Slovenská taneční platforma – část první

První Slovenská taneční platforma v historii neměla štěstí. Po dvojitém odložení termínu se organizátoři nakonec rozhodli přece jen uspořádat ve dnech 26. až 28. května 2021 platformu on-line. Přestože všichni zúčastnění by jistě preferovali živé setkání v Bratislavě, digitální formát byl připraven velmi precizně a profesionálně; vzdálení diváci si tak mohli užít přehlídku slovenského současného tance i zajímavý doprovodný program v relativním komfortu.

3x20 Ženy - Čin. Foto: Ctibor Bachratý.

3x20 Ženy - Čin. Foto: Ctibor Bachratý.

Slovenská taneční platforma je koncipována jako bienále, v normálních časech by se měla v listopadovém termínu střídat s tou maďarskou. Organizačně se na ní podílí hned několik institucí a asociací, které spojily své síly: Asociace Bratislava v pohybe, Divadelní ústav Bratislava, PlaST – Platforma pro súčasný tanec a festival NuDance. Jedná se o celkem unikátní spolupráci, která dokazuje, že ve slovenském současném tanci panuje velká touha po zviditelnění a propagaci tohoto umění a zároveň schopnost se domluvit. Do výběru, na němž se podíleli zástupci a zástupkyně jednotlivých institucí i externí host z Česka (Katarína K. Cvečková, Zuzana Hájková, Monika Čertezni, Miroslava Kovářová a Honza Malík), se nakonec dostalo celkem jedenáct produkcí, jež měly premiéru mezi lety 2018 a 2020. Tento hlavní program doplnila tři doprovodná díla, videorozhovory se všemi umělci a dvě živě streamované diskuse. První, na téma umělecké tvorby na Slovensku v době covidu (a co bude dál?), moderovala umělecká ředitelka festivalu Bratislava v pohybe Miroslava Kovářová. Ta byla naopak jedním s hostů druhé debaty, kde spolu Robertem Casarrotem z Comune di Bassano del Grappa a Lucií Kašiarovou ze Studia Alta reflektovala témata a specifika slovenského současného tance; jejich diskusi tentokrát vedla dramaturgyně Maja Hriešik, jedna ze zakladatelek PlaSTu (rozhovor s ní zde). Tento poslední segment obsahoval také pěkně připravené video-vizitky hlavních prostorů pro současnou scénu: A4, Nová Cvernovka v Bratislavě a Divadlo Štúdio tanca v Banské Bystrici.

Inscenace, postupně uveřejněné na webu během tří dní (s možností pustit si je zpětně po následujících sedm dní), se velmi lišily, pokud jde o formát i o způsob prezentace. Většina z nich byly primárně divadelní inscenace, některé z nich natočené speciálně pro uvedení na platformě s ohledem na digitální formu konání. Výsledné produkty tak někdy téměř balancovaly na hraně dance for camera a těžko si představit, jak fungují s živými diváky v hledišti. Jiní se naopak rozhodli uvést velmi jednoduchý záznam na jednu kameru. Zajímavou volbou byla prezentace dvou kratších sestřihů díla, kdy bylo skutečně těžké posoudit obsah a kvalitu, ale mohli jsme si alespoň udělat představu o jejich podobě.

Přes rozličnost vybraných děl mi každopádně při jejich sledování vyplynula tři výraznější témata či principy, které se v nich různě prolínají, střetávají: interaktivita, intimita, intermedialita. V následující recenzi na pokračování se snažím přiblížit své dojmy z jednotlivých inscenací a ze Slovenské taneční platformy jako takové.

Diskuse Covid and what's next?Zleva moderátorka Miroslava Kovářová a diskutující Yuri Korec, Pavol Gajdoš, Dano Raček,  Barbora Janáková a Jana Tereková a Monika Čertezni

Interaktivita

Nutnost a důležitost živého kontaktu s diváky se během uplynulého roku probírala neustále. Ve slovenském současném tanci byla ale interaktivita zjevně téma, které rezonovalo již před pandemií, a to jako relativní novinka. Ve streamovaných diskusích se na ni často naráželo ve smyslu, že slovenští diváci jsou velmi zdrženliví ve vztahu k užší interaktivitě během představení, umělci přesto hledají cesty, jak je „bezbolestně“ zapojit. Efektivní strategií je, jak se zdá, volba mimodivadelního prostoru, či alespoň zrušení tradičního divadelního sezení.

Choreograf Yuri Korec ve svém díle Sapiens Territory testoval obě možnosti. V původní verzi (soudě podle dostupných fotek) rozprostřel diváky po hledišti, zatímco v natočené verzi seděli v nedivadelním prostoru, možná v bývalých lázních. Po chvíli čekání na interprety se ukázalo, že již sedí mezi nimi. Nejprve se zvedali jednotlivě a civilně procházeli řadami, takže méně pozorný divák si mohl myslet, že show ještě nezačala. Až více „abnormální“ pohyby, zmatené pobíhání, trhavé až neurotické těkání a nakonec tanečnější sekvence prozradily, že už se hraje. Hlavním tématem bylo vymaňování z předem daných pohybových forem a vzorců, kdy Korec a sedm tanečníků vycházeli z dlouhodobého výzkumu. Performeři se pohybovali po celém prostoru v různé vzdálenosti od sebe i od diváků, kteří se museli často otáčet, těkat z jednoho performera na druhého; často se dostávali velmi nablízko, zároveň ale nedocházelo k přímé interaktivitě – což byl dost chytrý způsob, jak diváka zapojit. Dění se rozvíjelo postupně a nepředvídatelně, diváci tak setrvávali v neustálém napětí, odkud co přijde. I hudba DJ Matúše Bolka se rozvíjela nepředvídatelnými směry, od pukání připomínajícího ohňostroj, přes italský pop a strojový hluk až do klidné sekvence. Silný koncept, promítající se do choreografie, světel i scénografie (Matúš Ďuran, Tomáš Hubinský) a důkladný výzkum tvoří z díla velmi zajímavý zážitek.

