Trauma v kostce

Trauma v kostce

Trauma v kostce

Jednou z výrazných událostí letošního Tance Praha bylo uvedení premiéry souboru Spitfire Company s názvem Animal Exitus. Festival se poprvé v historii podílel na koprodukci představení ve spolupráci s drážďanským divadlem Hellerau a bruselským prostorem Les Brigittines. Zkoušení projektu tedy probíhalo v několika zemích a definitivní verze byla uvedena v pondělí 9. června 2014 v divadle Ponec. Režisér Petr Boháč pokračuje touto inscenací ve své plánované trilogii, která byla započata sólem One step before the fall. Opět se věnuje závažným problémům lidského života, po tématu vyčerpání a Parkinsonovy choroby řeší tentokrát otázku vypořádání se s tragickou situací, s traumatem, jakým může být vědomí vlastní smrti nebo i smrt někoho blízkého. Východiskem k scénickému zpracování se autorovi stala známá teorie americké psychiatričky Elizabeth Ross, která dělí lidské vyrovnávání s traumatem do pěti fází: šok, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Do rolí dvou „já“, na které se lidské nitro v těžkých situacích rozděluje, obsadil výrazné taneční osobnosti – Miřenku Čechovou a Báru Látalovou. První, co diváky zaujme, je scénografie a neobvyklé (i když ne zcela nové) technické řešení reprodukce zvuku. Na scéně stojí velký kvádr se třemi prosklenými stěnami, čtvrtá je spletena z pružných lan. Uprostřed kvádru roste strom a prostor „obývají“ dvě tanečnice oděné pouze v bílých kalhotkách. Při příchodu do sálu obdrží každý divák sluchátka, díky kterým si každý bude moci vybrat zvukový doprovod: na jednom kanále může poslouchat originální hudbu k představení zkomponovanou Davidem Kollárem, na druhém naopak mluvené slovo, esej o vyrovnávání se s traumaty z pera samotného režiséra Petra Boháče. Může si vybrat jedno nebo druhé, může přepínat, teoreticky nemusí sluchátka použít vůbec. Do jisté míry si tedy divák vybírá, jaké představení uvidí, každý člověk v sále bude mít jiný zážitek. Osobně jsem si zvolila poslech eseje (přičemž hudba se zde také objevovala, nebo byla slyšet v pozadí), píšu tedy z perspektivy diváka do velké míry ovlivněného obsahem textu a jeho vztahem k dění na scéně. Inscenace Animal Exitus je podle zmíněné psychiatrické teorie rozděleno na pět částí, které jsou navzájem odlišeny charakterem hudby a kvalitou pohybu, nikoli však velkými přesuny interpretek či změnou scény. Esej ve sluchátkách se často věnuje popisu fyzického stavu, který doprovází jednotlivé fáze traumatického stavu. Text má podle autora vytvářet pouhý rámec k tomu, co se děje na scéně, pohyb není ilustrací eseje, i když v určitých místech to jistě nešlo pominout, má fungovat samostatně.  Vizuálně byla (logicky) nejvíce intenzivní první část: šok. Agresivní projekce kombinující mnoho obrazů, včetně fotografií malých dětí a grafu srdeční akce; hlasitá rocková hudba; minimální pohyb tanečnic, které jsou paralyzovány situací, v níž se ocitly. Dojem šoku dokáže tento obraz přes bariéru jeviště vyvolat i v publiku. Následuje fáze hněvu, pohybově více expanzivní, interpretky z pozice vsedě „rostou“, chodí po všech čtyřech, objevují se zde i snahy o narovnání, zvětšení – hněv je řečí těla, příprava na boj. Poté se tanečnice dostávají do fáze smlouvání, což se podle textu vyjadřuje únikem do fantazie, vzpomínáním a přemítáním, co by bylo, „kdyby“. Z toho vzniká téměř dětsky hravý pohyb, poskakování, postupné zvolňování, pohledy jedné na druhou a na diváky, první náznak výčitky. Propad do nitra sebe sama, psychické sebemrskačství, tak začíná deprese – v pohybu uvedená stojem na hlavě, který jako by evokoval střemhlavý pád dolů. Pohyb seshora dolů a zvnějšku dovnitř, schoulení a hledání bezpečného úkrytu někde v koutě jsou typické pro psychický stav deprese. Posledním zobrazovaným stavem je smíření, kterého ne vždy všichni dosáhnou. Smíření v počátku připomíná stav šoku, vše se člověku znovu promítá, pomyslný kruh se uzavírá: tanečnice, které se po většinu díla pohybovaly vedle sebe, se najednou dostanou do větší vzájemné interakce, zrcadlově přes stěnu kvádru se stávají jednou.
Narození je zobrazeno jako první velké trauma v životě člověka, „okamžik, ve kterém přestáváme být jednotou“. Z toho přirozeně vyplynula potřeba zobrazení ženskosti (obnažená ňadra tanečnic), těhotenství (záběry z ultrazvuku) a mateřství, jež jsou spojujícími vizuálními elementy díla. Kromě toho inscenace nabízí mnoho dalších vjemů: text – esej trvající po celé hodinové představení, originální elektronická hudba a úsporný, leč efektní light design (Martin Špetlík). Choreografie vznikala ve spolupráci interpretek a režiséra, tanečnice od sebe navzájem přebíraly pohybové motivy, což je rozpoznatelné v jednotlivých úsecích. K vzájemnému sjednocení v pohybu ovšem došlo v omezené míře až v samém konci večera. Pohyb je v tomto představení záměrně vzdálen od diváků, izolován v proskleném kvádru… Otázka je, zda není izolován až příliš, jestli dokáže přesáhnout stěny prostoru. Pokud posloucháme celou dobu esej, která je sama o sobě zajímavá, a spojujeme ji s děním na scéně, obrazy se spojí, funguje to. Co by se ale stalo, kdybychom poslouchali celou dobu pouze hudbu? Je pohyb výmluvný sám o sobě? Jak velkou zde vlastně hraje roli? A jsou tyto otázky vůbec podstatné? Možná, že ne. V každém případě výpověď byla niterná a velmi silná – a o to v divadle jde, především. Psáno z premiéry 9. června 2014, divadlo Ponec. Animal Exitus
Režie: Petr Boháč
Asistent režie: Martin Špetlík
Choreografie: Petr Boháč a kol.
Lektor: Sabine Seume
Scéna: Petr Boháč
Světelný design: Martin Špetlík
Video: Chin Yew
Hudba: David Kollár
Zpěv: Lenka Dusilová
Produkce: Tereza Havlíčková a Ludmila Vacková

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: