Jak je v černé díře? Osamoceně, mrazivě a také trochu nudně a monotónně
Svou již 17. sezonu zahájil soubor 420PEOPLE premiérou inscenace, kterou pro prostory pražské La Fabriky vytvořila jeho kmenová choreografka Sylva Šafková. V díle Moment in Time se společně s dramaturgem Jiřím Šafkou inspiruje každodenní, přesto lehce kryptickou entitou času. Jeho tok, ohýbání a vnímání se pro ně stává výchozím bodem, který může vést k zamyšlení nad vlastní existencí, pomíjivostí času a efemérností vzácných, ale i zdánlivě všedních momentů. Lze ovšem tak komplexní téma a fyzikální veličinu zavařující hlavy nejen laikům převést na taneční jeviště?
Moment in Time. 420PEOPLE.
Choreografie v podstatě, coby badatelský předmět zkoumání, od svého začátku sleduje lidské tělo v pomyslném vakuu, v němž neexistuje prostor ani čas. Kosmické pustiny inspirované bezčasím tvoří minimalistická černá a bílá scénografie fungující prakticky jen díky světelnému designu. V prvních scénách do tmy vyjevuje jednoduchou světlou látkovou plentu s průřezy. Ta se stává ideálním hřištěm pro až pantomimickou úvodní etudu civilně přicházejícího Viktora Konvalinky, jemuž se díky důmyslné hře s průchozí stěnou různě znásobují končetiny či mu mizí hlava i údy, aby se vzápětí objevily úplně jinde. Takto vymezený prostor jeho tělesnou schránku pohlcuje, transformuje a zase zjevuje.
Vizuálně nekonečná tmavá plocha posléze vydává další dvě tanečnice a jednoho tanečníka. Společně s Konvalinkou hustou temnotu rozpohybovávají Eliška Hulínská, Francesca Amy Amante a Filip Staněk. Fluidní choreografii místy tvoří společné sborové pasáže, jindy zase sólové sekvence, které se míhají za sebou v obdivuhodně rychlém tempu, značícím dokonalé načasování choreografie. Práce s rytmem, tělem a jeho těžištěm je zde klíčová. Pohybová textura, jíž účinkující v civilních, nevýrazných kostýmech zaplňují vakuum kolem sebe, vychází ze švihových pohybů, častého vychylování těžiště, ostentativních pohybových gest tvořených pažemi a z práce s podlahou. Ostré skoky obratem střídají pády k zemi, na ty navazuje bryskní, až agresivní tělesný kontakt performerek a performerů, který vzápětí střídají táhlé sekvence sestávající ze švihů končetin a torzálních spirál. V podstatě jediným pohybovým prvkem, který mi opravdu připomíná proklamovaná témata, jsou momenty, kdy umělectvo svá těla pokládá na černé objekty. Jejich těla pak díky nasvícení působí, jako by se vznášela kdesi ve vzduchoprázdnu.
Kromě špičkově interpretované choreografie a tvůrci předložených anotací má tematizaci fyzikálních vlastností a zvláštností času připomínat nejspíše ještě mužský voiceover. Ten inscenaci otevírá a v jejím průběhu i několikrát odděluje různé taneční pasáže. V angličtině vypráví o pomíjivosti okamžiků v našich životech, varuje, že čas je zrádný a jeho působení na nás nestálé – inscenaci má patrně dodat vědecko-filosofický rámec. Čím více audiálních sekvencí ale zaznívá, tím více se mi jejich využití zdá fádní, vágní a místy i nadbytečné. Nemohu si také nepovšimnout podobností s inscenací HeArt of Noise (rovněž souboru 420PEOPLE v choreografii Sylvy Šafkové), která fungovala v prakticky identickém rámci, jen místo času a černých děr zpracovávala hudbu, zvuk a hluk. V ní se podle mého zážitku pohyb a tanec nepříjemně odpoutávaly od hudebního podkresu a amplifikovaného přednesu o futuristickém zkoumání audiálního působení.
Kromě špičkově interpretované choreografie má tematizaci fyzikálních vlastností a zvláštností času připomínat nejspíše ještě mužský voiceover. Ten inscenaci otevírá a v jejím průběhu i několikrát odděluje různé taneční pasáže.
Jen pohled na poutavé výkony lidského těla mi ani tady nestačí. Získávám dojem až nesmyslného odpojení fyzické přítomnosti interpretů a interpretek od témat, kterým se tvůrčí tým chtěl věnovat. Jako by taneční výkony sloužily pouze coby estetický doplněk lehce vyprázdněné vizuální eseje o vesmíru a času. Nenalézám pojítka, jež by mě naváděla k saturovanému čtení scénického snažení 420PEOPLE. Ačkoliv místy jsou těla vedena do poloh a interakcí, jež připomínají pohyb v nicotě, choreografie samotná není nijak inovativní. Brzy se společně s různě se překrývajícími hudebními nahrávkami, čtenými pasážemi a světelnými změnami zacyklí.
Moment in Time i přes originální a oku lahodící úvod a bravurní taneční výkony působí téměř jako bezobsažný slepenec, v němž chybí silnější a jistější vyznění dokládající jasnou dramaturgickou vizi. Linku vystavěnou v předchozím HeArt of Noise prakticky kopíruje – místy nechává zaznít moudrý mužský hlas polemizující nad rádoby hlubokomyslnými otázkami, doplňuje je tanečními sekvencemi a překrývá je dunivou elektronickou hudbou. Šablonu své novinky Šafková bere z ARCHY+, kde se HeArt of Noise uvádí, a přesouvá ji na jeviště holešovického divadla.
Komplexita témat zůstává neodkryta a nevyužita, nenacházím jasná sdělení a odnáším si spíše vizuální a zvukový zážitek než skutečně promyšlenou výpověď. Inscenace se utápí v efektní formě bez nosného obsahu, který by mě jakkoliv inspiroval či nabízel impulsy k hlubšímu zamyšlení.
Psáno z premiéry dne 8. září 2025, La Fabrika.
Moment in Time
Choreografie: Sylva Šafková
Dramaturgie: Jiří Šafka
Účinkují: Eliška Hulínská, Francesca Amy Amante, Filip Staněk, Viktor Konvalinka
Hudba: Niklas Paschburg, Grandbrothers, Lubomyr Melnyk
Scénografie, kostýmy: Sylva Šafková, Jiří Šafka
Světelný design: Martin Špetlík