Sapiens Territory. Foto: Ctibor Bachratý.

Dalším originálně interaktivním počinem byl Diaries of Touch – spolupráce kolektivu mimoOs (absolventi VŠMU), ZDRUHESTRANY (absolventi JAMU) a chorvatské choreografky Sonji Pregrad. Jak název napovídá, tvůrci se zabývali dotykem, jedním z našich základních smyslů, který označují za nebezpečný a ohrožený zároveň. Obojí jsme si ostatně mohli ověřit v uplynulém roce – jak jeho potenciální nebezpečí, tak jeho přínos a prožitek, který nám najednou chyběl. Osm performerů si po dobu devíti měsíců (včetně pandemie) psalo deníky dotyků, přičemž zjistilo, jak málo slov v našich jazycích pro popis dotyku existuje. Proto se zážitky pokusili přetavit do pohybu a choreografie. Dílo umístili do tělocvičny, kde diváci seděli po obvodu „hrací plochy“. Tento prostor není pouze praktický pro navození více kontaktní atmosféry, ale také symbolický: tělocvična je místo disciplíny, každý z nás ji zná ze základní školy. Co kdyby se zde ale začala učit disciplína citlivosti? Právě k tomu umělci vyzývají – jednak skrze pohyby mezi sebou, ale i skrze opatrný kontakt s diváky, který je jim nabízen. Ze své podstaty je takovéto dílo jen těžko přenositelné nahrávkou, proto se tvůrci rozhodli poskytnout jen dvacetiminutový záznam.

V rámci doprovodného programu ale platforma uvedla také jeho „pandemicky“ adaptovanou verzi, odehrávající se živě skrze aplikaci Zoom. Jednalo se o participační zážitkové setkání Rozhovory o dotyku (Sessions of Touch), kde si mohl divák ve formátu jeden na jednoho popovídat s tanečníkem. Participační představení skrz Zoom je podle mne jedním z nejzajímavějších formátů, které nám pandemie přinesla, jelikož zprostředkovává jednak bezprostřednost, jednak intimní a hluboký zážitek. (Dalším příkladem může být také zoomová verze projektu Vráskanie slovenského uskupení Pozdný sber).

Diaries of Touch. Foto: Šimon Lupták.

Také NO ON tanečnice Barbory Janákové nabízel možnosti interaktivity, zejména ve vztahu k prostoru a objektům přítomným s umělci na scéně. Podle anotace se diváci mohli během představení volně pohybovat, prohlížet si objekty, usedat na ně atd. Koneckonců již v definici typu inscenace se autorka konceptu snažila o co největší otevřenost: „Organický tvořivý proces, performativní koncert, tanec bez choreografie, hudba bez not.“ V online verzi bez diváků dění snímají dvě kamery, a často můžeme dokonce vidět i pohyb kameramanů, což byl údajně záměr, na nevědoucího diváka to ale působilo spíš jako chyba a neumětelství. Tanečnice zde úzce spolupracovala s kytaristou Jurajem Čechem a sama v jednu chvíli usedla za bicí soupravu. Hudba i pohyb byly volným plynutím asociací, po delší dobu se zdálo, že oba jsou ponořeni do vlastních prožitků, přestože na sebe jistě neustále reagovali. Každopádně ani tento typ díla nelze více hodnotit ze záznamu, jelikož divák neměl onu možnost interakce s prostorem, necítil vibrace hudebních nástrojů, nemohl se ponořit sám do sebe ve společenství ostatních.

Na principu interaktivity stavěla do jisté míry i mladá choreografka Lívia Balážová ve svém díle Čin, jež je součástí programu Divadla Štúdia tanca 20x20 Ženy. Jedná se o politickou dystopii (spíš než utopii, jak je označena v anotaci), kritizující manipulaci jedinců z pozice moci a paralýzu davu. Šest tanečníků zobrazuje situace psychického i fyzického nátlaku, do něhož byli za normálních okolností zapojeni i diváci. Interpreti k nim přímo promlouvali, žádali je o pomoc a podporu nebo je naopak přesvědčovali, vyslýchali, hodně pronikali do hlediště. Kromě pohybu zde bylo velmi zapojeno i slovo v různých jazycích (DŠT je soubor mezinárodní, čítá šest tanečníků pěti národností). V online formátu promlouvali interpreti přímo do kamery – jedna z nich na steadycam byla více rozpohybovaná, hlediště – tentokrát prázdné – se stalo dějištěm asi poloviny představení.

 

Psáno z on-line programu Slovenské taneční platformy, 26. května až 3. června 2021.

 

Informace o programu platformy, jejích organizátorech a jednotlivých tvůrcích naleznete zde.

 

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x


Fotogalerie

NO ON. Foto: Nina Pacherová.

NO ON. Foto: Nina Pacherová.

A4 - priestor súčasnej kultúry.

A4 - priestor súčasnej kultúry.

Diaries of Touch. Foto: Šimon Lupták.

Diaries of Touch. Foto: Šimon Lupták.

Sapiens Territory. Foto: Ctibor Bachratý.

Sapiens Territory. Foto: Ctibor Bachratý.

Témata článku

Tanec

Slovenská taneční platforma

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: