Uvedení na českých jevištích
Spící krasavice premiérovaná v roce 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě se dostala na česká jeviště počátkem 19. století, když Národní divadlo v Praze balet uvedlo v choreografii a režii Remislava Remislavského (1924). Po druhé světové válce se vrací na naši první scénu v nastudování Saši Machova (1948), v druhé polovině 60. let ji inscenoval Jiří Blažek, poté Miloslav Kůra, v roce 1990 se na repertoár dostává verze Borise Bregvadzeho a pod posledním uvedením v ND Praha je podepsán Javier Torres (premiéra 2012). V roce 2017 se objevuje Spící krasavice od Bachrama Maripoviče Juldaševa v Nd Brno a v témže roce svéráznou úpravu původní pohádky Charlese Perraulta představil v libereckém souboru Daniel Záboj.
Spící krasavice či Šípková Růženka je balet primárně určený dětskému divákovi. Libreto baletu zpracoval Ivan Alexandrovič Vsevoložskij, Marius Petipa pak úzce spolupracoval s Petrem Iljičem Čajkovským, jenž měl k dispozici při komponování choreografův podrobný scénář rozepsaný do třech jednání o čtyřech obrazech (uložen v petrohradském Divadelním muzeu). Na dětské publikum samozřejmě cílí i dramaturgická volba baletu v Jihočeském divadle, kdy se při jeho realizaci musely zohlednit omezující faktory.
Bylo jasné, že nastudovat tento titul se sedmnácti členy tamního souboru není dost dobře možné, a tak bylo třeba najít posily pro sborové scény i sólové party. Proto vedení divadla přizvalo ke spolupráci Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a s ní související Bohemia Balet. Choreografie, režie a dramaturgie se ujal Jaroslav Slavický (ředitel Taneční konzervatoře hl. m. Praha). Spící krasavice se v jeho nastudování navrací do jihočeské metropole po více jak padesáti letech – v roce 1966 ji v Jihočeském divadle prvně nastudoval Milan Hojdys, tehdy s třicetičlenným souborem.
Posílené sbory
J. Slavický se drží původního libreta a ve výstavbě sólových variací vychází z choreografie přisuzované Petipovi a z redakce Konstantina Sergejeva z roku 1952, s níž později pracoval Bregvadze (stejně jako v roce 2005, kdy se balet v nastudování TK Praha stal součástí repertoáru ND Praha). Z ní jsou citovány sborové scény s tanečníky – studenty, kteří jsou do díla velkým dílem zapojeni, a proto počet účinkujících dosahuje čtyřicítky (v programové brožuře se bohužel neuvádí, kdo z interpretů je člen budějovického baletu, student školy či člen Bohemia Baletu, takže je třeba jít na Google. Rovněž chybí uvedení o použití Bregvadzeho verze).
Prostor DK Metropol umožnil zasadit balet do výpravného scénického dekoru – horizont a postranní portály vykrývají kresby paláce ve stylizovaném provedení, kdy v každém obraze vyniká jiná barva scénografie a kostýmů od Josefa Jelínka inspirujícím se nejvíce módou období rokoka. V prologu se vyjímá fialová, v dalších aktech převládá zlatavá, někdy jevištní obrazy hýří až příliš mnoha barvami. Na křtinách princezny Růženky (v původním libretu Aurory) tančí stejně jako v originále pět víl, které přejí robátku něžnost, neohroženost, štědrost, bezstarostnost a smělost. Šeříková víla pak dává do vínku princezně krásu a dobro.
Rosa Maria Space (členka baletního souboru Jihočeského divadla, jehož tanečníky jsem identifikovala dle webových stránek) v této roli prokázala jistou technickou zdatnost, kdy obtížné pasáže provedla bez viditelných zaváhání. V projevu zůstávala úspornější, soustředila se na technické provedení, unikalo jí dotažení detailů a postrádala plynulou provázanost frází. V prvních dvou variacích víl se rovněž představily členky budějovického ansámblu Alkisti Angelatou a Tereza Szentpéteryová, půvabem a šarmantním projevem zaujala Shiho Fujii ve čtvrté variaci (stejně dobře tančila Princeznu Florinu v defilé pohádkových postav v posledním jednání). Patřičný dramatický akcent vnesl do inscenace sólista tamního baletu Zdeněk Mládek. Jako Carabosse v černé krinolíně a paruce vtrhl se svým konvojem na křtiny jako fúrie, z jeho uhrančivého pohledu šel strach a zákeřná zlovolnost se zakořenila do jeho fyzického maskulinního provedení s výraznou gestikou rukou.
Hostující ústřední dvojice
Díky předešlému profesnímu angažmá šéfa budějovického baletu Lukáše Slavického (od roku 1999 v Bayerischen Staatsballet, v letech 2002–2016 sólista) se v roli šestnáctileté Růženky představila hostující Katherina Markowskaja, která od první chvíle učarovala svým křehkým zjevem, půvabem a elegancí. Tato sólistka Bayerischen Staatsballet, původem z Ukrajiny, tančila titulní roli Aurory již v jiných verzích a její subtilní fyziognomie a půvab dokonale naplňují představu o bezbranné krásce. Sóla i pas de deux vystřihla suverénně, tančila lehce, přirozeně a její zásluhou získala inscenace auru elektrizující hlediště.
Partnerskou oporou v obou velkých duetech (první ve snovém výjevu na počátku druhého jednání, který tu „supluje“ tzv. ballet blanc, a závěrečné svatební pas de deux) jí byl Maxim Chashchegorov (do sezony 2015/2016 sólista Bayerischen Staatsballet), jenž sice prokázal jistotu v rotacích a velkých skocích, ale osudové očarování krásou probuzené princezny jsem mu nevěřila. Výstupy pohádkových postav, které přicházejí na svatbu prince Désiré s Aurorou (zde Růženkou) se mohou jevit jako nadbytečné, pokud jsou však náležitě zatančeny, neujdou divácké pozornosti, jako tomu bylo i v tomto případě. Z baletního souboru Jihočeského divadla se představili Sebastiano Mazzia v Modrém ptáku, jehož linka nohou neodpovídá klasicky propnutému ideálu, zato se mu dařilo v mnohočetných piruetách; Tereza Szentpéteryová (Bílá kočička) a Aleš Hanzlík (Kocour v botách) pak dodali kočičímu duetu hravost a eleganci. Stejně dobře si se svými party Vlka a Karkulky poradili Lorenzo Rufo a Alkisti Angelatou.
Ve sborovém valčíku v podání studentů Taneční konzervatoře a Bohemia Baletu se ukázala synchronnost, důraz na správné technické provedení, vedení paží a cítění prostoru všech šesti párů. Variace drahokamů měly technicky propracované Barbora Lahúčká, Aurora Kubelíková, Alžběta Mayerová, Marie-Anna Pavlíčková (Briliantová, Zlatá, Stříbrná a Safírová víla), navíc své party obdařily dívčím půvabem.
Spící krasavice je baletem náročným na provedení, vyžaduje sehranost a technickou vyspělost souboru. K plnému divadelnímu zážitku přispělo režijně-dramaturgické zpracování a doprovod orchestru opery Jihočeského divadla, který vyladil tempa v souladu s tanečníky.
Vzhledem k tomu, že se na inscenaci podílí více subjektů, bude náročné titul zařazovat do programu – ve výhledu je uvádění před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Uvážíme-li pak, že klasické balety s odkazem na původní verzi se dostávají v mnohých divadlech na pokraj dramaturgického zájmu a pro jiná tělesa jsou z provozních a personálních důvodů nevhodná, na jihu Čech udělali velmi odvážný krok a klobouk dolů. Vyšel.
Psáno z premiéry 3. května 2019, DK Metropol, České Budějovice.
Šípková Růženka
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie, režie a dramaturgie: Jaroslav Slavický
Původní choreografie: Marius Petipa
Asistenti choreografie: Lukáš Slavický, Kateřina Slavická
Hudební nastudování a dirigent: Martin Peschík
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Premiéra: 3. 5. 2019
.jpg)
.jpg)
