So Blue – Nezkrotná Louise Lecavalier

So Blue – Nezkrotná Louise Lecavalier

Autor Lucie Dercsényi

Tanec Praha do letošní programové nabídky zahrnul představení kanadské tanečnice Louise Lecavalier, jejíž kariéra je spojena se souborem La La La Human Steps Édouarda Locka, v němž působila od roku 1981. Její flexibilita, způsob fyzického vyjadřování, ve kterém se prolíná křehkost s atletickou silou, výrazně ovlivnily Lockovu pohybovou artikulaci a určovaly jeho nezaměnitelný způsob práce s tělem, jenž ho proslavil.   

V La La La Human Steps se Lecavalier stala hvězdou současného tance, v roce 1985 obdržela za svůj výkon v produkci Businessman in the Process of Becoming an Angel prestižní cenu Bessie Award. Od té doby uběhlo už pár desítek let a dnes devětapadesátiletá tanečnice se stále udržuje ve výtečné kondici. Ti, kdo přišli do divadla Ponec na So Blue, se mohli na vlastní oči přesvědčit o elánu této drobné světlovlasé ženy.   

Když tělo spílá i medituje

Lecavalier vstupuje na scénu částečně pokrytou bílými obdélníky baletizolu nenápadně. V černých teplákách a tričku začíná nervózně přebíhat z jedné strany na druhou. Rytmická hudební pulsace tureckého skladatele Mercana Dedeho má v sobě kus Orientu a žene její tělo vpřed. I když tanečnice zůstává na místě, nepřestává těkat nohama a pažemi a vibrace přecházejí do strhujícího víru hbitého pohybu, jenž vás bere s sebou. Jednotlivé sekvence vytvářejí podivuhodnou koláž vyznačující se zklidněním či dravou proměnou. 

Lecavalier krouží pánví i zápěstím, vzápětí rychle kmitá rukama jako vějířem u hlavy. Pohyby jsou nesmírně rychlé, pokroucené, klikatí se v prostoru i v těle performerky. Pohybová iniciace přichází z periferie a prvotní, náhlý impuls určuje nekoordinovaný průběh frází. Když se Lecavalier zastavuje, nastává ticho a vnímáte jen její zrychlený dech. Vkleče „ochutnává“ tělem zemi, dlouho stojí na hlavě a pomalu hýbe končetinami ve vzduchu – jako by chodila po nebi… Po prudkých výbojích přichází další střih, je čas na krátký oddech. Tanečnice se převléká do bundy s kapucí, napije se z lahve, na scéně se objevuje Frédéric Tavernini. Nepřehlédnutelná persona, jež znásobuje syrovou energii a přilévá oleje do ohnivého projevu partnerky. Skrze vzájemné doteky, objetí a sdílení tělesnosti vytvářejí bizarní pohybové konstelace. Chvíli jsou spolu i bytostně spjati, když tanečnice ulpívá na zádech partnera. 

Po obvodu umístěná světla na stojanech mění zabarvení – od bílé přes žlutou k modré. Jevištní scenérie je zalita modravou iluminací zjemňující syrovost fyzické exploze, kterou Lecavalier vyvolává. Je nenapodobitelná, živelná, zranitelná, sopečná a vždy připravená svým tělem zaútočit či se stáhnout. Naslouchá intuici a zkoumá hranice svých možností, jež se zdají téměř nekonečné.

Lecavalier věří, že modrá je barva duše.V modré se pokouší „dovolit tělu říci všechno, co chce říkat, aniž by ho cenzurovalo…, a tak se objeví něco pravdivého, co je mimo naši kontrolu.“ Duet So Bluebyl první samostatnou inscenací, kterou bývalá múza Édouarda Locka vytvořila v roce 2012. Od té doby dobývá svět i jako choreografka.

Psáno z představení 20. června 2018, divadlo Ponec.

So Blue
Koncept a choreografie:Louise Lecavalier
Světelný design:Alain Lortie
Hudba:Mercan Dede, Normand-Pierre Bilodeau, Daft Punk, Meiko Kaji
Návrh kostýmů:Yso
Premiéra: 7. 12. 2012, tanzhaus Düsseldorf