Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?

Balet Národního divadla uvedl v průběhu dvou březnových čtvrtků on-line premiéru dvou děl z připravovaného složeného večera Phoenix. Ten měl být představen již na podzim, krizová opatření ovšem také zde vedla ke změně plánu. I takto rozkouskovaný program a absence třetího kusu již dává tušit směr, kterým se dramaturgie Baletu ND ubírá. Ten není bohužel ničím překvapivý.

Puppet (Zuzana Časarová a Giovanni Rotolo). Foto: Serghei Gherciu.

Puppet (Zuzana Časarová a Giovanni Rotolo). Foto: Serghei Gherciu.

Déjà-vu na třetí

Jako první mohli diváci zhlédnout premiéru díla Puppet v choreografii anglického tanečníka a tvůrce Douglase Lee. Název již napovídá, že hlavní inspirací mu byla idea loutky, a to jak metaforicky, tak svými pohybovými principy. Tématem měla být zejména dětská hravost, kterou loutky evokují; ta se ostatně odrazila i ve výběru hudebních skladeb různých autorů, zahraných na perkusové nástroje. Naopak, jak choreograf prozradil v rozhovoru, rozhodně „nezamýšlel vytvořit nějaký politicko-sociální komentář“, který téma loutek také může evokovat.

Zpracovat nově notorický námět, propíraný ve světě tance minimálně od premiéry baletu Coppélia (1870), je jistě pro každého choreografa velkou výzvou. Douglas Lee ale, jak se zdá, netíhne k originalitě; sahá spíše po hudebních i pohybových řešeních, která k tématu loutky sedí na první dobrou. Navíc při sledování jeho díla má člověk neodbytný pocit, že něco takového již někdy někde viděl.

V úvodu slyšíme hru xylofonu, připomínající hrací skříňku, a na scéně spatříme tanečnici (Nikola Márová) vykukující z většího kruhového objektu. Efektní hra s iluzí a částmi lidského těla, kterou zde nechci rozkrývat, patří k asi nejzajímavějším částem tohoto dvacetiminutového kusu. Čtyři tanečnice a šest tanečníků pak postupně rozhýbávají dění na scéně, v němž jasně vystupuje téma manipulátorů a manipulovaných: v různých konstelacích si interpreti dávají impulzy či přímo fyzicky vedou pohyby svých partnerů. Vrcholem možností této „partneřiny“ je pak scéna, v níž s tělem Nikoly Márové manipulují až čtyři tanečníci.

Puppet (Nikola Márová, Roger Cuadrado, Danilo Lo Monaco, Paul Irmatov, Basil Schwerzmann). Foto: Serghei Gherciu.

Interpreti jsou oděni do modrých přiléhavých kostýmů zdůrazňujících jejich perfektní proporce a jejich těla jsou tvarována v neoklasickém duchu. Choreograf pracuje s maximálními extenzemi končetin, vystavuje na odiv dispozice a krásné linie tanečníků. Akademické pozice jsou prokládány vlnami páteře, dívky tančící na špičkách občas rozbijí klasickou linii flexovaným chodidlem a většina pohybů probíhá v trhané dynamice, evokující onu „loutkovou“ kvalitu. Mnohem více ale určité pasáže připomínají pohybový slovník (raných) děl Jiřího Kyliána, Williama Forsytha nebo Wayna McGregora, která jistě formovala Leeho estetické a choreografické cítění. Když tanečnice kráčejí en face dopředu a dozadu, vybavuje se mi zcela jasně pasáž z Wings of Wax, trhané pohyby, extenze končetin a vlny páteře zase silně evokují například McGregorovu Chromu. Tato díla či autory evokují i odosobněné výrazy interpretů. Jejich obličeje jsou navíc nalíčeny bílým make-upem, což ještě více podtrhuje jejich „loutkovost“; nutno dodat, že ve spojení s herecko-tanečním provedením a minimalistickou hudbou dílo místy působí spíš hororově než dětsky hravě.

Sólisté a členové baletního sboru zatančili choreografii na vysoké interpretační úrovni – v tomto směru se soubor Baletu ND vyrovná evropské konkurenci. Navíc blízkost filmového záběru nám dovolila prohlédnout si dosud méně známé tanečníky sboru, jež zde dostali příležitost (Zuzana Časarová, Natatia Warzabluk, Danilo Lo Monaco, Paul Irmatov, Basil Schwerzmann). Více od Puppet ovšem čekat nelze. Já osobně shledávám jako problematickou neoriginálnost choreografie, která pracuje se známými pohybovými klišé, místy připomíná známé tvůrce, a navíc také většinu Leeových dalších děl, která lze dohledat v ukázkách na YouTube. Je to takové déjà-vu natřetí.

Puppet (Francesco Scarpato, Zuzana Časarová). Foto: Serghei Gherciu.

Dos soles solos aneb cokoli chcete

Druhou část složeného večera Phoenix tvoří Dos soles solos Španěla Alejandra Cerruda. Enigmatický název v překladu znamená „dvě osamělá slunce“. Jako slovní spojení to zní hezky a může skrývat mnoho významů, jak řekl v rozhovoru samotný choreograf. První slovo titulu, tedy číslovka dvě, může být prvním klíčem, skrze nějž lze dílo číst. Šest tanečníků a tanečnic se v průběhu choreografie často dělí do dvojic v různých konstelacích (zejména v první polovině můžeme vidět několik krátkých mužských duetů), po většinu času ale převládá klasická partneřina mezi mužem a ženou. Přímým zhmotněním oněch dvou sluncí jsou dva světelné panely, které se pohybují nahoru a dolů a příležitostně se stávají i platformou pro tanec.

Cerrudo chtěl vytvořit lyrickou a abstraktní choreografii, ale jak kdysi řekl Jiří Kylián, ve chvíli, kdy dáte na jeviště skutečné lidi, abstrakce neexistuje. Zejména pokud tančí v páru. Okamžitě vznikají vztahy a emoce. Jako dvě osamělá slunce tedy můžeme například chápat muže a ženu v neharmonickém vztahu – i takové nuance lze v choreografii spatřit, chcete-li.Dos soles solos (Jonáš Dolník a Mathias Deneux). Foto: Serghei Gherciu.

Autor jinak nezobrazuje konkrétní situace či příběhy, inspirací mu je zejména hudba – smyčcový kvartet skladatelky Caroline Shaw –, která je zároveň asi největší devízou díla. Skladba je to komorní, ale mnohovrstevnatá, a proto poskytuje muzikálnímu choreografovi a jeho tanečníkům zajímavé podněty. Vytváření pohybového materiálu v úzké spolupráci s tanečníky se stalo pro Cerruda základní tvůrčí metodou, jejich jména by se tedy mohla napsat do kolonky choreografie stejně jako to jeho (o to nepochopitelnější je fakt, že tanečníci nejsou na konci záznamu jmenováni vůbec! Stojí zde pouze: sólisté Baletu ND). Inspirovala je nálada, dynamika i konkrétní melodické sekvence, jež se jim často podařily přenést do pohybu těl i scénografických objektů, aniž by to působilo příliš popisně. Na druhou stranu, u některých tanečních pasáží jsem opět měla pocit déjà-vu.

V tomto případě to mohlo být dáno právě faktem, že tanečníci, spolutvůrci díla, byli nutně ovlivněni vlastním interpretačním repertoárem. Největší prostor zde patřil páru Morgane Lanoue a Mathias Deneux, který působil velmi sehraně a jejichž tanec obsahoval jak plynulou partneřinu, tak téměř pantomimické pasáže. Páry Jonáš Dolník s Ayakou Fujii a Patrik Holeček Ayou Watanabe sice dostaly méně sólových výstupů, i přesto podaly procítěný výkon.

Dos soles solos (Jonáš Dolník a Ayaka Fujii). Foto: Serghei Gherciu.

Kostýmy Karen Young jsou opět především funkční, aby nebránily žádnému pohybu, i když přece jen o něco invenčnější než trikoty v Puppet. Dresy tanečnic jsou z kombinovaných obtažených a volnějších materiálů kontrastních barev, muže pak designérka oblékla do jakýchsi kombinéz volnějšího střihu v šedé barvě. Stejně komorní jako hudba a choreografie jsou i světla Daniela Tesaře, ovšem tentokrát trochu ku škodě věci. Zejména v situaci filmového přenosu dílo působí velmi tmavě a po většinu času není interpretům vidět do tváře – spoustu emocí a nuancí se tak zřejmě vytrácí.

Záznam představení zrežíroval a natočil filmař Martin Kubala, s nímž balet Národního divadla spolupracuje již mnoho let. Za tu dobu se ovšem jeho způsob snímání tance bohužel moc neproměnil, přestože není k tomuto umění – a jeho divákům – zrovna přívětivý. A tak opět vidíme rychlé střihy, nelichotivé záběry z podhledu první řady či pohledy na scénu z galerie na druhém konci hlediště, na kterých není vidět skoro nic. Ale o tom všem již psala například kolegyně Lucie Dercsényiová (viz její sloupek zde).

Titul složeného večer Phoenix jasně odkazuje ke vstávání z popela, čímž se zřejmě myslí určitý styl choreografie mísící klasickou taneční techniku s moderními vlivy. Sama o sobě tato myšlenka jistě není špatná a vzhledem k tradici milovnému českému baletnímu publiku je jistě i pochopitelná. Výběrem choreografů, kteří jsou nebo byli nějakým způsobem spjatí s baletním souborem ve Stuttgartu, pokračuje současné vedení Baletu ND v této „stuttgartské“ dramaturgii. Ta se zdá být sázkou na jistotu. Výkonům interpretů rovněž nelze nic vytknout. Běžnému divákovi baletu, který rád obdivuje brilantní fyzické výkony a dispozice našich tanečníků, se tedy bude Phoenix zřejmě líbit.

Dos soles solos (Morgane Lanoue a Mathias Deneux). Foto: Serghei Gherciu.

Na druhou stranu, vytvořit složený večer z choreografií v podobném stylu není dramaturgicky šikovné; ve světě se většinou u podobných „triple bills“ sází na různorodost až kontrastnost (ovšem je možné, že třetí kus Prelude und Liebestod Cayetana Sota program nakonec zpestří).

Ve světě můžeme vidět různé zajímavé projekty, v nichž si velké baletní soubory přizývají současné choreografy, kteří pracují s těmito tělesy originálním způsobem: English National Ballet spolupracoval s Akramem Khanem, Crystal Pite vytvořila díla pro pařížskou Operu i Royal Ballet v Londýně, dílo Sashy Waltz tančil švédský Kungliga Baletten, Alexander Ekman se svým hravým stylem a důrazem na improvizaci choreografuje balety po celé Evropě.

Proč tedy nezkusit podobný experiment, který už dnes ani není experimentem, ale nutností? Nebo proč třeba nepřizvat choreografku/choreografa z české nezávislé scény, aby vytvořili dílo pro velký soubor? Potenciál by tam jistě byl, ale v podmínkách nezávislé scény mají tito umělci těžko příležitost velkoformátových děl. Národní divadlo by mohlo, mělo, být i takovým prostorem. Mohlo by ukázat, že je skutečně národní, tedy pro nás všechny, a že žabomyší spory mezi „klasikáři“ a „alternativou“ by měly patřit minulosti.

 

Psáno ze záznamů na YouTube kanále Baletu Národního divadla, uveřejněných 18. a 25. března 2021.

 

Puppet
Choreografie: Douglas Lee
Scéna, kostýmy, světelný design: Douglas Lee
Technická adaptace světelného designu: Daniel Tesař
Baletní mistr: Jiří Kodym
Hudba: Nicolas Sávva (Awakener, The Tower), David Skidmore (Take Anything You Want, Triptan, Torched & Wrecked)
Hudební nahrávka: HAMU Percussion Ensemble (Awakener, The Tower), Third Coast Percussion (Take Anything You Want, Triptan, Torched & Wrecked)
Tančí: Nikola Márová, Magdalena Matějková, Zuzana Časarová, Natatia Warzabluk, Giovanni Rotolo, Francesco Scarpato, Roger Cuadrado, Danilo Lo Monaco, Paul Irmatov, Basil Schwerzmann
Premiéra: 18. 3. 2021

Dos soles solos
Choreografie: Alejandro Cerrudo
Scéna: Michael Korsch
Kostýmy: Karen Young
Světelný design: Daniel Tesař
Baletní mistr: Alexandre Katsapov 
Hudba: Caroline Shaw (Entr’acte, Plan & Elevation)
Hudební nahrávka: Attacca Quartet
Tančí: Morgane Lanoue, Mathias Deneux, Jonáš Dolník, Ayaka Fujii, Patrik Holeček, Aya Watanabe
Premiéra: 25. 3. 2021

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 3x


Fotogalerie

Puppet (Zuzana Časarová, Natatia Warzabluk, Magdalena Matějková, Basil Schwerzman, Paul Irmatov, Giovanni Rotolo, Francesco Scarpato). Foto: Serghei Gherciu.

Puppet (Zuzana Časarová, Natatia Warzabluk, Magdalena Matějková, Basil Schwerzman, Paul Irmatov, Giovanni Rotolo, Francesco Scarpato). Foto: Serghei Gherciu.

Puppet (Francesco Scarpato a Paul Irmatov). Foto: Serghei Gherciu.

Puppet (Francesco Scarpato a Paul Irmatov). Foto: Serghei Gherciu.

Puppet (Nikola Márová, Roger Cuadrado, Danilo Lo Monaco, Paul Irmatov, Basil Schwerzmann). Foto: Serghei Gherciu.

Puppet (Nikola Márová, Roger Cuadrado, Danilo Lo Monaco, Paul Irmatov, Basil Schwerzmann). Foto: Serghei Gherciu.

Puppet. Foto: Serghei Gherciu.

Puppet. Foto: Serghei Gherciu.

Dos soles solos (Jonáš Dolník a Mathias Deneux). Foto: Serghei Gherciu.

Dos soles solos (Jonáš Dolník a Mathias Deneux). Foto: Serghei Gherciu.

Dos soles solos (Mathias Deneux a Morgane Lanoue). Foto: Serghei Gherciu.

Dos soles solos (Mathias Deneux a Morgane Lanoue). Foto: Serghei Gherciu.

Dos soles solos. Foto: Serghei Gherciu.

Dos soles solos. Foto: Serghei Gherciu.

Témata článku

Alejandro CerrudoDos soles solosDouglas LeePhoenixPuppet

Tanec

Naplňování vize uměleckého ředitele baletu ND

vložil Jana Novotná

IP: 89.24.13.161
Reaguje na:
Myslím, že recenze a její závěrečné otázky dokonale odpovídají na to, nakolik je tento už sám o sobě ND naprosto nehodný dokument naplňován. https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1610964452-aktualizovane-koncepce-umeleckych-reditel-nd.pdf
Pokud se vám nechce otevírat neaktivní link, cituji malou část: “Kromě toho, že plánuji uvádět klasický neoklasický a současný repertoár, mám v úmyslu představit nové mladé české a multikulturní umělce a dát jim příležitost, aby svou jedinečnou tvořivostí oslovili diváky a přispěli k úspěšnému tvaru výsledných představení baletu ND. Věřím, že je důležité hledat místní talentované tvůrce (choreografy, hudební skladatele, scénografy či výtvarníky), aby se v naší divadelní práci odrazila národní identita a spoluvytvářela naši tvář.” Filip Barankiewicz, Aktualizované koncepce uměleckých ředitelů (dokument je veřejně přístupný na webu ND - viz link výše)
+2 0 ! Odpovědět

Recenze ND

vložil Filip

IP: 217.145.195.6
Reaguje na:
Skvelá odborná recenze! Gratuluji!
+5 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 2

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: