Prach jsi a v popel se obrátíš. Ken Mai opět nezklamal a svým butó přenesl na jeviště prastaré rituály

Život – bolest – láska – smrt. Co bylo dřív a co později? Může jedno existovat bez druhého? A dokážeme je od sebe rozeznat nebo odtrhnout? To jsou otázky, které vyvolalo představení japonského umělce v pražském Divadle Inspirace.

Z těla v prach. Ken Mai. Foto: Zuzana Lazarová.

Ken Mai je jeden z hrstky posledních přímých žáků zakladatele butó Kazuo Ónoa, který se tradičnímu butó aktivně věnuje. Působí ve Finsku, kde je prý o jeho kurzy i performance stále zájem, zatímco v Japonsku tento žánr postupně dožívá v undergroundových uskupeních kolem několika málo pokračovatelů. Jeho tanec je lyrický a silně teologický, genderově nevyhraněný, teatrální a syrový, ale vždy velmi přímý a pravdivý. Do Prahy zavítal především kvůli workshopu, se svým uměním se rovněž podělil s přeplněným sálem komorního Divadla Inspirace při pražské HAMU. Jeho performance Z těla v prach byla inspirována buddhistickou obřadní kremací a v necelé hodinové show provedla diváky několika stadii dialogu těla a duše.

Anotace k představení připomíná buddhistický rituál zpopelnění, který se v Japonsku praktikuje od příchodu tohoto náboženství na ostrovy až dodnes, a to i v rodinách, které za života inklinují spíše ke křesťanství nebo šintoismu. Úcta k duchům zemřelých předků i obava z toho, zda se neusmířená duše bez těla nepotuluje nespokojená světem, se promítá do veškerého slovesného i výtvarného umění. Víra v posmrtný život a jeho kvalitu dle zásluh přesahuje hranice jednotlivých věrouk a podoba nejstarších rituálů nás všechny spojuje. Právě tanec, zaměřený na pravdivý projev lidského těla, dokáže komunikovat tuto magii přímo bez nutného slovíčkaření a zhmotňuje prastarou filozofii napříč jazykovou výbavou přítomných. Butó, jehož zrod provázela snaha o projev niterných emocí, má k tomu skvělé předpoklady. Jeho vliv na rozvoj tance a fyzického divadla v osmdesátých letech v Japonsku a devadesátých letech v USA a Evropě je nezpochybnitelný. Je skvělé, že je možné jej v Praze stále vídat i v jeho primární podobě, a Ken Mai je jedním z těch, kteří se o to velkou měrou už mnoho let zasluhují.

Inzerce

V Divadle Inspirace se Ken Mai zjevil na jevišti v průhledné bílé organtýnové říze, s kanýry kolem rukávů a širokou sukní, bos a s nalakovanými červenými nehty, blonďatou parukou a silným make-upem (nikoli bílou líčenou maskou, tváři dominovala silná tuš kolem černých očí a rudá ústa). Tančil nad hromádkou popela, jako by z něj čerpal teplo a sílu, a už v prvních vteřinách svým projevem vtáhl obecenstvo do své koncentrace. Minimalistické pohyby prozrazovaly detailní práci těla s energií proudící z centra do konečků prstů a všech kožních pórů.

Noří se postupně do sladké a vyšší melodie lásky, která jej přesahuje a ovládá, až se v ní začne šťastně topit. Zpívá o bolesti a smrti způsobené láskou, nekonečné blaženosti přesahující formy lásky. Co je víc než láska? Smrt. Odevzdává se jí, i kdyby měl shořet. Jednoduchou změnou světel se dostává do pout vášně, za pomoci růžového závěsu představuje extázi, která je zároveň hříchem i očistou, vypětím i usmířením. V jednom těle předvádí spojení muže a ženy, poddává se bolestné touze milovat, žít i umřít. Mění se v démony z ohnivých plamenů, kroužením kolem popela připomíná lidstvu přirozené magické rituály, čerpající z ohně sílu i víru, dokud se nezmění v dým…

Scéna pobledne, tanečník se svléká a mění se v hubený bílý přízrak, nehmotnou duši. Bloumá pohledem v publiku a v hledišti jakoby se najednou ochladilo. Z performera je jen prázdné tělo. S rituální pečlivostí natírá popel na své údy a vytváří ze své schránky bílou sochu. Duše se vrací do těla, aby se znovu spojily v jedno a odešly spolu ve smíru a pokoji. Takto jsou připravené na věčný klid.