Řídká síť pohybových nápadů

Liberecký baletní soubor Divadlo F. X. Šaldy Liberec zařadil do svého repertoáru nový složený večer s názvem Maškaráda / Čarodějná láska / Špásování. Jeho dramaturgicky jednotícím tématem bylo pro choreografku Kateřinu Dedkovou–Frankovou zobrazení tří tváří lásky – dramatické, vášnivé a hravé. Do jednoho představení tak zakomponovala tři tituly, které vystihují její záměry.

Jako první zazněla Maškaráda Arama Chačaturjana, kterou zkomponoval v roce 1941 pro stejnojmenné drama Michaila Jurijeviče Lermontova. Tato scénická verze byla velmi úspěšná, a tak ji skladatel upravil o tři roky později do podoby orchestrální suity. Ta má pět částí: Valčík, Nokturno, Romanci, Mazurku a Kvapík.

Kateřina Dedková převádí do své taneční kompozice nálady jednotlivých partů, avšak hudba ji často převyšuje. Je v ní více, než se autorce podařilo vystihnout v pohybu – choreografka pracuje s kroky dobových tanců, rozvádí je do prostoru, ale nedokázala převést atmosféru skladeb do stejně vzletných a nápaditých variací. Tanečníci zůstávají „zataveni“ v jisté strnulosti tělesného projevu – zvláště pánové působí prkenně (nemají ani možnost rozvinout pohyb do oblých linií). Jestliže choreografka měla v úmyslu nastínit Lermontovo drama, které za mužovu vraždu manželky činí zodpovědnou zkaženou společnost, v pohybovém ztvárnění se výrazněji nezobrazilo (Lermontov jej napsal v roce 1835, ale z cenzurních důvodů bylo inscenováno až v roce 1852). Taneční dění navozuje atmosféru plesové zábavy, která vyznívá smutně. Bílé a fialové róby dvou sólistek se odráží na tmavém horizontu. Jejich duety s partnery přinášejí vazby dobré partneřiny, tanečnice jistě zvládají špičkovu techniku a piruety. Tanečníci však nedostali více inspirativních pohybových podnětů, které by je nutily najít další možné polohy jejich tanečně-hereckého projevu.

Zdá se, že v následující Čarodějné lásce choreografka propadla jisté bezmoci, když předkládá krkolomně vystavěné pasáže. Pohyb bývá často nedokončen, nedoznívá a přechází kostrbatě do další fáze – proto je choreografie více o pózách, které chvílemi odporují emocionálnímu zabarvení hudby. I tělesný výraz jako by se příčil samotnému prožitku postav – ty působí většinou bezkrevně; například když Candelas tančí se svým nápadníkem nebo zemřelým milencem. Pohyb je tu zcela odstřižen od prožitků. Candelas tančí vedle svých partnerů, horizontální švihy paží spolu s kroky do stran vylučují prostor pro zásadnější komunikaci. Více temperamentu se objevuje v obřadním tanci ohně – ale i ten by si zasloužil větší šarm, gradaci a napětí. Oproti španělsky vášnivé hudební předloze Manuela de Fally je siť pohybových nápadů velmi řídká, téměř průhledná. Tím je také poznamenán výkon interpretů (Candelas – Valerija Radionová, Carmelo – Andrey Bayniyazov, Duch – Vladimír Kamenev), kteří, zaškatulkováni do stereotypních pohybových motivů, nemohou rozvinout charaktery svých postav a dát jim patřičnou živelnost. Pohybové tvarování je k tomu téměř nevede.

Uvolnění, hravost a spontánní projev přináší závěrečné Špásování. Pavel Šmok inspirován Mozartovým Diverimentem pro smyčce a dva lesní rohy vytvořil v roce 1978 úsměvnou hříčku (tehdy pro Balet Městských divadel pražských, později přejmenován na Pražský komorní balet), ve které si tentokrát v Liberci zašpásovali hlavně pánové A. Bayniyazov, V. Kamenev a Jaroslav Kolář. Poblázněně podléhají ženským svodům, jejich protějšky je škádlí a svádějí. Tanečníci si s chutí užívají toho, co jim Šmokova choreografie stále nabízí – vtipně pointované situace a herecky vtipné party.

 

Premiéra 13. 11. 2009

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: