Umíněnost ztracených (Dekka Dancers)

Komponovaný večer z děl mladých choreografů nezávislého sdružení Dekka Dancers předložil divákům tři různé přístupy k vytváření současného tance a představil mladou choreografickou i taneční sílu bující v zákulisí baletu Národního divadla, na kterou můžeme být právem hrdí. White Is Colour of Sorrow Hany Turečkové čerpalo inspiraci z díla Alfreda Schnittkeho (Koncert pro klavír a smyčcový orchestr, 1979) odrážející skladatelův traumatický pobyt v nemocnici.
Zoufalá malost a samota jedince násobí nemohoucnost nalézt oporu ve svém tápání, oporu v jiných ani v sobě samém. Věčný boj s vlastním zoufalstvím, s vlastní neschopností nalézt cestu ústí v odevzdání se chmurnému toku času.
Pocit ubíjející deprese a marný boj proti ní byl na jevišti ztvárněn věrně a nenásilně dokresloval hudební předlohu, která však taneční dílo překračovala sedmimílovými kroky. Originální a trefné pohybové kombinace symbolizující niterné drama tu a tam sklouzly do přílišné popisnosti, především v práci s kostýmem, výtvarná složka zaznamenala několik zajímavých nápadů, které však nebyly plně využity a jejich význam zůstal diváku utajen. Náročné téma ke ztvárnění i vnímání a neutuchající tok negativních emocí by bylo přístupnější s využitím více dynamiky nejen ve výstavbě, ale také například v rozmanitějším lightdesignu. Choreografie bez výhrad zobrazila dané téma, nevtáhla však diváky do svého smutného světa, televizní divák by bohužel zřejmě po několika minutách vysílen raději přepnul na jiný program. Jako vítané odlehčení přišla na řadu choreografie Persistance of Losers (Umíněnost ztracených), výsledek spolupráce Toma Rychetského a Viktora Konvalinky. Lehce a humorně si vzala na mušku každodenní život běžných lidí, odrážející věčné téma vztahů muže a ženy jako hrdinů dnešní doby. Spíše než předat závažnou myšlenku bylo cílem zaujmout, pobavit a uspokojit náročné taneční publikum hrou s tělem jako neutuchající inspirací choreografů. Tanečníkem jako hudebním nástrojem, jehož barva i harmonie zaujme laického posluchače i náročného kritika. Průhledná stavba nepostrádala momenty překvapení, scéna barvitost, kostýmy jednoduchou výmluvnost, výběr hudby přesvědčivost, tanečníci profesionální nasazení i vášeň projevu, jednoduché rekvizity maximální účel a vtip. A nechyběl ani milovaný (ex-)superhrdina. Co víc si přát.

Projekt uzavřela krátká skladba Side Effects z dílny Palestince Emira Faddy. Umná práce s prostorem i tanečníky nepřinesla divákům nic originálního (spíše snad prospěla rozvoji tanečníků ve způsobu práce s choreografem), ale dala vyniknout čistotě linií těl a vyváženému konceptu. Byla příjemným rozvitím i klidnou tečkou za celým večerem.

Psáno z představení 20. října, Nová scéna Národního divadla. Foto: Pavel Hejný

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: