Pohroužení do nekonečného okamžiku. Novinka Design of Time od 420PEOPLE by potřebovala prachovku a vysmýčit
Soubor 420PEOPLE Václava Kuneše se honosí ojedinělým projektem, který u nás nemá obdoby. Jmenuje se 42+PEOPLE a jeho podtitul zní „Tanec nestárne“. Jedná se o programovou linii, která dává prostor „vysloužilým“ tanečníkům a tanečnicím. Mají totiž stále svým divákům co nabídnout a byla by škoda nezúročit jejich dekádami nabyté zkušenosti. Novinka Design of Time, pro kterou si Václav Kuneš přizval japonského choreografa Sabura Teshigawaru a již uvedli v druhé polovině února v domovské Maiselovce, je nejnovějším přírůstkem v této řadě.
Design of Time.
Tajuplný název neosvětluje žádná průvodní informace on-line ani při návštěvě představení. Zdá se tedy, že tvůrci nechávají plně na fantazii diváka, kam se během sledování premiéry zatoulá. Na jevišti se postupně vedle choreografa objeví japonská tanečnice Rihoko Sato a sám vedoucí souboru Václav Kuneš. V díle lze vysledovat tři části, jež oddělují různé minimalistické klavírní a smyčcové skladby Johna Cage. Vezmeme-li však pohybovou kvalitu, dílo zůstává více či méně jednotné po celou dobu inscenace.
Hned zprvu je jasné, že se jedná o kus, který se bude z repertoáru 420PEOPLE zcela vymykat (k tomuto porovnávání se uchyluji zejména kvůli kontextualizaci, nemělo by být však primárním sdělením, a to proto, že se jednalo o unikátní akci, která se již nebude opakovat). Je totiž prostoupený totálním pohroužením do vnitřního světa performerů, což je oproti běžné tvorbě tohoto souboru, který naopak dává na odiv a ve velkém stylu vše, co mu jen přijde pod ruku, velký rozdíl. Absolutní ponor je často patrný na sklopených pohledech, které se jen málokdy odpoutají od podlahy. Horní končetiny performerů zejména v první části připomínají tahy štětcem; jsou až meditativně zdlouhavé, často následují zaoblené linie, které navíc podkresluje ustavičný, nic nerušící tok energie. Mírně odlišnou kvalitu ukazuje Sato, u níž lze vypozorovat pohyby prostoupené ženskou křehkostí a jemností, její plovoucí paže prostě smysluplně existují v objímajícím prostoru. Je v oné drobnokresbě od svých kolegů na první pohled naprosto odlišná. Dolní končetiny zato poskytují zbytku těla stabilní oporu, případně slouží k přesunům v prostoru, což je další ze zásadních odlišujících znaků od běžného repertoáru 420PEOPLE, ve kterém skoro až ornamentální práce s dolními končetinami a výrazné skoky hrají důležitou roli.
Temně ponuré svícení (Saburo Teshigawara) se skládá ze dvou základních světelných plánů: vanové světlo zpoza diváků a jasně tvarované obdélníky na podlaze jeviště, do nichž tanečníci vstupují a zase z nich vystupují. Navíc jsou kompletně oděni v černé barvě s dlouhými rukávy, širšími nohavicemi a košilemi pečlivě zapnutými až ke krku (autor kostýmů není v programu uveden), a proto často splývají s tmavým pozadím. Mnohem více interagují právě se světelně vymezeným prostorem, než že by reagovali sami na sebe. Jde spíše o koexistenci v prostoru a čase, již navíc charakterizuje pohybová asynchronicita (opět výrazně odlišující aspekt od zbytku repertoáru, jež se často pyšní synchronizovanými choreografickými party).
A o čem promlouvá jevištní dění? Nemohu se zbavit dojmu jisté morbidnosti, která na mě doléhala z jeviště. Možná jsme se ocitli ve smutečním procesí, na oslavě konce života či snad samotného času. Odpovídalo by tomu i tmavé ošacení spolu s meditativním energickým nádechem veškerého dění. Název premiéry však odkazuje spíše na obrodu časové linie, a možná se tak jedná o moment těsně předtím, než se cyklicky vrátí na svůj prvopočátek, těsně předtím, než opět začne nemilosrdně odtikávat vteřiny, minuty, hodiny, dny, měsíce, roky, staletí, tisíciletí… Díla bez jakékoliv anotace však mohou mít mnoho vysvětlení a interpretací, a proto je plně na důvtipu diváka, s čím nakonec z Maiselovky odejde.
Nejedná se o jedinou a už vůbec ne první spolupráci této trojice. Společně se setkali již v roce 2005 a uvedli Scream and Whisper, ve kterém tančil Kuneš se Sato v choreografii Teshigawary a získali za něj hned několik ocenění. Idea, na které si zakládá projekt 42+PEOPLE, je Kunešovi dobře známá. Působil totiž v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater (NDT) u svého mentora Jiřího Kyliána, který kromě juniorského tělesa NDT2 založil také seniorskou sekci s názvem NDT3. Tvorba tanečních seniorů měla takový úspěch, že se stala plnohodnotnou součástí hlavního souboru. Design of Time ale oproti originalitě NDT3 působí v něčem až příliš zastarale. Hodinová inscenace se nese v neměnné pohybové dynamice (až na krátkou pasáž v druhé části představení), za účasti minimálních i minimalistických prostředků. Komornost celého konání účinně kontrastuje s uspěchaným životem, který se odehrává dennodenně jen o pár metrů nad sálem v ulicích kolem Staroměstského náměstí. Takový přístup, podle mého názoru, však není sám o sobě dostatečně nosný pro hodinovou plochu a nelze se na něj stoprocentně spolehnout. Design of time vyžaduje stoprocentní pozornost a je poměrně snadné se od meditativního rámce odpojit.
Psáno z premiéry dne 20. února 2025, Studio Maiselovka.
Design of Time
Choreografie: Saburo Teshigawara
Tančí: Saburo Teshigawara, Rihoko Sato & Václav Kuneš
Umělecká spolupráce: Rihoko Sato
Hudba: John Cage
Light design: Saburo Teshigawara
Light technik: Dominik Šimurda
Premiéra: 20. 2. 2025
