Soma #8 – Naše pokřivená společnost

14. 4. 2018 recenze

Autor: Josef Bartoš

Čerstvě ověnčená Taneční inscenace roku 2017 Soma nadějného slovenského choreografa Martina Talagy byla uvedena jako součást soutěžního programu festivalu Česká taneční platforma. Tématem site-specific projektu se stal výrazný trend rozmáhající se v soudobé společnosti akcentující vnější krásu nad bohatostí niterného světa. Naléhavý námět v chladně bílém prostoru výstavní galerie Korzo ve Veletržním paláci pražské Národní galerie rezonuje o to více. Zpočátku leží na zemi dvě těla schoulená v klubíčku, pouze v bílém spodním prádle, a ačkoliv nic nedělají, jejich živoucí energie pulzuje celým prostorem. Celý výjev působí bezútěšně, až tklivě, autor nenechá vaše myšlenky na pokoji, něco tu není v pořádku. Soma #8 není semknutá celistvým dějem. Tvoří ji obrazy, které se různými způsoby vztahují k vytyčenému tématu. Martin Talaga parafrázuje spletencem scén specifika lidského jednání naší postfaktické doby, jeho dílo je vyjádřením negativního názoru na rozebíranou problematiku. Zprvu zpodobňuje lidi jako klubající se ptáčata, která se teprve učí létat. Tři tanečníci (Anton Eliaš, Radim Klásek a Marek Menšík) svými těly přesně artikulují choreografovy myšlenky. V úvodní scéně je to detailní práce zádového svalstva a paží, když se seznamují se svými křídly, poprvé vzlétají a následně jako Ikarus dopadají na tvrdou zem. Bezvládné paže se třepou ze strany na stranu, jejich bezmoc a bezvládí bije do očí.

Po většinu choreografie jsou tanečníci odvráceni obličejem od diváků, zprvu jsou i jejich hlavy zakryty různými tělesnými částmi či jinak. Na scénu zhruba v polovině přibíhá cosi, co připomíná kentaura bez lidského torza. Jsou to jenom nohy a ty přední jsou plastové, utržené z nějaké figuríny. Talaga tak příznačně poukazuje na společnost, která doslova a do písmene kamsi odložila hlavu a není schopna přemýšlet nad věcmi, které vykonává její tělo. Když později tanečníci ukážou i tváře, jeden z interpretů „pokládá“ svou hlavu na bílý krychlový podstavec, zatímco jeho tělo je skryto za ním. Komická scénka nejdříve působí odlehčeným dojmem. Jakmile se však zamyslíte nad významem celé situace „hlavy bez těla“, je podobně znepokojivá jako všechny ostatní. Inscenace přestává naléhat v závěrečný moment, kdy se jednotliví interpreti promenádují jako na molu při módní přehlídce. Nápad působí logicky, ale oproti předchozímu dění příliš prvoplánově. Co nepolevuje, je akcent „vykloubené“ společnosti. To je patrné zejména v pohybech interpretů, kteří svou „cat walk“ zakončí vždy podivnou, velmi nepřirozenou pózou. Dílo nemá jednu fixní verzi, což naznačuje i číslovka za jeho názvem. Choreograf jej proměňuje nejen z hlediska prostoru, ve kterém se odehrává, ale i co do počtu interpretů. Pro mladého autora je ocenění velkým úspěchem, a to i proto, že jeho konkurence byla skutečně veliká. Osobně považuji za nejzdařilejší titul této sezony Pojďme na tanec! od VerTeDance, které také zápolilo o hlavní cenu a Talaga v něm sám tančí. Porota však u Somy ocenila „originalitu a kvalitu díla jako celku, tak interpretační výkony všech tří tanečníků“ (citováno z tiskové zprávy ) a označila ji také za Objev roku 2018.

Psáno z reprízy 6. dubna 2018 v rámci festivalu Česká taneční platforma, Veletržní palác, Národní galerie. Soma #8
Choreografie: Martin Talaga
Hudba: Myko
Světelný design: Karlos Šimek
Scénografie: Kateřina Soukupová
Premiéra: 12. června 2017