Václav Kuneš ve Smoke and Mirrors tvoří jako kouzelník v šeru kouře, za pomoci světelných skleněných objektů

Inzerce

Francesca Amy Amante pochází z Itálie a po mnoha studiích převážně na italských školách získala první angažmá v souboru Fabbrica Europa a později v KEMØN Dance company. V souboru 420PEOPLE tančí od roku 2016.

Mnohé diváky hned na začátku „trkne“ skrytý význam názvu Smoke and Mirrors (kouř a zrcadla). Jednalo se o techniku magie a iluze skutečně vytvořené laternou magikou – kouzelnou lampou, kouřem, světlem a jeho odrazem v zrcadlech i naopak. Byla doložená koncem 18. století a používána v kouzelnických produkcích. (Známý šarlatán Johann Georg Schröpfer vykouzlil prý pomocí smoke a mirrors duchy.)

V představení zrcadla neuvidíte, jak sám Kuneš před představením vysvětlil. Ale budete zasaženi iluzí světla a svícení skrze skleněné objekty. Jedná se o jakési souostroví skleněných tyčí i tyček různého průměru a délky. Jsou zasazeny do pevného základu, některé jsou vyvěšeny jako opony seshora a jiné stojí na zemi. Mohou evokovat stalaktity či stalagmity v jeskyních, po kterých skapává voda. Tady po nich klouže světlo a vytváří jedinečnou atmosféru. Sklo je křehké i silné zároveň. Skleněné objekty jsou inspirovány dílem výtvarnice Vladimíry Klumparové, na scénografii spolupracovali Hynek Dřízhal i Václav Kuneš, se světly pracuje Dominik Šimurda.

Na scénu přichází kytarista Filip Zubák, zůstává zcela vzadu se svým nástrojem. Zazní první akordy, které začnou sytit temný prostor. Posléze se objeví Francesca v šedém kostýmu, dlouhých širokých kalhotách, přes ně má triko nebo blůzu s dlouhým rukávem, kus látky splývá přes kalhoty.  Řeklo by se, proč šedá v temném prostoru. Snad to bylo záměrem. Z šedé myšky začíná totiž tryskat neuvěřitelná energie tanečnice.

Nejdříve hezky lehce se bosýma nohama posouvá do přední části prostoru. Posuny nohou jsou tajemné, jako by zjišťovaly terén. Jsou doprovázeny různými pohyby rukou, prstů, působí jako dozvuky ostrého tempa flamencové hudby. Nepravidelně s nimi proniká nebo se dotýká prostoru. Pak tanečnice mizí.

 Kuneš několikrát využívá black out. Rychlý střih a jede se dál. V další části kytarista hraje části flamencového repertoáru, Bulerías, Alegrías, poznala jsem dobře i Soleá, Soleares. Ze skladeb však uniká do svého světa improvizace. Tóny, syté akordy evokují svět horké Andalusie… Hudebník umí přesně vystihnout pohyby tanečnice a vciťuje se přesně do tanečního sdělení. Prostě to umí a cítí. To je velmi vzácné. Filip Zubák je ale zvyklý doprovázet tanečnice při tréninku, zkouškách, když spolupracuje s tanečními školami a soubory. A asi má dar po svých rodičích, kteří sami tančili nejen flamenco. A tady dochází k neobvyklému střetu odlišných kultur – světa flamenca a světa současného tance.

Je pravděpodobné, že z pevného základu choreografova záměru se v sólové interpretaci Francescy Amy Amante mísí autorství a dochází k tvůrčímu kompromisu. Václav Kuneš tanečníkům nediktuje choreografii a nezadává krok za krokem, nabízí nápady interpretům a vybízí je k jedinečnému rozkvětu, rozvoji mysli, emocí. Při tvorbě představení pro sólistu či sólistku musí být nebo měla by být otevřenost a svoboda na prvním místě.

Někdy tanečnice splývá snovým legatem, schovává se za skleněné objekty, hraje si s nimi a někdy sundává dílčí skleněné prvky z rámu, kde jsou upevněny. Jindy dravě dynamicky proniká prostorem, Pak ji chytne „amok“ a bláznivě dětsky, pubertálně křepčí „jak utržená z řetězu“.

Francesca umí být lyrická, křehká, ale její „parketa“ je síla a bojovnost. Souzní snad se zemí (nejen s jevištní podlahou, ve smyslu tanečního floor work), ale víc se zemí jako částí čtyř elementů? Myslela jsem si, že jde chvílemi v projevu o inspiraci z japonského tradičního divadla. Ale není to tak. Francesca je totiž přebornice v karate, takže se mi to posléze spojilo. Skutečně projevuje nebo se proměňuje v bojovníka a zmíněný kostým tomu trochu napomáhá. Vlivy se spojují ze všech stran v jeden krásný celek. V jednotlivých výstupech se mění způsoby vyjádření. Někdy tanečnice splývá snovým legatem, schovává se za skleněné objekty, hraje si s nimi a někdy sundává dílčí skleněné prvky z rámu, kde jsou upevněny. Jindy dravě dynamicky proniká prostorem, který má bohužel své limity.  Pak ji chytne „amok“ a bláznivě dětsky, pubertálně křepčí „jak utržená z řetězu“. Následně jakoby vystupuje z role, civilně se upravuje a komunikuje s kytaristou. Malá pauzička a Francesca tančí dál, z malých pánevních impulzů se opět rozdivočí, aby klouzavými pohyby nohou snad zase splynula se zemí.

Flamenco zní ve sklepě studiového prostoru, kde slunce sice nesvítí, ale taneční ojedinělý projev čisté krásy rezonuje a splývá po skleněných kráterech. Světová premiéra Smoke and Mirrors je poslední částí, zdařilou inscenací zaštítěnou programem Dancing Histor(y)ies, Binding Communities and Heritage Through Dance.

Psáno z představení 25. října 2025, Studio Maiselovka.

Smoke and Mirrors
Choreografie: Václav Kuneš a Francesca Amy Amante
Hudba: Filip Zubák
Účinkují: Francesca Amy Amante a Filip Zubák
Scénografie: Vladimíra Klumparová, Václav Kuneš a Hynek Dřízhal
Kostýmy: Ola Křížová
Light design: Dominik Šimurda
Produkce: Zuzka Borová, Marta Lajnerová, Anna Borovská
Marketing a PR: Aneta Jochim, Filip Tatoušek, 2media
Video: Tomáš Vlček