Spitfire Company koketující s Bruno Schulzem

Divadlo Ponec lákalo na reprízu nového představení souboru Spitfire Company konstatováním, že se jedná o kontroverzní dílo, které vyvolalo u kritiků a diváků rozporuplné reakce. Už jen název 13. měsíc/Requiem za Bruna Schulze dává tušit, že Spitfire přichystali opět něco neobvyklého, tentokráte ve spolupráci s polským Warsaw Mime Center in Teatr Na Woli. Bruno Schulz byl polský spisovatel a malíř židovského původu, jehož život předčasně ukončila kulka ze zbraně německého nacistického důstojníka. Právě tento motiv střelby se opakovaně prolíná celým představením. Za ohlušující výstřely, které diváky pravidelně vytrhávají ze soustředění, je zodpovědný Pawel Kulesza. Jediné, co se na jeho partu mění, jsou přibývající vrstvy oblečení. V úvodu byla totiž jeho jediným doplňkem právě pistole. Představení je celkově poměrně odhalené. Nahota však zapadá do ladění příběhu zcela přirozeně, proto nevadí. Je decentně využita v jinak velmi eroticky laděných scénách (svůdkyně a kokety hrají a tančí Patricie Poráková a Markéta Vacovská), je i symbolem čistoty a nevinnosti v podobě Ježíše ženského pohlaví (Jindřiška Křivánková) svíjejícího se místo na kříži na hliníkových štaflích. Ústřední postavou celého dění je postava Bruna Schulze, kterou ztvárňuje Miřenka Čechová. Svým vzezřením, držením těla a pohyby je zcela přesvědčivou kopií autoportrétu Schulze, který na vás vyskočí při zadání jména tohoto spisovatele do vyhledávače na internetu. Je perfektní v bilancování mezi touhou a odhodláním odolat svodům, které jí připravují obě kokety. Jsou hravé, sexy, násilné, nekompromisní. Chvíli v tylových sukýnkách, chvíli v šedém obleku, chvíli v černé, chvíli v blonďaté paruce. V představení se pravidelně střídají dvě kontrastní linie. Jedné dominují pudy, chtíč a emoce, druhé vynucená poslušnost, stádní jednání v souladu s konvencemi doby znázorněné loutkovitými pohyby. Dominantní barvou je červená. Červená je kniha, kterou Miřenka téměř nepustí z ruky. Může být čímkoli – deníkem, plochou na náčrty jednotlivých obrazů, knihou, která zachycuje osudy postav na scéně… Červené jsou i stovky párů dámských lodiček, které plní scénu (připomínají styl Piny Bausch, která s oblibou pokrývala baletizol vším možným - od rašeliny až po rozkvetlé narcisy). Lodičky jsou i fetišem, posedlostí dalšího aktéra představení Bartlomieje Ostapczuka, který představuje zřejmě alter ego Bruna Schulze. I on se stejně jako ostatní stane nakonec obětí našeho střelce, který na závěr bezvládná těla vystaví jako figuríny do svého pomyslného obchodu. Neopomenutelnou složku tvoří i hudba. Živé provedení skladby Jana Kučery 13. měsíc s podtitulem Requiem za Bruna Schulze v podání smyčcového uskupení Epoque Quartet v mnohém znásobuje požitek z představení, které ač je možná kontroverzní, je důkladně promyšlené, přesvědčivě zahrané a kompaktní. Působivé a dech beroucí… Divadlo Ponec, 4. října 2012 Koncept, režie, dramaturgie: Petr Boháč
Interpretace: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Patricie Poráková, Jindřiška Křivánková, Bartlomiej Ostapczuk, Pawel Kulezsa
Light design: Martin Špetlík, Andrzej Król
Hudba: Jan Kučera, živě v podání Epoque Quartet (Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek, David Pokorný)
Scéna: Barbara Wojtkowiak, Petra Vlachynská
Kostýmy: Michaela Hořejší