Softer Skills – Vhled do tanečního nitra, empatie i měkoučkého obýváku

Softer Skills. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Zuzana Rafajová

Studio Maiselovka je svou velikostí intimní za každých okolností, tentokrát je však jeho inertní kvalita „bytového divadla“ podpořena téměř ad absurdum. Podlahu pokrývají huňaté koberce, na jedné straně stojí stolek s rychlovarnou konvicí a hrnky na čaj, interpretky prostorem volně procházejí, přinášejí stojací lampy a stolní lampičky, které postupně plní studio teplým světlem. Polohlasem si mezi sebou povídají, přecházejí mezi „zákulisím“ a scénou, obracejí se k divákům a nabízí horké nápoje, čímž nastolují nejen uvolněnou, ale současně útulnou atmosféru, která je v prosincovém nečasu poměrně vítaná.

Stejně nenápadně, bezděčně a bez velkých střihů tradičního divadelního prostoru vplouvají diváci spolu s tanečnicemi do samotného představení. Začíná se skoro mimochodem, každá z interpretek se rozehřívá tak, jak je jí a jejímu tělu pohodlné a příjemné – protahuje se, péruje v chodidlech, poskakuje, buší dlaněmi do svalů, případně špičkami o zem.

„Nepustíme si nějakou hudbu?“ ptá se jedna z nich a otevírá tak skoro hodinový večer o několika různě osobních, až niterných kapitolách, kdy každou otevírá komunikace dvou z nich pomocí jednoduchých pohybových vzorců, které se do sebe postupně vlévají a zapadají, a na druhé straně končí jemné, ale nekompromisní cinknutí recepčního zvonku.

Inscenace stojí na propletení jednotlivých tanečnic, jejich těl i příběhů, na jejich komunikaci – slovní i pohybové –, na pozorování, následování a vyvažování, na zhmotněné empatii v praxi hned v několika úrovních – vědomé, zvnitřněné i intuitivní. V jednom z prvních obrazů, po skotačivém křepčení jako na nevázaném domácím mejdanu, připomínají tanečnice v nerozpojitelných řetězech prolínajících se za doprovodu ambientní hudby (Paul Calderone) tři grácie z Boticelliho Primavery. Stejně tak ale každá z osobností dostane svůj vlastní prostor, kde může naplno projevit svou individualitu a neopakovatelné charisma.

Helena Arenbergerová je hravá, nenucená, nespoutaná, ve svém tanci i přístupu k jeho vyjádření až dětsky bezelstná a upřímná, nikdy však banální. Obrací divákovu pozornost k jeho vlastnímu tělu skrze to své i skrze promlouvané slovo. „Všichni pořád mluvíme o tom, že chceme mít rovnou páteř. Tak co kdybychom začali tím, že se narovnáme?“

Tělo, chodidla, kyčle, páteř – části těla, které máme všichni, tanečnice s nimi však pracují přece jen odlišně, vnímají je v jiných souvislostech, patrně jim i mnohem lépe a s hlubším pochopením rozumí. Což se zračí v dokonalosti tanečního pohybu, jistě, ale Edan Gorlicki, bývalý tanečník Batsheva Dance Company achoreograf působící s vlastním souborem INTER-ACTIONS v německém Heidelbergu, prezentuje i ony obvykle neestetizované momenty specifického rozcvičení, uvolnění, kompenzace, rehabilitace. Na svých webových stránkách o vlastní tvorbě mluví jako o hledání sebe sama skrze zkoumání sociálního, psychologického i emocionálního zázemí, stejně jako okolí, které nás fyzicky obklopuje, a Softer Skills jsou toho přímým důkazem.

„Tys měla nějaké zranění, když jsi tančila?“ ptá se Andrea Opavská, toho času visící hlavou dolů přes rameno Heleny Arenbergerové. „Já ještě tančím!“ odpovídá skoro dotčeně její kolegyně. Tančí a mluví se o mnoha aspektech tanečního života – bolestech, zraněních, operacích, v případě zmíněných žen i mateřství a jeho prožívání, následného kloubení rodičovství s kariérou (otázka, která bývá jen málokdy mířena na muže ve stejné pozici).
„A loni jsem prodělala kompletní endoprotézu kyčle.“ 
„Téhle?“ ptá se Arenbergerová Opavské, zatímco jí kyčelním kloubem pravé nohy rotuje do všech směrů a protahuje končetinu až k hlavě.
„Jo.“

Veronika Kornová z trojice mírně vystupuje – její vzdělání v klasické taneční technice je patrné, a není to jen oněmi špičkami, které v průběhu svého segmentu vytahuje z plátěné tašky a vypráví, jak „nemožně“ a „bez jakéhokoli respektu“ si je podle jednoho ze svých bývalých profesorů uvazuje. Její pohyb v sobě stále nese zakořeněné estetické normy a požadavky světa klasického baletu, ať už jde o mimoděčně, ale důsledně propínaná chodidla nebo odlišné vedení jednotlivých motivů, které kontrastuje s jejími kolegyněmi mnohem ukotvenějšími v estetickém rámci současného tance. Její projev je introspektivní, až analytický, nikoli však nesdílný a neschopný komunikace, naopak je nesmírně zajímavé a obohacující sledovat, jak reaguje, vnímá, přejímá a transfiguruje pohybové kódy, které jejím směrem vysílají druhé dvě interpretky.

Andrea Opavská je pak nespoutanou přírodní silou, energickou, animální, syrovou. Pohyb jejích paží, procítěný a nabitý až do konečků prstů, k sobě poutá nesmlouvavě pozornost, možná nahání strach, ale v žádném případě nepustí. Podobně jako interpretčin výkon dává zcela jasně najevo, že tanečnice nedělá nic napůl. Buď dvě stě třicet procent, nebo nic. O to silněji a křehčeji zároveň působí její závěrečné vyznání a poděkování. Síle i slabostem, kolegům a přátelům, bolestem i nejistotám. Tanci. Mohlo by to působit pateticky. Strašně. Jenomže díky upřímnosti a nehrané autenticitě nepůsobí.

Projekt 42+PEOPLE se pomalu stává jedním z nejzajímavějších počinů na české taneční scéně. A stejně jako loni, i letos ukazuje, co všechno tanečnice a tanečníci v 5. dekádě svého života, s desítkami let uměleckých zkušeností skrývají a nabízí. Opravdovost, neopakovatelnost, kouzlo osobnosti, absenci potřeby komukoli cokoli dokazovat. Jistě, tělo možná víc bolí, v některých aspektech je zranitelnější, současně se ale díky letům praxe mnohem lépe zná a skýtá stále ještě zcela nepoznané a neobjevené možnosti. A ty, které zatím objevuje a ukazuje 42+PEOPLE, jsou neskutečným způsobem skvělé.

Psáno z premiéry 8. prosince 2023, Studio Maiselovka, Praha.

Softer Skills

Choreografie: Edan Gorlicki
Hudba: Paul Calderone
Scénografie a kostýmy: Edan Gorlicki
Obsazení: Helena Arenbergerová, Andrea Opavská, Veronika Kornová