci a tanečnice v šedých trikotech z lesklého materiálu, pečlivě upnutých až ke krku s tmavými, vysokými ponožkami. 

Phoenix - Prelude und Liebestod. Foto: Martin Divíšek.

Genderové rozdíly zanikají nejen v kostýmech, ale také v samotné pohybové textuře, která kontrastuje s orchestrální monumentálností Wagnerovy skladby. Její tóny až mrazí, klenou se nad scénou, kde se střídají sóla, duety a sbory, jejichž výstupy jsou prosty hmatatelnější naléhavosti. C. Soto nehledá splynutí s hudbou, ignoruje ji a propast mezi tancem a kompozicí je s narůstající délkou produkce velmi citelná.

Téměř žádný klidný tok pohybu, impulsy chaoticky protěkávají těly tanečníků a nepřecházejí plynule z jedné části těla do druhé. Je třeba maximální koncentrace pro rychlé změny v zapojení hlavy, rukou, zad, nohou, je třeba ovládat každý milimetr svalů a briskně reagovat. Tanečníci vyvolávají dojem svíjejících se androgynních tvorů, nervních, neklidných a marně hledajících tělesnou a duševní harmonii.

Mezi nimi vyniká Kristina Kornová, jejíž fyzická koncentrace na spirálovité vedení gest přináší ženský půvab a múzičnost. Velkému množství tanečních zákrutů a proměn dodává jiskru Matěj Šust, jehož energie se probíjí až k divákům. Ale ani výtečné taneční výkony dalších českých a zahraničních členů souboru nezachraňují nicotu, kterou choreografie za sebou zanechává spolu s otázkou: Proč vůbec vznikl tento nový triptych? 

Phoenix - Prelude und Liebestod. Foto: Martin Divíšek.

Jeho ideový a choreografický obsah autoři květnatě obhajují v intelektuálních sděleních, jež však stoprocentně divadelně nenaplňují. Všechny části se odehrávají v černošedém scénografickém zarámování, s výrazným svícením bez jemnějšího odstínění; příliš podařené nejsou vstupy v poslední kapitole inscenace, kdy se účinkující vymotávají z ledabyle visící černé, těžké textilie. Balety přinášejí jednolitou, téměř neměnnou dynamiku průběhu pohybových frází, bez viditelnějších ambicí zavděčit se hudbě, s níž tvůrci pracují. Je těžké udržet pozornost po celou dobu – s dvěma pětadvacetiminutovými přestávkami – dvouhodinového představení postrádajícího dramaturgickou vyváženost, kontrasty a čitelnější sdělení.

Jeho živé uvedení utvrdilo rozpaky, které už vyvolalo ve virtuálním prostoru. V divadle více vynikne hloubka jeviště, výtvarná plasticita výjevů se světelnými reflektory, leč to nestačí na uspokojivý dojem, jenž by se dal od světové premiéry minimálně očekávat. A tak namísto vzletu, jenž titul rovněž asociuje, se Balet ND Praha pod uměleckým vedením Filipa Barankiewicze pomalu, ale jistě začíná usazovat v prachu a popelu.

 

Psáno z premiéry 22. června 2021, Národní divadlo Praha.

 

Phoenix: Prelude und Liebestod

Choreografie, scéna a kostýmy: Cayetano Soto
Hudba: Richard Wagner (Vorspiel und Liebestod. hudební nahrávka Berlínští filharmonici (dirigent Herbert vom Karajan)
Světelný design: Daniel Tesař, Cayetano Soto
Tančí: Morgane Lanoue, Irina Burduja, Kristina Kornová, Miho Ogimoto, Kristýna Němečková, Alexandra Pera, Abigail Bushnell, Giovanni Rotolo, Jakub Rašek, Matěj Šust, Adam Zvonař, Federico Ievoli, Daniel Leger, Marco Accardi

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Cayetano SotoPhoenixPrelude und Liebestod

Balet Národního divadla

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: