Téma lobbování v doprovodu pohybu a hlasu

7. 4. 2014 recenze

Autor: Lucie Dercsényi

Farma v jeskyni představila v divadle Ponec nový titul Informátoři. A jak už je pro toto seskupení příznačné, jeho produkce odkrývají sociální témata, jsou angažované a vyjadřují se k problémům současné společnosti. Tentokrát se umělecký šéf Viliam Dočolomanský zaobírá lobbováním, jeho fungováním a vlivem nadnárodních potravinářských korporací na společnost – v případě Informátorů konkrétně na život lidí na Filipínách, kde organizace UNICEF zjistila, že téměř čtvrtina tamních matek pod vlivem reklam na mléko v prášku své děti nekojí. Tento fakt vyburcoval celý realizační tým, který Farma v jeskyni zapojila do terénního průzkumu – účastnili se zasedání Evropského parlamentu v Bruselu, konzultovali své poznatky s politology a zohlednili také skutečnou kauzu, jež měla soudní dohru v roce 2013. Výsledkem se stala právě uvedená inscenace, odkrývající alarmující fakta, a ačkoli se zabývá konkrétní kauzou, její přesah je zřejmý. Dočolomanský se zaměřil na případ, který se stal pro nás ve vzdálených končinách, a musíme tak sami hledat spojitosti s vlastními zkušenostmi, což není zase tak těžké – vždyť téma manipulace a svobody má tolik podob. Informátoři sondují, co korporace ve skutečnosti obnáší – zkouší najít hlavního „manažera“ celého systému, ale toho se lze těžko dopátrat… Filipínští odboráři se pokusili vzdorovat vynucovaným pravidlům nejmenovaného potravinářského koncernu, ale byla mezi ně nasazena špionka, která o jejich aktivitách podávala hlášení vedení podniku. Upozornila také na vydání knihy odkrývající nežádoucí svědectví – a mnozí angažovaní předáci za neobjasněných okolností zemřeli. To vše zachycuje Dočolomanského nový projekt, v němž jsou dramaturgické a režijní tahy nekompromisní a přímočaře vedené. Strohé komentování Na scénu vstupuje dívka s asijskými rysy, oblečená do fialového trikotu. Vrávoravě chodí jako gymnastka po pomyslné kladině a vypráví svůj příběh, jak začala pít práškové mléko, neboť za to získala boty a nezůstala bosá. Vzadu za ní je box, oddělený průhlednou stěnou, v jednom místě rozbitou – tímto otvorem nabízí „pomocnou ruku“ dívce jedna z úřednic, která pracuje v boxu-kanceláři. Stisk rukou je však zrádný, protože zaběhnuté mašinerii nelze uniknout. Dívka se pak stává onou špionkou, která se ke konci marně pokouší ukončit svou misi.

Performeři vystupují z kancelářského skleníku na scénu, postupují setrvačně vpřed a zase vzad, lehce poodhalují růžové podšívky svých sak. Stále stroze komentují a citují úryvky citlivých zjištění – anglický text je překládán a promítán na zadní plátno a díky tomu se můžete v dění na scéně orientovat. Jeden z herců-tanečníků snímá kamerou detaily těl aktérů, kteří mění místo svého působení. Pohyb se tu nehrne kvapem vpřed, je vázán na slovní deklamace, výrazné gestické pasáže odkazují na psaní na počítači a další administrativní úkony. Všichni se pohybují jako stroje – jsou ovládáni čímsi neviditelným, důsledky jsou však hmatatelné. Suše, věcně, bez emocí Výrazné dynamické proměny chůze přecházející do běhu vyvolávají atmosféru spěchu, stresu i jisté bezradnosti. Té propadají nakonec i ti, kteří se snaží přijít věcem na kloub. V jednom ze závěrečných momentů se dívka schovává pod koberec s perskými vzory, který po celou dobu leží v zadní části jeviště. Vydávají se za ní i další čtyři souputníci – vytahují hnědé chundele, připomínající vlasy, slyšíme i čteme jména zavražděných aktivistů. Nakonec jeden z mužů sedí bezvládně na kraji koberce a vy se můžete jen dohadovat, zda je to konec, stejně jako premiéroví diváci, kteří otáleli delší dobu s potleskem. V Informátorech probíhají fyzicky bojově laděné mužské pasáže, postřehneme přelétavé těkání žen, vnímáme sled pohybů, které doprovázejí vybrané texty. Pohyb přechází z jedné části těla do druhé, bez anatomické návaznosti. Lehké skluzy směřují vpřed, vzápětí se vracejí vzad, jako když se zadrhne film; neznatelné povzdechy střídá volný pád, po kterém v jeden moment jedna z performerek jemně zavlní svou paží. Dva herci-tanečníci si pak v delší sekvenci pohrávají s talíři – drží je v ústech, přikládají na tělo, tančí s nimi a posílají je po zemi do prostoru. Talíře jsou pro ně důležitou „potravou“, kterou nezbytně potřebují k životu. Těla performerů se stávají materiálem, skrze nějž se pokouší definovat vlastní tělesnou řeč, hledají znaky, které nekopírují texty, ale vytvářejí vlastní obrazovou dimenzi a nabourávají pohybové stereotypy. Pro diváka mohou být pak těla účinkujících objektem jeho fantazií, s nimiž se může identifikovat. Informátoři jsou nastudováni s velkou důsledností a zanícením. Pět účinkujících (Emil Leeger, Minh-Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Anna Gromanová, Jun Wan Kim) ovládá nejen zřetelnou mluvu, ale také svá těla (v závěru se přidává další muž – v programu uvedený jako Olda Smysl). Informují nás jako média – suše, věcně, bez emocí. Za hudebního doprovodu Marcela Bárty (elektronické hudební mixy se střídají s živými vstupy hry na dechové nástroje) se před námi rozvíjí během šedesáti minut alarmující případ. Je v něm i místo pro lyričtější momenty, dominuje však syrové fyzično, bez příkras a ideálů. A to je pro Farmu v jeskyni příznačné – ono nacházení nezaměnitelné řeči těla, v tomto případě méně atakující než samo zvolené téma nabízí. Psáno z premiéry 1. dubna 2014, divadlo Ponec. Informátoři
Režie, koncept a choreografie: Viliam Dočolomanský
Hudba: Viliam Dočolomanský a Marcel Bárta
Scéna: Lucia Škadíková
Kostýmy: Markéta Oslzlá
Světelný design: Felice Ross
Video: Erik Bartoš
Premiéra: 1. 4. 2014