Slovenská taneční platforma – část druhá

Autocorrect. Foto: Šimon Lupták.

Autor Petra Dotlačilová

Intimita ruku v ruce s intermedialitou

Navození intimní atmosféry samozřejmě bezpodmínečně patří k navázaní kontaktu s diváky, důležitému pro interaktivní inscenace, podobné pocity ovšem vyvolala i díla, jež se na interaktivitu primárně neorientovala, a naopak se soustředila na detailní zkoumání pocitů a pohybů interpretů. Je zajímavé, že hned několik tvůrců se rozhodlo v zobrazení intimního světa kombinovat pohyb s výraznou projekcí, která vytvořila téměř imerzivní efekt.

Soňa Kúdeľová ve svém sóle Autocorrect spojila síly s digitálními umělci Jurajem Mydlou a Martinem Toldym, kteří její téma algoritmu automatické opravy textu přetavili do vizuálního jazyka projekce. Nicméně spíš než studií jednoho algoritmu se toto dílo zabývalo studií a snad i kritikou moderní doby, kdy neustále přepínáme mezi okny internetových prohlížečů, mezi různými přístroji, mezi písničkami v mobilu.

Multitasking, efektivní i rozptylující, střídala téměř úplná paralýza. Právě ve chvílích relativního pohybového klidu, který byl ale plný napětí, nastupuje projekce promítána shora, která tanečnici zavalila koláží z mailů, facebookových postů a ikon, konkrétních obrazů z filmů a náhodně nalezených „pokladů“ internetu. Tyto obrazy byly velmi efektní, i když jsem si někdy říkala, jak to asi funguje v divadle, kde divák nemá možnost podívat se na ně úplně ze shora. Projekce doplňovala dílo svými narativními prostředky, ty ale naštěstí nepřebily důkladně propracovanou choreografickou složku: oscilovala mezi minimalistickým až civilním pohybem, vždy ve velmi precizním provedení. Obdobně minimalistické a zároveň propracované byly i kostýmy z atelieru freier, jež v určitých momentech přímo definovaly pohybový materiál, a dokonce vytvářely i zvukovou kulisu. Přestože tematicky se autorka možná vzdálila od původního názvu, jednalo se o mnohovrstevnaté a kvalitně zpracované dílo.

Projekce hrála důležitou roli také v choreografii Spaces Zuny Vesan Kozánkové, jež byla součástí zmíněného „triple billu“ 3x20 Ženy. Impresivní obrazy vesmíru, tanečníci v bílém a meditativní hudba (někdy se zpěvy) společně evokovali obrazy tajemných rituálů a pozvali diváka k ponoření se do hloubek Zunina světa, v němž panuje klid a koncentrace. V hledání souznění mikro a makro kosmu uvnitř lidské bytosti, tématem tohoto díla, zjevně uspěla – i přes pouhý videozáznam něco z toho proniklo až k divákům za obrazovkou.

Podobný záměr měla Roberta Legros Štěpánková s Bodem spojenia – nabídla rituál poslouchání a propojení, který měl být přechodem mezi každodenním životem a prostředím snu. Její interdisciplinární dílo propojující tanec, slovo, živou hru na kontrabas, projekci, design a postindustriální architekturu bylo ovšem zprostředkováno pouze jako 20minutový sestřih, navíc nedostatečná kvalita zvuku zhoršila srozumitelnost uvedeného monologu. V tom případě šlo jen těžko posoudit účinek tohoto ambiciózního, i když možná až příliš enigmatického díla.

Kontakt na jevišti

Čistě na vztahy mezi tanečníky, tentokrát bez technologických prvků, se zaměřily choreografky Martina Hajdyla Lacová a Marta Poláková. Lacová, působící zejména v Čechách, doplnila na pozvání Divadla Štúdio tanca triptych 3x20 Ženy. Její Squat zajímavým způsobem zapadá mezi akční, fyzicky expanzivní Čin a rituální až meditativní Spaces. Jedná se o velmi koncentrovanou studii dřepu, který pro ni představuje jednu z nejpřirozenějších lidských pozic, již ale moderní civilizace téměř vymazala z našich pohybových návyků. Malé děti ještě používají dřep automaticky, ale pro většinu dospělých – zřejmě i včetně profesionálních tanečníků – se jedná o dosti nepohodlnou či nemožnou pozici. I proto byla prý práce na choreografii, v níž dřep představoval začátek i konec každé sekvence a pohybového experimentu (který vedl do hodně zajímavých směrů), velkou výzvou pro soubor. Jelikož je ale složený z výtečných tanečníků, vzešlo ze vzájemné spolupráce představení skromné ambicí, ale upřímné a poctivé zpracováním.

Marta Poláková se v Endless Shift soustředila na vztah dvou tanečníků, dvou lidí, jenž neustále osciluje mezi hrou, bojem a souzněním. Interpreti Silvia Sviteková a Lukáš Bobalík na sobě měli identické kostýmy s dlouhými rukávy a nohavicemi a na hlavách masky. Jejich gender byl tak potlačen, díky maskám ale mohli představovat nepočítaně rolí a charakterů. Poláková se dlouhodobě inspiruje tvorbou a teorií Rudolfa Labana a taneční modernou, což ji vede k výzkumu tenzí, opozic a tělesné expresi. Díky maskám se interpreti – a diváci – mohli soustředit právě na to, jak tělo dokáže vyjádřit výraz a různé emoce.

Velmi intimním dialogem přes Zoom začal duet Evy Piečikové a Zuzany Žabkové Bodies in Trouble. Casual povídání na téma ženských problémů, nedávných zážitků a snů zprvu navodilo uvolněnou atmosféru, se kterou vzápětí silně kontrastoval jevištní záznam duetu. Ten byl totiž mnohem temnější: z minimalistických a repetitivních pohybů sálala tenze, skoro nechuť k pohybu, agrese, vyčerpání. V rozhovoru tvůrkyně objasnily, že toto dílo je jednak odrazem jejich dlouhodobého přátelství a tvůrčí spolupráce, ale také reakcí na pocit vyhoření. To vysvětluje onu ponurou atmosféru, do níž se s nimi diváci ponořili. Setkáváme se zde s bezprostředností i důkladným pohybovým výzkumem, jenž z díla dělá zajímavou podívanou.

Slovenský tanečník a choreograf s úspěšnou mezinárodní kariérou Milan Tomášik ve svém díle Pokrm (Repast) naopak vsadil na silné emoce vyjádřené mimikou obličeje i celým tělem. Spolupracoval přitom s režisérem, dramaturgem a DJ Jakubem Mudrákem, který se nakonec ocitl i na jevišti. Titul odkazuje k dvojznačnosti slova, odkazujícího k potravě jak fyzické, tak duchovní; stává se metaforou naší každodennosti, jež neustále kombinuje tyto aspekty lidskosti. Poněkud obecný popis se v realitě představení zhmotnil do škály emocí, které se divákům proměňovaly před očima: hněv, smutek, radost, překvapení. Choreograf s tanečníky Sabinou Bočkovou, Lukášem Homolou a Veronikou Tőkőly pracoval na velmi fyzickém zhmotnění emocí; zkoumali, jak daleko mohou zajít s jednotlivými expresemi, aniž by opakovali stejný výraz. Pro interprety to byla jistě velká výzva, ale výsledek stál za to. Slow motion proměny výrazu působily neskutečně silně, i díky blízkým záběrům kamery. V dalších částech pak ukázali, že jsou výteční nejen v mimickém umění, ale i v tom tanečním a hereckém, jelikož dílo obsahuje i útržky monologů a dialogů. Do obecně vážnější atmosféry tvůrci vložili i momenty odlehčení, což přispělo k dobré vyváženosti celku. Pokrm byl proto skutečně silným zážitkem a pro mě jedním z favoritů této (nesoutěžní) Slovenské taneční platformy.

Síla slovenského tance

Režisér, skladatel a light designer Jozef Vlk a choreografka Stanislava Vlčeková, kmenoví členové Debris Company, patří na slovenské scéně současného tance již po mnoho let k nejvýraznějšímu tvůrčímu duu. Jejich inscenace se vyznačují hloubkou obsahu, často vážného a přesahujícího do filozofické roviny, výrazným vizuálem, kvalitní choreografií a interpretací. Nejinak tomu bylo u ambiciózního projektu Muž bez vlastností, inspirovaného stejnojmenným románem Roberta Musila a vytvořeného pro Divadlo Štúdio tanca. Příběh románu nebyl samozřejmě otrocky převyprávěn, tvůrci extrahovali jeho témata a charaktery do pohybového výrazu. Ten se vyznačoval precizností až perfekcionalismem, stejně jako módní černobílá scénografie (recenzi díla naleznete zde).

Konečně, další unikátem slovenské i mezinárodní taneční scény je bezpochyby tanečník Daniel Raček, interpret a spolutvůrce díla ↑&X / APENDIX – spolu s režisérem a autorem konceptu Martinem Hodoňem, dramaturgyní Dášou Čiripovou a tanečnicí Nikoletou Rafaelisovou. Na podkladě esejí J. L. Borgese o „anticipaci konce“ umělci vytvořili jakousi studii stárnutí, kde zkoumají problém fyzické i psychické deteriorace, vzpomínání a hlavně zapomínání. Smutné téma začínají v lehce humorných tónech: oba interpreti se stylizovali do shrbeného dědečka a babičky, ale při puštění hudby svého mládí postupně pookřáli a začali divoce tančit. Po této relativně dlouhé a fyzicky vyčerpávající sekvenci se pokračovalo v temnějších tónech a pohybově se zakládalo na důkladném výzkumu toho, co se děje s tělem při stárnutí. Omezená pohyblivost až neschopnost ovládání vlastních končetin vzbuzovala palčivou úzkost, zatímco snaha navzájem si pomoci a nezapomenout na sebe dojímala. Solidní koncept, virtuozita tanečníků a jejich důkladný pohybový výzkum problematiky i zde zajistil silný zážitek.

Slovenská taneční platforma nabídla opravdu pestrý program, v němž se ukázala šíře přístupů k tanci, různé generace umělců a jejich vzájemná inspirace. Medailonky autorů a obsazení inscenací ukazují, že slovenský tanec rozhodně není izolovaný. Naopak, naprostá většina umělců má větší nebo menší zahraniční zkušenost, silná je spolupráce s umělci a soubory z Česka, Německa, Rakouska, Belgie nebo Francie.  Stejně jako v Česku převládá na scéně současného tance projektová práce, dočasná uskupení nezávislých umělců a tedy dost nestabilní prostředí. Existuje zde ale jeden státem zřizovaný soubor – Divadlo Štúdio tanca (což je o jeden více, než u nás). Výrazným aspektem místní scény je, zdá se, prolínání interpretů mezi projekty – tedy relativní otevřenost – a mezigenerační spolupráce. Dále zde také cítím velký důraz na pohybový výzkum, který je posléze jasně a přesvědčivě prezentován a precizně proveden. Slovenský současný tanec má bezpochyby světu co nabídnout a je dobře, že se tak nyní začalo dít více organizovanou formou. Příští „živý“ ročník také slibuje návštěvu zajímavých a inspirativních míst Bratislavy.

Psáno z on-line programu Slovenské taneční platformy, 26. května až 3. června 2021.

Informace o programu platformy, jejích organizátorech a jednotlivých tvůrcích naleznete zde.