Dvanáct let Farmy v jeskyni

Letošní podzim probíhá na nezávislé scéně ve znamení oslav. Dekádu slaví hned dva soubory současného tance – NANOHACH a VerTeDance. Že pouze kulatiny nemusejí být důvodem k uspořádání akce většího rozsahu, ukázalo uskupení kolem Viliama Dočolomanského. Od 28. října do 1. listopadu 2014 mohli diváci 12 let Farmy v jeskyni zažít doslova na vlastní kůži, jak hlásalo promovideo s tetovacím motivem. Gros programu festivalu tvořily samozřejmě stěžejní „farmářské“ inscenace (Divadlo, Informátoři, Čekárna). Po delší odmlce (nepočítáme-li letní Divadelní Odyseu) byla k vidění i Sclavi / Emigrantova píseň. Sonety temné lásky byly k dispozici pouze ze záznamu, a to ve „farmářských“ sklenících. Ty, smontovány na různých místech Prahy, poskytovaly útočiště pro přibližně deset diváků, kteří mohli na dřevěných bedýnkách či minislamnících sledovat každý den jiné „farmářské“ dokumenty (ukázku tréninku, ale i „antropologické“ výpravy za hledáním nových témat od Slovenska, Španělska, Brazílie po Brusel). Právě skleník jako by byl a zároveň nebyl trefnou analogií charakterizující způsob práce a tvorby Farmy v jeskyni. Členové tohoto souboru jako zahradníci pečují s láskou, poctivě a intenzivně o to, aby ze semínka-pohybu vyrostla vzácná květina – ojedinělý, specifický pohybový jazyk. Na druhou stranu představuje skleník od světa odtržené uzavřené prostředí s ideálními podmínkami pro růst. O tom, že k dokonalým podmínkám, co se týče financí a zázemí, je v rámci nezávislé scény ještě stále daleko, se není třeba zmiňovat. Ale ani uzavřenost a odtrženost od vnějšího světa nejsou pro Farmu typické, o čemž jsme se v rámci festivalu přesvědčili hned několikrát.   Tanec ve sklenících Festivalové akce nebyly ohraničeny jen jedním prostorem. Představení se konala na Nové scéně, v Ponci, NoD a v La Fabrice, skleník byl na piazzetě u Národního divadla, ale třeba i v Centru současného umění DOX, kde proběhlo také mezinárodní sympozium Farma v jeskyni střední Evropy. Další instancí je otevřenost ke spolupráci. Není zrovna typické, aby festival předznamenávalo a zakončovalo představení, které právě z dílny Farmy nepochází. Týden před zahájením oslav zatančilo pro Farmu na piazzetě Národního divadla v intervenci s názvem 12 let jedenáct performerů zastupujících šest těles. Tanečníci se postupně vystřídali na place, kde středobod dění představovaly tři skleníky. Bylo ponecháno na libovůli umělců, jak možností nabízeného prostoru využijí. Někdo se uchýlil dovnitř, někdo se pohyboval jen vně, někdo spojil obé. Jak se prolínali zástupci jednotlivých uměleckých souborů, tak se pochopitelně měnila atmosféra, hudba, pojetí, pohybové výrazivo. Bylo zajímavé sledovat, nakolik na sebe umělci v duetech či triích vzájemně reagují. V úvodním výkopu v podání tanečnic ME-SA Martiny Hajdyly Lacové a Karolíny Hejnové a tanečníka Emila Leegera byla energie každého z nich skleníkem zpočátku zřetelně ohraničena, postupně však dynamicky proplouvala mezi nimi, jako pomyslný tenisový míček, který si mezi sebou vyměňovali. Lea Švejdová Martou Trpišovskou z NANOHACH naopak odtančily synchronní duet. Nejvíce byly interakce mezi aktéry zřejmé u „farmářské“ dvojice Jun Wan Kima a Minh Hieu Nguyena. Ze sólových akcí nejvíc zaujala Charlotta Öfverholmová, která se v kostýmu evokujícím Charlieho Chaplina vynořila z davu. Vetchou chůzí, s roztřeseným zastřeným pohledem se blížila ke skleníku, obtékala jeho stěny, křehká a přitom vnitřně neuvěřitelně silná. Intervenci sloužící jako pozvánka na nadcházející festival zakončilo nahromadění tanečníků do skleníků, společná improvizace a náhlé zmizení v davu. Obličej zkřivený do grimasy Oč přelidněný začátek, o to komornější závěr. Na ten naplánovala Farma hostování španělského choreografa Daniela Abreua se sólovým dílem Perro, které mělo premiéru v Madridu již v roce 2006. Perro ve španělštině znamená pes, ale o žádnou psinu nešlo. Abreu předvedl důmyslnou, smutnou show, při níž divákům občas úsměv vytanul na rtech jen tak mimoděk. Ve formálním oděvu si publikum přeměřil zkoumavým pohledem, následně naservíroval sérii gest, kterou ale nejdříve pomyslně rozřezal na kusy. Hybatelem byla pravá ruka, která ve smyčce vytahovala levou ruku z kapsy a stavěla ji do pózy, přejela před obličejem a ten se rázem zkřivil do grimasy, díky které celkové gesto teprve nabylo na významu. Ruka zpět do kapsy, pak znovu před obličej, jenž se vrátil do normálu. V různých rychlostech a kombinacích nabývaly izolované a strnulé výrazy na síle díky kontrastu s neuvěřitelnou plasticitou a vláčností vedoucí pravé paže. V dalších scénách Abreu postupně ztrácel oděv při pózách připomínajících focení do nějakého magazínu, až před diváky spočinul v rouše Adamově, ale tak, aby nebylo nic vidět. Jeho mužství nahradil dlouhý kus dřeva. Ve sporém osvětlení se procházel po čtyřech domnělou klecí, budil dojem psa se staženým ocasem. V závěru již opět oblečen (tentokráte bílou košili s kravatou vyměnil za černé triko) nacházel oporu ve zdi, kolem níž se různě protáčel, stavěl hlavou dolů, podpíral… Byť sám, dokázal atmosférou a napětím jeviště zcela naplnit. Festival 12 let Farmy v jeskyni nabídl pěknou retrospektivu, pohled do centra dění vzniku nové tvorby i něco „mimofarmářského“ navíc. K úplnosti však chyběla nějaká premiéra, škoda, že si ji Informátoři odbyli již na jaře. Psáno z festivalu 12 let Farmy v jeskyni, který probíhal 21. a 28. října–1. listopadu 2014 v Praze. Přečtěte si recenzi o inscenaci Informátoři ZDE a rozhovor s Viliamem Dočolomanským ZDE.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: