V Liberci se představili tři současní choreografové, s odlišnými náměty i kvalitou. Excelovala Alena Pešková
Premiéra Triangl baletního souboru libereckého Divadla F. X. Šaldy propojila tři současné umělce, zkušené choreografy Alenu Peškovou, Jarka Cemerka a debutujícího choreografa Ennia Zappalu. Umělecká šéfka baletu Marika Mikanová v komentáři k inscenaci slibovala, že „nová choreografická díla Proměna, (Ne)možnost a What a Funny Moment nabízí příležitost nahlédnout do světa současného tance, kde hlavní roli hraje nejen tanečníkovo tělo, ale i živá hudba a mluvené slovo“.
(Ne)možnost. Balet Divadla F. X. Šaldy.
Bez emocí, bez kontaktu
Proměna Jarka Cemerka byla první v pořadí a není inspirována Kafkovou předlohou, jak by se mohlo podle názvu zdát. Cemerka známe především jako uznávaného pedagoga v technice moderního i současného tance. Pracoval nejen s českými, ale často i se zahraničními prestižními školami a soubory, kde působil i jako choreograf. Za pedagogickou práci získal i mnohá ocenění.
Námět jeho choreografie vychází ze stálých proměn, které život přináší a každý z nás jimi prochází. Má přinést zamyšlení „nad momenty, životními okamžiky, které nás formují“, a nad tím, že „zdánlivě drobná rozhodnutí mohou mít zásadní dopad“. A jaké nám mohou rozmanité fáze proměny přinést tajemství? Jestli bude dobré, či zlé, odhalí prý každý sám. Tak autor formuluje svůj záměr.
V úvodu se objeví dívka před oponou a ve znakové řeči nám výrazně něco sděluje. Je to krátký výstup symbolizující absenci jednoho důležitého smyslu. Ale nejen sluch je omezen, je to také řeč a mluvní projev. Chce tím autor poukázat na proměnu jazyka do specifické kategorie pohybového výrazu?
Dívka zmizí a následuje vlastní taneční produkce.
Začátek s krátkým úryvkem Smetanovy Vltavy je v početné skupině tanečníků poměrně slibně roztančený, blackout ale tuto část, která je spíše studijní ukázkou či rozpracovanou kompozicí, prudce ukončuje. Tanečníci v bílých blůzách a v rozličně barevných kalhotách stojí v dlouhé řadě na rampě proti publiku. Co divákům předvádí? Různé šťouchání, přetahování v řadě, kdy vždy z ní někdo vypadne, jedinec nebo skupinka. Ve všemožném vyprávění kratičkých příběhů, komentářů a dohadování v různých jazycích podle národnosti tanečníků si vzájemně dávají pokyny a úkoly nebo se navzájem provokují. Vše v odlehčené náladě, i když chvílemi na sebe i řvou a ječí. Tato část není vůbec taneční, je to spíš taková humorná etuda.
Následně se ve skupině opět všichni roztančí, chvílemi zcela unisono, posléze se dělí na dvojice či menší skupiny, ale víceméně každý tančí na stejném místě. V prostoru se moc neproměňují. Celý tento úsek působí jako přesně zadané tréninkové variace, protože tanečníci jsou situováni v řadách jako na šachovnici. Bohužel zadní plán scény je málo nasvícen, takže tanečníci vzadu jsou špatně vidět.
Taneční fráze jsou dost náročné a poměrně dynamické, ale chybí nějaká proměna, proměnlivost v prostoru. Také chybí emoce a kontakt mezi sebou, nejsou rozehrané žádné partnerské vztahy ve dvojicích ani ve skupinách. Právě ve vztazích se přece proměn děje víc než dost. Jen jednou se v této části sbor nakrátko zastaví a začne tančit jedna dívka. Je škoda, že zde není více dramatických změn. Rozhodně by pomohly ke gradaci a lepšímu porozumění. Nacvičené pohybové sekvence jsou zvládány dobře a tanečníci do nich dávají maximum energie.
Varovné signály
Alena Pešková je zkušená choreografka a schopná režisérka. V letech 2010–2019 byla uměleckou šéfkou zdejšího baletu a podepsala se jako choreografka i režisérka na řadě výrazných inscenací. Nyní připravila s tanečníky choreografii s titulem (Ne)možnost.
Přináší do Liberce poněkud apokalyptické, depresivně laděné dílo, které je velmi dobře dramaticky vystavěné. Na potemnělé scéně jsou usazeni tanečníci, jako by čekali nebezpečí. Naplno se rozezní siréna. V zadním plánu jsou dva hudebníci, houslista Jan Šimůnek a bubeník Vojtěch Vencl. Mají samozřejmě mimo nástrojů další propriety k využití i nahrané hudby.
S autorem hudby Michalem Vejskalem spolupracuje choreografka již poněkolikáté. Jsou na sebe v tvorbě dobře napojeni a hudební kompozice silně doprovází dramatické situace na scéně. A je jich víc než dost. Autorka zkoumá a nahlíží na nejistoty a nelehké podmínky, které nás obklopují. Zajímá ji rozkolísaná stabilita. Žili jsme v nějaké rovnováze a teď je stále více důvodů se ptát na jistoty, na takové, které byly samozřejmé a teď se nám vytrácejí ze všedního života. Doslova ztrácíme půdu pod nohama ze dne na den. Tímto tématem, zda naše civilizace přežije změny na naší planetě, choreografka přináší doslova naléhavost a varování, kam vlastně můžeme nebo máme vstoupit. A v čem můžeme pokračovat. S odvahou a vědomím, že přinášení oběti je a zřejmě bude nezbytné.
Společně s textem Williama Blakea, který si Alena Pešková přetvořila, můžeme konkrétněji číst jednotlivé scény. Text živě přednáší Karolína Baranová, která je nejdříve společně s hudebníky a následně provází tanečníky v nelehkých situacích. Skupina deseti tanečníků v hnědých kostýmech, kalhotách, tričkách nebo halenách vyjadřuje básnické významy. Mají strach, sotva dýchají, je vidět jen povrchové dýchání způsobené strachem či stresem z děsivého neznáma. Pak je rozjiskří trocha naděje, mluví se tu o osamělém jezdci, který snad přináší naději…
Skupina se velmi plasticky a ryze tanečním projevem proměňuje. Ve fázi o marnosti našeho počínání a o čase, co nám snad zbývá, se tanečníci vzpínají, vyskakují a ve zvedačkách patrně chtějí nadlehčit neúnosnost osudu. Skupinou opět zmítá strach, ale jsou tu i momenty, kdy snad láska a cit pomůže překonat překážky. Ve vztahu jsou vždycky dva, takže sledujeme dvojice a chvíli nabudeme pocitu bezpečí.
Pak tanečníci pomocí kamenů, které v počátku rozmístili na rampu jako na pomyslnou hranici, vytvoří kruh. Kruh symbolizuje rituál. Blížíme se k vrcholu inscenace, kdy Michal Kováč je snad vybrán či vyčleněn jako oběť a zmítá se mezi skupinou, společností a svým marným úsilím překonat pozemské překážky. Posléze se k němu přidává dívka Nuria Cazorla García. Spolu jsou zaklíněni a propojeni, vytváří jakýsi ideální pár (trochu mi to připomnělo Béjartovo Svěcení jara). Ale mluví se o beránkovi: „Beránku, kdo Tebe stvořil? Zdalipak víš, kdo Tě stvořil? Beránku, kdo Tebe stvořil…?“ Jde tedy o biblické podobenství?
Z tvorby Aleny Peškové je (Ne)možnost dle mého názoru jedna z jejích nejzdařenějších tanečních inscenací, s technicky docela náročnými party, v závěru s výrazně propracovaným duetem výborně zatančeným libereckými sólisty. Celá finální scéna je doprovázena scénickými efekty, kdy na oběti padá shůry jemný písek (nebo mouka?) a samozřejmě je krásně přisvícena.
Pokus o humor
Posledním článkem Trianglu je pohybová hříčka What a Funny Moment Ennia Zappaly s hudbou jeho bratra Ezia Zappaly. Zappalà byl dříve v Liberci angažován, v současné době tančí v Pražském komorním baletu. Vynikl v inscenaci La Strada Jiřího Bubeníčka a za svůj výkon byl nominován v užším výběru Ceny Thálie.
V anotaci Zappalà vyjadřuje svůj záměr, chce, aby se diváci zasmáli a zapomněli na své starosti. Humoru není nikdy dost. Bohužel se ale zdálo, že choreografie nebyla dost přesně a zřejmě ani včas připravená. Tedy alespoň tak to na mě působilo. Light design choreografie odvedl skvěle Pavel Hejret a kostýmy navrhla Michaela Wenzelová i Ennio Zappalà.
Čtyři kluci si hrají s židlemi na kolečkách a vytvoří z nich čtyřmístné vozidlo. Tímto autem projíždějí a pozorují svět kolem sebe. Věk není specifikován, mohou to být děti nebo puberťáci, kdo se takto baví. Jedním místem je pláž s dívkami v plavkách, s osuškami a slunečníky. Alespoň tato část je trochu taneční. Hra se slunečníky, které dívky roztáčí, je sice dost obehraná, ale navodí dobrou náladu.
Další etudou je hra v karty. Následně se všichni shromáždí v řadě proti divákům, tak trochu jak v muzikálu, a následně ze stran odpadají. Je to podobnost čistě náhodná, lze to brát jako invenci, či napodobení prvku z první části programu? Ani groteskní pohybový pantomimický materiál není nijak nový a nevyznívá zcela profesionálně. Celé snažení připomíná spíš naivní etudu, vystoupení na maturitním plese nebo v kabaretu.
Triangl alias trojúhelník není v Liberci zcela rovnostranný, vyrovnaný a v poslední kapitole programu se žádná veselice nekonala.
Psáno z reprízy 8. dubna 2025, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.
Triangl
Proměna
Choreografie: Jarek Cemerek
Hudba: Bedřich Smetana, Bryce Dessner
(Ne)možnost
Choreografie: Alena Pešková
Hudba: Michal Vejskal
Text: Alena Pešková
What a Funny Moment
Choreografie: Ennio Zappalà
Hudba: Ezio Zappalà
Kostýmy: Michaela Wenzelová
Light design: Pavel Hejret
Premiéra: 4. dubna 2025
