Shadow’s Whispers – Odhalené obavy a ironické hroty

Nederlands Dans Theater pokračuje v umělecké tvorbě navzdory pandemii a od počátku roku začal prezentovat své nové divadelní inscenace prostřednictvím velmi kvalitních a striktně časově omezených internetových přenosů. Tento formát dodal virtuálnímu zážitku dojem exkluzivnosti a neopakovatelnosti, který se blíží minimálně živým přenosům v kině. V lednu uvedl soubor premiérovou spolupráci s francouzským akrobatem a choreografem Yoannem Bourgeoisem (recenze zde). V polovině února nabídl divákům „double bill“ složený z děl domácích i zahraničních tvůrců: mladého tvůrčího dua sourozenců Imre a Marne van Opstalových a světové choreografické hvězdy Hofeshe Shechtera.

Baby don’t hurt me. Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me. Foto: Rahi Rezvani.

Název složeného večera Shadow’s Whispers (Šepoty stínu) je dosti obecný i metafyzický na to, aby se do něj vešla tematická a stylová rozmanitost jeho dvou částí. Vedoucí souboru Emily Molnar ve svém úvodním textu do programu pouze uvedla, že obě díla reflektují komplexitu naší lidskosti. Jakkoliv jsou popisy obou děl obecné, jejich scénické zhmotnění získalo velmi konkrétní, místy až bolestnou a děsivou podobu.

 

Osobní zpovědi tanečníků

Stalo se již téměř pravidlem, že online streamy jsou doprovázené krátkými rozhovory s tvůrci i s interprety, díky nimž se můžeme dozvědět něco více o vzniku a smyslu díla. V případě choreografie Baby don’t hurt me byli sice Imre a Marne van Opstalovi dosti sdílní i v anotaci, ale natočený rozhovor přece jen dovolil o něco bližší pochopení procesu. Tvůrčí duo si vytyčilo ambiciózní a citlivý úkol: dostat do díla osobní výpovědi tanečníků týkající se identity, sexuality, genderu nebo věku. Otázkou přitom bylo, zda můžeme z individuálních zážitků a pocitů vyvodit obecně platná témata pro lidskou existenci. Odpovědí je jednoznačné ano.

Choreografům se podařilo vytvořit neobvykle intimní atmosféru v procesu tvorby, během něhož se tanečníci dokázali uvolnit, otevřít, formulovat a svěřit své nejniternější pocity a obavy. To ostatně potvrdili i samotní interpreti, kteří nejen že poskytli materiál, ale sami určité části svých příběhů přednesli v díle pohybem i slovem – pojetí sice čím dál tím častější, ale pro tanečníky stále dost nezvyklé. Navíc veřejné odhalení nejniternějších obav a mindráků jistě vyžadovalo extra porci odvahy.

Baby don’t hurt me. Foto: Rahi Rezvani.

Tvůrci si vybrali témata, která jsou na jednu stranu velmi osobní, a na stranu druhou fungují skutečně univerzálně. Poukazují totiž na palčivá témata společenské diskuse: postavení etnických a sexuálních minorit ve společnosti, obavy ze stárnutí, touhu po lásce a sebepotvrzení a otázku, zda si je člověk vůbec zaslouží.

Osobní výpovědi reflektující tato témata byla předestřena přímo a bez obalu hned v úvodu díla, tanečníci je sami přednášeli relativně odosobněným tónem, oděni pouze do spodního prádla, ve stoje čelem k divákům / ke kameře. Následovali jeden za druhým a představovali se vlastními jmény, aby o autentičnosti výpovědi nebylo pochyb. Již kontrast mezi obsahem a formou vyprávění mrazila. Po této úvodní expozici se každý tanečník začal oblékat, jako by si úvodním emocionálním obnažením oblečení „zasloužil“.

Zbytek půlhodinové choreografie se obešel skoro beze slov, osobní výpovědi tvůrci společně s tanečníky přetavili do pohybového materiálu a podtrhli kostýmem. Například nesmělý Scott, kterému bylo bytostně nepříjemné komunikovat s cizími lidmi a bavit se o svých pocitech, rozvinul z původně úsporného pohybového materiálu ve stoje čím dál expanzivnější tanec. Na druhé straně scény, v kontrastu k jeho nesmělosti, roztančila jeho kolegyně Nicole velmi expresivní variaci plnou výkopů a otoček. Transgender Kyle si oblékl vlající hedvábné šaty a jeho tanec obsáhl jak utrpení z posměchu, který kdysi zažíval, tak radost z možnosti vyjádřit své skutečné já. Zkušenost Lydie, jedné z nejstarších tanečnic souboru, byla materializována mnoha převleky kostýmů, jež kontrastovaly s vyjmenováváním mnoha „rolí“, které musela zastat v běžném životě a nároků s nimi spojených.

Baby don’t hurt me (Lydia Bustinduy). Foto: Rahi Rezvani.

Z choreografického hlediska vytvořili tvůrci společně s interprety velmi pestrou a originální pohybovou paletu. V neustále se proměňujících obrazech viděli diváci vysoce individuální vyjádření každého tanečníka, zároveň však byly tyto obrazy pečlivě choreograficky zpracovány do fungujícího celku. Dílo zobrazilo sbližování jednotlivců, skupinová setkání, která připomínala pózování pro rodinou fotografii, a ke konci přišly na řadu duety. Ty patřily k nejintimnějším a nejkrásnějším částem, jako by hlásaly, že právě hledání souznění s druhým člověkem patří k těm nejsložitějším a zároveň nejlepším věcem v životě. Pohybově zde balancoval „konflikt“ v podobě přetahování nebo stání na hlavě se souzněním v podobě objetí a podpírání. Tvůrci zůstali realisty až do posledního obrazu, který patřil Lydii a smutku ze stárnutí, vyjádřeném hrou paží a obličeje. Přestože výchozím bodem díla byly mluvené výpovědi, pohyb zde nakonec získal prim a ukázal výmluvnost, sílu a naléhavost, jakou dokáže komunikovat právě jen lidské tělo.

 

Ironický pozdrav z druhé strany kanálu

Název From England with Love pro dílo uvedené krátce po brexitu působí, mírně řečeno, mnohoznačně. Jeho choreograf Hofesh Shechter do anotace v programu nenapsal vůbec nic, jen tam nechal otisknout fotografii britského parlamentu. V rozhovoru před streamem musel být o něco sdílnější, přesto ale svůj komentář udržel na dostatečně vágní úrovni, za níž člověk cítil hroty ironie. Dle svých slov se Shechter rozhodl holandské publikum „potrápit“ britskou kulturou – vybral si výhradně britské skladatele od renesance po postmodernu, včetně svých vlastních kompozic. Zároveň ale zdůraznil, že se jedná o abstraktní dílo vyjadřující jeho kontemplaci současné situace. Nechtěl kázat nebo vysvětlovat, protože on sám pociťuje z této situace maximálně zmatek.

Jakkoliv autor trval na abstraktnosti a nekoherentnosti díla, jeho obrazy působily dost výmluvně a konkrétně. Na rozdíl od předchozí choreografie zde byla cítit relativně pevná výchozí struktura, pracovní postup i jisté prvky, které známe z jiných Shechterových děl, například práce s kompaktní skupinou a neustále pulzující rytmus. V tomto případě byla skupina deseti tanečníků oděna do úhledné britské školní uniformy s batohy na zádech. Vizuální upravenost korespondovala s kontrolovaným port de bras připomínajícím to z klasické taneční techniky, ale obohaceným o další gesta, jako například ukázku slzy stékající po tváři.

From England with Love. Foto: Rahi Rezvani.

Citace z klasiky, zde možná symbolizující britskou lásku k tradici, se prolínaly celou první polovinou díla. Shechter ale také neopustil svůj typický choreografický rukopis – unisono rytmický houpavý pohyb v těle, dupy, ruce zvedané do výše a relativní prostorovou úspornost. V druhé polovině se krásný, uhlazený obraz překlopil v dekadenci s rostoucí agresí. Symfonická hudba a chorální hudba se mísila se zvuky elektrické kytary a různým skřípáním, uniformy se značně rozvolnily a několik tanečníků dokonce postrádalo určité kusy oblečení. Tanec nabral prudších, agresivnějších kontur a sexuálních konotací. Scény najednou připomínaly spíše výjevy z londýnských tanečních klubů nebo fotbalových zápasů. Značně ironicky pak působil okamžik společenské idyly, při níž se tanečníci promenovali se svými imaginárními šálky s čajem a objímali se za doprovodu zvuků rozbíjejícího se porcelánu.

Nádhera a opulentnost symfonických a chorálových skladeb ke konci již ostře kontrastovala s pohybovým slovníkem; choreografovi rozhodně nešlo o hledání souznění s tímto hudebním materiálem. Spíše jako by touto volbou poukazoval na všechny paradoxy, jimiž se současná britská společnost vyznačuje. Za zvláště výmluvnou považuji poslední část, jíž zvukově dominovala jasná a radostná chorální skladba. Pohyb byl ovšem plný agrese, zachycením výjevů zápasu a dokonce gest střelby.

Shechter tvoří možná formou volných asociací a bez konkrétního příběhu, jeho dílům ovšem nikdy nelze upřít sílu sdělení; vždy se jedná o akusticky-vizuální unikátní zážitek. Základem úspěchu je v jeho případě hudební citlivost, komplexní práce s rytmem (není totiž pouze choreografem, ale také skladatelem a bubeníkem), který přirozeně přetavuje do pohybu, a silná vizuální symbolika s porcí černého humoru. Ironickou třešničkou na dortu From England with Love se stalo rozlučkové mávání ve stylu královny a typicky britsky rozpačité odcházení.

From England with Love. Foto: Rahi Rezvani.

Přestože obě choreografie programu Shadow’s Whispers byly viditelně vytvořeny pro divadlo – viděli jsme jasně vymezený prostor scény, dekorace, světla –, filmový tým si dal záležet na tom, aby co nejlépe zachytil esenci díla a zakomponoval do něho i pohyb kamery mezi tanečníky. Pro zajímavost: pohyb kamery na scéně byl v případě From England with Love Shechterem přesně choreografován a zrealizoval jej tanečník a choreograf Lukáš Timulák.

Vznikl tu tedy jakýsi hybridní žánr mezi záznamem inscenace a tanečním filmem, který za daných okolností funguje jako celkem uspokojující řešení v době krize. Kvalita a formát záznamu způsobuje, že divák se necítí až tak frustrovaný z faktu, že mu asi uniká mnoho věcí, které by na něj působily na divadle. Z tohoto hlediska poskytuje lepší zážitek než většina jiných videí scénického umění. Na druhou stranu ale tento záznam nepředstírá být tanečním filmem. Ve vzduchu tedy stále visí potenciál ještě intenzivnějšího zážitku, který lze procítit pouze naživo, v divadle. Je na co se těšit.

 

Psáno z live streamu z divadla Zuiderstrandtheater 15. února 2021.

 

 

Shadow’s Whispers

Baby don’t hurt me
Choreografie: Imre van Opstal a Marne van Opstal
Hudba: Amos Ben-Tal
Světla: Tom Visser
Dramaturgie: Fabienne Vegt
Scéna: Imre van Opstal a Marne van Opstal, spolupráce Tom Visser  
Kostýmy: Imre van Opstal a Marne van Opstal
Premiéra: 15. 2. 2021, Zuiderstrandtheater

From England with Love
Choreografie: Hofesh Shechter
Asistent choreografie: Kim Kohlmann
Hudba: Hofesh Shechter, Edward Elgar, Tomas Tallis, Henry Purcell, William H. Monk
Světla: Tom Visser
Kostýmy: Hofesh Shechter, realizace Yolanda Klompstra
Premiéra: 15. 2. 2021, Zuiderstrandtheater

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x


Fotogalerie

Baby don’t hurt me (Donnie Jr. Duncan, Lydia Bustinduy). Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me (Donnie Jr. Duncan, Lydia Bustinduy). Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me (Donnie Jr. Duncan, Chloé Albaret). Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me (Donnie Jr. Duncan, Chloé Albaret). Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me (Kyle Clarke). Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me (Kyle Clarke). Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me (Nicole Ishimaru). Foto: Rahi Rezvani.

Baby don’t hurt me (Nicole Ishimaru). Foto: Rahi Rezvani.

From England with Love. Foto: Rahi Rezvani.

From England with Love. Foto: Rahi Rezvani.

From England with Love. Foto: Rahi Rezvani.

From England with Love. Foto: Rahi Rezvani.

Témata článku

Baby dont hurt meFrom England with LoveHofesh ShechterImre van OpstalMarne van OpstalShadow s Whispers

Nederlands Dans Theater

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: