Spící krasavice aneb Jak se (ne)dělá balet

Spící krasavice (Frederika Kvačáková, Zuzana Novoborská, Máté Brünn). Foto: Marek Russ.

Autor Lucie Dercsényi

Hudba Petra Iljiče Čajkovského byla původně rozvržena do tří jednání a prologu, baletu dominují sborové scény, pas de deux, divertissements a originální partitura čítá téměř čtyři hodiny. Verze o téměř shodné délce odvolávající se současně na choreografii Maria Petipy z roku 1890 uvádějí v opulentní ambaláži baletní soubory Pařížské opery, Královské opery v Londýně či Velkého divadla v Moskvě. Spící krasavice patří k titulům, na něž sází dramaturgie nejen početně velkých ansámblů, ale v našich zeměpisných šířkách ji do repertoáru zařazují i divadla s menšími soubory. A tak vedle Národního divadla v Praze, které má nyní na programu tento balet v podobě, jež mu dala Marcia Haydée (recenze zde), uvedl úspěšně Spící krasavici v roce 2019 budějovický baletní soubor v choreografii Jaroslava Slavického (recenze zde).

Jestliže v Českých Budějovicích přizvali k doplnění počtu hosty a soubor se ukázal ve velmi dobré kondici, v Ústí nad Labem se pustili do díla s pěti sólisty a patnácti sboristy s výpomocí dětí baletní přípravky Severočeského divadla. To je samo o sobě značným handicapem, který bylo třeba brát v úvahu spolu s nutným krácením hudebního partu. Značnému zjednodušení se nevyhnula ani scéna po obou stranách vyplněná dřevodeskami s prořezanými ornamenty květů růží oživených různobarevným nasvícením. O luminiscentní hýření jasné růžové, tyrkysové či žluté není nouze, barevné proměny oslňují jasem a pestrostí a chvílemi s potěchou překračují hranice kýče, zvláště v kombinaci s odstíny kostýmů. Vše tu září, včetně rezavé paruky a křiklavě zeleného sáčka Madame Catalabutte (nahrazuje ceremoniáře téhož jména z původní sestavy postav libreta M. Petipy a I. Vsevoložského). Účinkující mají příčesky s pletenými copy, které jsou výrazným prvkem scénických obrazů.

Madame Catalabutte má podobu klauna a Linda Buňková si mimické rozvernosti této role užívá. Baví děti přítomné na maškarním plese pořádaném na oslavu Aurory a vypouští do vzduchu barevné nafouknuté balónky, kterými v dalším dějství obdaruje princezna své nápadníky. Těžko soudit v jaké době se děj vlastně odehrává, rodiče hlavní hrdinky jsou v rokokově laděných oděvech včetně bílých, nadýchaných paruk; jejich království je velmi skromné, s dvěma žlutými křesly, k dispozici je ještě malý konferenční stolek, který po převrácení slouží jako váza pro květiny.

Aurora má světle žluté šaty z pevné, lesklé látky s nabíranými růžovými rukávky, které půvabné baleríně Frederice Kvačákové v titulní roli příliš nelichotí. Lépe vypadá v červených šatech z lehkého materiálu dokreslujícího linie pohybu ve snovém výjevu a v bílých ve finále. Je zřejmé, že autoři inscenace museli udělat hodně režijních a choreografických kompromisů a snažili se vnést do baletu odlehčený tón a vtip.

Víly kmotřenky nepřicházejí na křtiny, ale na oslavu asi desetileté Aurory. Chovají se velmi  rozpustile: jedna z nich má lorňon, bez něhož je ztracená (stejně jako ve Spící krasavici Javiera Torrese uvedené v ND Praha v roce 2015), dvě dobré víly jsou siamskými dvojčaty, které oddělí kouzlo zlovolné Carabosse. Tančí ji Vladimír Gončarov, jenž je podepsán pod choreografií, na jedné noze má špičkový střevíc s červenými štrasy, na který se někdy postaví, pokud zrovna nekulhá.

Společně s Margaritou Pleškovou vytvořili dámské variace tak, aby je tanečnice zvládly. Vycházeli jim maximálně vstříc, přesto se projevily problémy s nejistým postojem na špičkách a hladkým provedením variací. Je zřejmé, že nově vytvořené vazby jsou i tak pro ně náročné, a lze jen doufat, že postupem času získají více jistoty, plasticity a dostanou se k propracování póz i pozic a uberou na přehnané mimice. Jestliže v dámských partech se využívá akademická technika, o výraznější charakterizaci pouštějící se nesměle na pole současněji laděného tanečního výraziva se tvůrci pokusili v případě čtyř nápadníků, které Carabosse vyčaruje z červených kukel. Z nich ztřeštěné pánské kvarteto vylézá, aby podniklo cestu za princeznou, které se neobratně dvoří.

Stejně jako v případě scénického dekoru a kostýmů, i v taneční kompozici jde o směsici různých stylů, které však postrádají vytříbenost. Množství postav, které je třeba v inscenaci zastat, je pro komorní soubor úkol nadlidský a sbor v Květinovém valčíku spočívá na bedrech tří tanečnic v rolích Zlata, Stříbra a Diamantu, které proplétají stuhy spolu se svými partnery.

Svět zla se zde skrývá za černou zástěnou s motivy růží, za kterou je také princezna uložena do průhledné schránky svými nápadníky alias služebníky Carabosse. Předtím, než dívku po píchnutí nachovou růží uloží k věčnému spánku, přinesou ji na jeviště a nechají prkenně stát se zavřenýma očima, přičemž ostatní hosté narozeninové oslavy jsou již dávno vzhůru.

Šeříková víla v podání soustředěné Zuzany Novoborské přivádí k spící krásce prince, který s ní ve svých představách tančí, než ji políbí, a děj se přesouvá do finálního výjevu 2. dějství – svatebního veselí, kde nechybí známé postavy z Perraultových pohádek. Úsměvná je scénka vlka s rozmnoženými karkulkami tančenými žákyněmi baletní přípravky, které svého soka udolají. Nečekaně a nápaditě končí škádlení Bílé kočičky s kocoury, které od objektu jejich zájmu odvádí malá šedá myška v podání malého chlapce.

Tanečnicím ústeckého baletu nelze upřít fyzický půvab, měkká port de bras a koncentraci, kterou do variací vkládají. Frederika Kvačáková v titulní roli Aurory jistě provádí piruety, vychází jí také zvedačky s partnerem Máté Brünnem, jenž nepostrádá vysokou elevaci, jistá tours en l´air a zvládá skokové rondy. Kvačáková obdařuje roli Aurory i procítěným výrazem, ale emoční odezvy se od Máté Brünna nedočká.  Ten se soustředí na provedení vazeb a do láskyplného kontaktu se svou vyvolenou se nedostává. Tanečníci a tanečnice ústeckého baletního souboru tančí s elánem a chutí a snaží se co nejlépe obsáhnout dané role za doprovodu Orchestru Severočeského divadla, v jehož hře postupně převažuje fortissimo.

Záměr inscenátorů však přesáhl možnosti souboru, který spíše poukázal na své nedostatky – i při nejlepší snaze dosáhnout plně profesionální úrovně je Spící krasavice nad jeho síly. Titul jistě sklidí ohlas u dětských diváků a jejich rodičů, ale pro mě je příkladem toho, jak by se balet dělat neměl – předložit Spící krasavici jako barevnou podívanou s různorodými tanečními prvky od klasiky po pantomimu bez náležité propracovanosti a technické úrovně je jako hrát Beethovenovu symfonii s komorním orchestrem, jehož hráči na náročný kus interpretačními dovednostmi nestačí. Z tohoto úhlu pohledu se pak uvedení Spící krasavice jeví jako lichý umělecký tah ústecké dramaturgie, která by měla lépe využít daných nemalých kvalit členů baletního souboru a nepouštět je do takto pro ně nebezpečných vod.

Psáno z premiéry 4. března 2022, Severočeské divadlo Ústí nad Labem.

Spící krasavice 
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie a režie: Margarita Plešková, Vladimír Gončarov.
Výtvarník scény: Jana Stejskalová  
Výtvarník kostýmů: Jana Stejskalová  
Asistent režie: Natalia Vasina
Dirigent: Milan Kaňák