REPLAY – Akce (téměř) bez reakce…

Ono „přehrávání“ se odehrávalo doslova, a to v různých obměnách. Každý z pětice tanečníků rozstřihal svou pohybovou sekvenci na několik ústřižků, které pak zcela nahodile skládal zpět a znovu rozpouštěl. Donekonečna. Zpočátku trvalo, než se divák v tomto schématu zorientoval. Indiciemi byly číslovky, které tanečníci znenadání vyslovovali. Působilo to, jako by si v duchu hodili kostkou, a podle toho se zachovali. Jejich počínání bylo odosobněné, zamyšlené. K interakcím docházelo na dálku bez přímého fyzického kontaktu. Když už bylo schéma příliš jednotvárné, změnila se prostorová orientace pohybových úryvků. Postupně se zapojovala také emoční složka v podobě záměrně gradujících a přehnaně přehrávaných mimických reakcí a výkřiků – smíchu, úleku, bolesti, úlevy. V ten moment se začínala propast mezi akcí a vyvolanou reakcí postupně ztenčovat, jednotlivé scénky však nadále nabízely mnoho interpretací a různých nálad. Z výkonů zaujala především Helena Araújo, jež vedla přesně a přesvědčivě své trhavé, robotické, vražedné pohyby. Ačkoli byla linka děje zřejmá, její délka se stala, bohužel, neúnosná.

V druhé části, oddělené drobnou převlékací pauzou, panovalo jiné rozpoložení. Interpreti se slili postupně v jedno skupenství. Synchronně putovali prostorem, za chůze tvarovali paže do různých ornamentů. Zahráli si slovní fotbal přinášející jakési odlehčení. Dílo vyvrcholilo v tragikomickém finále za doprovodu proslaveného songu Céline Dion z filmu Titanic. Tanečníci si s dojemnou vřelostí a naivitou nastavovali dlaně, aby do nich mohli vzájemně složit hlavu, a zmírnit tak pád, ke kterému od začátku nevyhnutelně směřovali. Opět opakovaně, tentokráte s lehkostí.

Roztodivná koláž, rozpačité dojmy. Vedle nápaditých, dobře propracovaných momentů trčí hluchá místa. Diváci zbytečně dlouho sledují po úvodním sólu Terezy Ondrové prázdné jeviště za doprovodu příliš hlučné filmové hudby. Choreografie by si zasloužila také výraznější dramaturgické zásahy, délka následných aleatorických pasáží se příliš vleče. Ostatní komponenty inscenace jsou sporé, jednoduché, ale účelné. Holá scéna, civilní kostýmy. Vyčnívá osvětlení, na stropu různě rozmístěné zářivky snad poprvé přiměly publikum vzhlédnout nejen k tomu, co se děje na jevišti, ale i nad ním.

REPLAY je jako mladé víno, které by si zasloužilo ještě uzrát. Snad k tomu dojde, byla by škoda, kdyby ne, protože Renan Martins je talentovaný a přináší do Prahy opět svěží vítr.

Psáno z premiéry 18. dubna 2017, divadlo Ponec.

 

REPLAY
Koncept a choreografie: Renan Martins de Oliveira
Tvorba: Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Karolína Hejnová / Helena Araújo, Jaro Ondruš a Nathan Jardin
Light design: Katarína Ďuricová
Premiéra: 18. dubna 2017