V Českých Budějovicích vsadili na Slovanské tance Antonína Dvořáka. Zejména na přelomu 40. a 50. let byly v našich baletních souborech velmi populární; naopak v posledních čtyřech dekádách bychom jejich inscenování spočítali na prstech jedné ruky. V minulosti se jim věnovali mimo jiné respektovaní tvůrci – Ivo Váňa Psota, Jiří Němeček, Gustav Voborník; opakovaně se k Slovanským tancům vracel Emerich Gabzdyl a Libuše Hynková. Jihočeské divadlo oslovilo pro taneční návrat Dvořákova cyklu Martina Šintáka, pro něhož je to v roli choreografa první setkání s celovečerní taneční inscenací. Dříve dělal asistenta v baletních premiérách a poslední dobou patří k vyhledávaným operním choreografům. Na jevištním zpracování šestnácti Dvořákových symfonických tanců spolupracoval s režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem.

Jednotlivými částmi prochází ústřední pár Dívky (Sophie Debou) a Vojáka (z baletu Jihočeského divadla odcházející Sebastiano Mazzia). Opakovaně se setkávají a loučí, konfrontují se vzpomínkami na dětství, ve druhé polovině do jejich vztahu zasahuje konflikt se Svůdníkem (Jonathan Riveros Suarez) a když už se zdá, že po zásnubách bude vše zalité sluncem, nastává nijak zdůvodněné rozloučení. Proměny tohoto vztahu jsou zastřené, ne vždy srozumitelné, byť je patrné, že se snaží reflektovat proměňující atmosféru Dvořákových tanců.

Na pozadí výstupů ústředního páru sledujeme střídavě baletně silně stylizované – avšak dobře nazkoušené – sbory, jakési živé obrazy (například v podobě alegorie léta, kdy se vytvářejí prostorové obrazce s obřími květy chrp a vlčích máků), případně dovádění dětí, které jsou přirozeně roztomilé, a pokud cupitají s žebříky, tak ještě roztomilejší. Lze vytušit některá témata v druhých plánech – plynutí času odrážející se v přírodě (jarní přilétání vlaštovek, rozkvetlá letní louka, zasněžená zimní krajina – mimo jiné demonstrovaná manipulací s velkou bílou plachtou) nebo mezigenerační soudržnost v propojení dětí, mladých (Dívka a Voják), rodičů (Tatínek) a prarodičů (Babička).

Antonín Dvořák komponoval Slovanské tance ve dvou etapách. Především v první kolekci o osmi částech lze dobře rozpoznat jednotlivé stylizované tance. Proto překvapuje, jak si Martin Šinták hudebních nápověd nevšímá a drží se jazyka klasického baletu. Dokonce vidíme citace tanečních schémat a póz, které bychom dokázali přiřadit k některým baletům z konce 19. nebo první poloviny 20. století. Ozvuky tanečního folkloru se zde objevují jen ve stopovém množství. V některých místech Dvořákova hudba přímo nutí k tanci, ale místo toho se na scéně přechází nebo se aranžují skupinové formace. Výjimečně dění oživí zajímavý nápad, jak je tomu ve scéně s neiluzivní loutkou koně v životní velikosti, kterou trojice vodičů dokáže přimět nejen k autentické chůzi, ale i vrtění oháňkou nebo stříhání ušima. Nadto s loutkou dobře interagují sami tanečníci.

Nad divadelní podobou vítězí Antonín Dvořák, a to díky dirigentovi Davidu Švecovi, pod jehož vedením má orchestr – byť sem tam je slyšet nějaká nepřesnost – cit pro barvitost a kontrastnost jednotlivých tanců.

Nakonec ještě jedna poznámka. Když balet Jihočeského divadla zariskuje, hledá nové předlohy nebo originální klíč k těm známým, místní publikum se mu odvděčí nezájmem. A to může jít třeba o vydařenou inscenaci, jakou byl Mechanický pomeranč. Ale pokud pohladí pěknou muzikou, lahodí oku hezkými kostýmy, rozesměje skotačivými dětmi a nekomplikuje své poselství originální choreografií, má nabito i při repríze. Práce s českobudějovickým publikem bude ještě fuška, ale příklady z některých regionálních divadel ukazují, že může přinést ovoce.

 

Psáno z reprízy 30. listopadu 2024, Dům kultury Metropol, České Budějovice.

 

Slovanské tance

Hudba: Antonín Dvořák
Choreografie: Martin Šinták
Režijní spolupráce: Tomáš Ondřej Pilař
Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Scéna: Tomáš Ondřej Pilař, Vjačeslav Zubkov
Kostýmy: Dana Haklová

Premiéra 1. listopadu 2024