Slečna Julie – Roztančené drama bez kompromisů

Slečna Julie – Roztančené drama bez kompromisů

Slečna Julie – Roztančené drama bez kompromisů

Na Malé scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla se odehrála premiéra taneční inscenace podle hry Augusta Strindberga (1849–1912). Jeho Slečna Julie se stala nejznámějším a nejhranějším dramatickým kusem, který autor nazval naturalistickou truchlohrou, a z jeho korespondence s bratrem vyplývá, že ji napsal během pouhých dvou týdnů. Takové tryskové tempo bylo pro Strindberga prý typické, protože se k tvorbě často uchyloval v návalech zuřivosti. Reálný svět ho frustroval a psaní pro něho bylo únikem z depresí a pochybností. Kontroverzní autor i titul Slečna Julie vznikla v roce 1888. Její naturalistické ladění je inspirováno romány Émila Zoly a z reálné události vychází rovněž sebevražda hlavní hrdinky – podřezání břitvou, kterou zvolila Strindbergova kolegyně, spisovatelka Victoria Benedictssonová. Také kompoziční struktura hry se stala přelomovou, když autor zrušil rozdělení na dějství, soustředil se na dialogy a do děje zakomponoval pantomimu (fungovala místo přestávek) a monology. Poprvé byla inscenována ve Strindbergově Experimentálním divadle, dočkala se však jen zkoušek, neboť veřejnou premiéru cenzura zakázala. Triumfálního úspěchu se Slečna Julie dočkala až ve francouzském Théâtre-Libre v režii Andrého Antoina v roce 1893 (v plném znění se hra objevila teprve roku 1984!). Přestože se v souvislosti se Strindbergem mluví o Shakespearově vlivu, jeho dílo se v tanečním světě oproti jeho anglickému kolegovi objevuje sporadicky. Slečna Julie jako čtyřaktový balet byla prvně roztančena na hudbu Ture Rangströma v roce 1950 v nastudování Birgit Cullbergové ve švédském Västeråsu. Tato úspěšná verze se vzápětí dostala na repertoár Švédského královského baletu a Cullbergová se stala rezidenční choreografkou souboru. Její Slečna Julie se poté dočkala celé řady uvedení na světových divadelních scénách. U nás se tohoto námětu nyní a vlastně poprvé ujal zkušený tvůrce, choreograf Libor Vaculík. Z původní předlohy vybral klíčové momenty a postavy, o nichž se v dramatu jen mluví, a proto se v úvodu objevuje na jevišti hrabě, otec Julie, když odjíždí. Příběh pojednává o překročení společenských norem, které hrdinové porušují. Aristokratka Julie a sluha Jean spolu začnou koketovat na svatojánskou noc, kdy se na panství pořádá lidová taneční zábava. Není jistě bez zajímavosti, že Slečna Julie vznikla jako varování pro spisovatelovu první manželku Siri von Essenovou, kterou žárlivý manžel podezíral z nevěry se správcem kodaňského sídla, kde tehdy rodina pobývala (dramatik byl třikrát ženat). Paradoxem zůstává, že Strindberg měl tehdy poměr se správcovou šestnáctiletou dcerou. Dodnes tak představuje jednu z nejkontroverznějších ikon švédské literární historie. V mnoha ohledech byl totiž Strindberg těžko snesitelná bytost nejen v osobním, ale i veřejném životě. Jako nemilosrdný kritik švédské společnosti nikoho nešetřil. Trpěl psychickými problémy – v několika životních obdobích se potýkal s paranoiou a silnou úzkostí. A právě to způsobilo, že jeho dílo bylo ve své době tak novátorské v zachycení pochodů lidské psychiky. Proto je mnoho Strindbergových děl tak hluboce intimních, krutě otevřených ve svých výpovědích, ať už jde o partnerské, či sexuální problémy. Kromě psaní se Strindberg také prosazoval v malířství a fotografii, zajímal se o alchymii, okultismus, buddhismus. Byl prostě renesanční osobností, jež do sebe chtěla vstřebat vše a snažila se rovněž na vše reagovat. Neúprosný čas Hra se odehrává během jedné noci. Nasvícené hodiny a jejich hlasitý tikot se stávají leitmotivem Vaculíkovy produkce oddělujícím jednotlivé obrazy. Julie je iniciátorkou jejího sblížení s Jeanem, který má milostné pletky s kuchařkou Kristinou. Hraje si s ním zprvu jako kočka s myší, jen tak, pro zábavu; je jako nenasytná šelma pohrávající si se svou kořistí, která nemá nikdy dost. Ale postupně se odkrývají hlubší vrstvy její psýchy; zahlédneme milý úsměv, zjemnění gest a pohledů, její charakter se štěpí do jemnějších témbrů. Vaculík překládá sugestivně vystavěné drama, kde místo slov promlouvá tanec, gesto, výraz a fyzická energie protagonistů v procítěné a přesvědčivé interpretaci Jarmily Dyckové v roli Julie, Marka Lhotského tančícího Jeana a Kristýny Piechaczkové v partu jeho milenky. Vaculík pečlivě sleduje jejich počínání vedoucí k tragickému vyústění. Je ve svém nastudování stejně neúprosný jako Strindberg; jde na dřeň konfliktů, když aktéři jdou bezohledně za svým, podléhaje přitom svým niterným, intimním rozkolům. I v této Strindbergově hře se skutečné mísí s imaginárním – Vaculík tato snová místa, v podstatě předzvěst poklesků a ambic obou hrdinů, zachycuje v lyricky laděných pasážích. Julie a Jean jsou citově rozháraní, oscilují mezi rozumem, chtíčem, rozmarem a city postupně vyplouvajícími na povrch. Protipólem je jim Kristina, poklidně vyhlížející, chápající, vše odpouštějící bytost. Přechází i nevěru svého milého a snaží se ho přimět ke smíření a zpovědi v kostele. Marně. Jean se nakonec ukazuje jako pragmatik, sobec, který si chce zachránit kůži, když zjišťuje, že jeho pán se má brzy vrátit. Bere Julii jako pouhou sexuální trofej; vyzná jí lásku, omámí společným romantickým útěkem, aby jí dal do rukou břitvu a poslal ji „na úrovni“ vyřešit jejich neomluvitelný prohřešek, kterým tehdy poměr s mužem nižšího původu byl. Julie vychází ze dveří a my sledujeme její zoufalý čin za červeně nasvíceným oknem. Niterná trýznění Libor Vaculík dělá a umí dělat narativní balety. V tomto ohledu je na české současné taneční scéně osamělým běžcem. Má za sebou desítky inscenací a nejnovější Slečna Julie potvrzuje jeho profesionální zázemí, uměleckou vyzrálost a schopnost imaginace. Roztančil Strindbergovy postavy, bez patosu, živoucně a věrohodně. Umožnil nám prožívat jejich trýzně, příběh, zasazený do jednoduché scény, kdy pojízdné panely dotvářejí daná prostředí. To, co se děje vně, jen tušíme, když slyšíme hlaholící mládež. To, co prožívají v nitru tanečníci, tomu věříme. Vaculík nás vtahuje do hry, s invencí a fantazií převádí dialogy do neoklasicky zabarvených duetů (Julie tančí i na špičkách), z nichž každý odkrývá zraňující sdělení. Vaculík nezanáší vypjaté situace silnou vrstvou emočního patosu, ale odhaluje psychickou rozpolcenost postav, kterou dokresluje vzrušující partitura Pēterise Vaskse. Strindbergova tragédie je označována jako naturalistická, proto tady Jean zabíjí ptáčka. Julie je potřísněna jeho krví (coby předtucha její smrti) a v jeden moment také Jean rozbaluje velkou, školní mapu Švýcarska – ukazuje sice na ní Julii, kam že by měli uprchnout, nicméně tento moment působí až příliš polopatisticky. Strindberg zamýšlel svou hru, odehrávající se v kuchyni, pro komorní prostor. Proto také Vaculíkově nastudování prostor plzeňské Malé scény plně vyhovuje. Jen škoda, že z některých pasáží, kdy se tanečníci ocitají těsně před diváky na zemi, ti v zadních řadách téměř nic nevidí. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že Vaculíkova Slečna Julie svůdně odkrývá drsný povrch i hloubku tohoto severského dramatu. Psáno z premiéry 7. ledna 2017, Malá scéna. Slečna Julie
Choreografie, libreto a režie: Libor Vaculík
Hudba: Pēteris Vasks
Hudební režie: Petr Malásek
Scéna: Radek Honc
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Libor Vaculík a Vratislav Mikan
Premiéra: 7. ledna 2017

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: