Alain Platel, Mirjam Devriendt: Why We Fight. Foto: Cassette for timescapes.
Tanec inspirovaný současností i historií
Na festivalovém programu se totiž již několik let podílí produkční společnost 8:tention zaměřující se na mladé choreografické talenty. V průběhu třetího týdne festivalu nabídla tři choreografie, které bych ještě s představením FUCK ME choreografky Mariny Otero označila jako nejzajímavější z 3. týdne festivalu. První z nich se odehrávala v alternativním prostoru Burgtheateru, v honosných sálech bývalého kasina na Swanzemberzplatz. Anna Biscók, Maďarka žijící a tvořící v Rakousku, zde uvedla svoji choreografii DELICATE.
Jednalo se o fascinující podívanou na trojici mladých dam, vyspělých tanečnic, které bravurně zpracovaly téma jinakosti a podobnosti. Každá pochází z jiné země (Maďarsko, Ukrajina, Rakousko), každá mluví jiným jazykem, má jiné zkušenosti a zážitky, přesto si v mnoha tématech rozumí a umí se zasmát podobným vzpomínkám. Zprvu jen tak v ledabylých posedech neformálně verbalizují to, co se jich dotýká, každá po svém a ve svém jazyce, přesto velmi podobně. Poté se to stejné začíná odehrávat v pohybu. Individualita každé z nich je patrná na první pohled. Choreografka sice založila dílo na víceméně jedné kvalitě pohybu, ta však byla zpracována z pohledů tří osobností, tří tělesných zážitků a zkušeností. Některé se prolínaly, jiné naopak, což bylo možné sledovat i na práci s prostorem. Z těch tří mladých žen jsem cítila obrovskou energii, naladění na sebe i na diváky. Tanec byl prezentován jako univerzální komunikační prostředek – každá z tanečnic se pohybově vyjadřuje jinak, ale přesto si rozumí.
Dalším představením produkovaným společností 8:tention bylo dílo Jamese Batchelora, kterého české publiku může znát z festivalu KoresponDance, kde se představil v několika ročnících. Ačkoliv pochází z Austrálie, jeho vazba na Evropu je poměrně velká právě skrze tanec. Jeho učitelka tance Ruth Osborne totiž praktikovala v Austrálii styl vídeňské taneční moderny, který k protinožcům přinesla Rakušanka Gertrud Bodenwieser utíkající před nacisty. Taneční performance je proložena archivními videy, jak Batchelorovy učitelky Ruth Osborne, tak samotné Gertrud Bodenweiser, na kterých obě představují cestu expresivního moderního tance (Ausdruckstanz).
Obě dámy prezentují metodu, i z hlediska věku, na pohybu paží a vrchní části těla. James Batchelor pak jakoby přes kopírák rekonstruuje pohyb paží, rozvádí ho více do prostoru, používá repetici původního pohybu a minimální proměny ho dovádí ke zcela jiným variacím. Batchelor se v tomto představení pustil do historické sondy, zkoumání funkčnosti expresivního tance v současnosti a výsledkem je skvěle provedená pocta nejen oběma dámám, ale i procesu a proměnám podob tance.
Rekonstrukcí pohybů a živým vyprávěním uchovává odkaz vídeňské taneční moderny a šíří ho dále. Tématem si tato performance rozhodně našla své místo v programu největšího rakouského tanečního festivalu. Možná právě proto, že hlavní roli hrají dvě dámy, pozval si Batchelor na jeviště kolegyni, která stejně jako on rekonstruuje pohyby výše uvedených tanečnic. Může se zdát, že jde „jen“ o dublování, ale jedná se o promyšlený a divácky zajímavý koncept.
Ačkoliv oba na jevišti dělají prakticky totéž, mají jasně načasované opoždění jednoho či druhého, čímž vzniká jakýsi kánon, někdy se jedná o změnu směru v otočkách i skocích. Oba plují ladně prostorem, jejich paže, především ty Batchelorovy, jako by kreslily vzdušné obrazy. K doplnění celkového vjemu na jevišti stojí kytarista, jenž přímo na míru vytvořil elektronickou hudbu, která místy přechází nejen do těl aktérů, ale i diváků. Hudba je s pohybem v naprostém souznění, ale jako by byla neustále rychlejší než samotné pohyby. Choreografie byla plná napětí, silného sdělní a naprosto živou historií.
Batchelor není jediný, který se pokusil o rekonstrukci taneční historie skrze dokumentování pohybů a vyprávění starých dam. Podobné téma loni zde ve Vídni přinesla i Boglarka Börcsök v inscenaci FIGURING AGE. Letos bylo možné toto dílo zhlédnout na festivalu Divadelní Flora Olomouc.
Od neskrývané živočišnosti po destrukci stárnutí
Třetí inscenace Batty Bwoy pak byla intimní zpovědí Haralda Beharie, jamajského rodáka žijícího v Norsku. Řešily se v ní otázky černošských queer lidí a jejich těl ponořených do destruktivních fantazií. Haraldova energie je neskutečná, jeho naprosté ponoření do role je též obdivuhodné. K udržení nastaveného tempa mu pomáhá stejně energická hudba, která rozpohybovala nejednoho diváka.
Beharie provokuje, je uzavřen společně s diváky na malém prostoru výstavního sálu muzea moderního umění MUMOK s jedním červeným stolem, pohybuje se na milimetry blízko všech příchozích, čeká na jejich pohled, podmiňuje si jejich blízkost. Jeho provedení je místy děsivé, jindy hravé. Rozpohybovává naprosto neviditelné svaly na svém nahém těle, líže svůj pot, slinami si potírá vlasy i penis. Živočišnost stojí nade vším. Jeho fantazie sahá opravdu daleko. V jeho podaní jsou jak nahota, tak kopulační pohyby naprosto přirozené, zbaveny studu i všech tabu a je zcela jedno, o jaké tělo se jedná. Beharie předvedl fascinující výkon, který v tělech i paměti diváků dlouho rezonuje.
V galerijních prostorách se odehrávaly ještě další projekty. V MUMOKu bylo možné zažít dadaistickou skicu Akemi Takeya s názvem The Act of LemoDada. Jedná se o autorku s japonskými kořeny, která dlouhodobě působí v Rakousku. Její tvorba je spojena s dadaismem. Toto dílo bylo však pouhou přehlídkou ega a random volených témat bez jakékoliv hlubší koncepce.
V prostoru Leopoldova muzea pak proběhla naopak velmi nekonvenční a lehce provokativní tzv. duration performence rakouského dua Toxic dreams s názvem The Two Pop(e)s. Dva postarší pánové Yosi Wanunu a Roland Rauschmeier v rolích dvou papežů dramatizovali témata jako stárnutí, čas a umírání, dějiny umění, komunikaci mezi jednotlivými díly. Celý koncept byl inspirován dvěma obrazy, mistrovskými díly: portrétem papeže Inocence X. od Diega Velázqueze z roku 1650 a obrazem téhož papeže od Francise Bacona s názvem Studie podle Velázquezova Portrétu Inocence X. (1953). Papež Velázquezovi sám pózoval a po jeho dokončení prohlásil: „Je až příliš pravdivý!" Francis Bacon naproti tomu Velázquezův obraz nikdy neviděl; pracoval na základě fotografie a dalších nalezených materiálů. Součástí této pohybové umělecké interpretace jsou i smyšlené rozhovory mezi Velázquezem a Baconem nejen o obrazech samotných, ale i o dalších existenciálních tématech.
Oba papežové/performeři Yosi Wanunu i Roland Rauschmeier tak představují únavu, sklíčení, neštěstí, neradostné stavy i zoufalství. Představení bylo koncipováno jako otevřená forma a šlo jej navštívit kdykoli v rámci uvedeného časového rámce. Diváci se často stali součástí připraveného, avšak dost improvizovaného konceptu. Vzhledem k zaměření muzea pracovalo tvůrčí duo i s vizuální složkou a mělo velmi výrazné líčení, až budící hrůzu. Pohybovalo se okolo na zemi vytvořeného duhového kolotoče tvořeného barevnými pásky. Opravdu impozantní byl pohled shora, což muzeum z několika míst umožňovalo.
Velká jména a velká očekávání
Inscenace BLESSED od Meg Stuart přinesla velmi potřebné téma pomíjivosti bohatství, anotace slibovala hluboké zamyšlení nad tím, co se stane, když člověk náhle přijde o všechno, co si budoval, co vlastnil. Celé dílo je postaveno na příběhu jednoho muže, kterému dlouhotrvající a neustávající déšť sebere dům, palmu i labuť. Nejdřív se pokouší ze zbytků svého majetku zachránit alespoň nějakou střechu nad hlavou, ale déšť postupně odplavuje veškeré jeho snahy a ze dne na den mu vezme vše, co mu dodávalo jistotu a sebevědomí. Jeho sebejistý až vychloubačný styl chůze se mění v pohyby na všech čtyřech, pohyby na zemi. Ty tam jsou elegantnost a hrdost. Zbývá mu jen spodní prádlo a pláštěnka.
Stuartova zpověď je protkána také sny a vzpomínkami na minulý život v bohatství a přepychu, který symbolizuje například šantánová tanečnice, nebo jeho extravagantní převleky. Celkově jsem se neubránila pocitu, že hloubka tomuto příběhu chybí, jednotlivé pasáže jsou přehnaně dlouhé, budí dojem, že se v nich nic podstatného (až na výjimky) neděje, pravděpodobně mají symbolizovat ty dlouhé a úmorné hodiny transpozice do jiného života.
Velmi mě ale popuzovalo, že u inscenace s pokusem o sdělení a předání vize odpoutání se od hmotných věcí, což vnímám jako pokus o ekologičtější a udržitelnější způsob života, se pak vyplýtvá několik hektolitrů vody během jednoho představení. Pršelo téměř celou dobu devadesátiminutové inscenace. Takže podivně uchopené téma bohatství, plýtvání a přepychu…
Další podivné sdělení přinesly Madrigals hudebního skladatele Benjamina Abela Meirhaegheho a Muziektheater Transparant z Belgie. Divák se bez většího varování ocitne v utopickém světě, kde jsou si muži i ženy rovni, stojí před sebou zcela nazí a tvoří komunitu sdílející rituály, návyky i potřeby. Jejich bytí je hudebně zasazeno do období pozdní renesance a raného baroka. Tento mladý hudební skladatel přepracoval dílo Madrigali guerrieri ed amorosi Claudia Monteverdiho pro čtyři hudebníky, kteří interpretují skladby přímo na jevišti. O zpěv se dělí samotní muzikáloví herci.
Představení si pohrává s různými vizuální efekty, světly, dokonce si v rámci komunitního rituálu herci rozdělají oheň na jevišti, projekce a moderní tapiserie pak symbolizují jeskyni, ve které se společenství nachází. Ale vlastně se jednalo o podivné propojení starého s moderním a plané dokazování, že i tyto zdánlivě neslučitelné věci lze sloučit.
Tanec ve filmu
Tak trochu doprovodnou, ale ne nedůležitou složkou programu byly i některé taneční filmy, které ImPulsTanz uvedl společně s národním rakouským filmovým archivem. Jedním z nich byl film taneční skupiny Alaina Platela navazující, respektive vycházející z jejich úspěšného tanečního představení Nicht Schlafen, které otevírá a zpracovává téma násilí. Film zachycuje úryvky z inscenace proložené rozhovory s tanečníky různých národností a kultur, kteří vypovídají o tom, jak se cítí předurčeni ubližovat. Jak byli vychováni v kontextu převahy muže nad ženou a přístupu k násilí. Jedná se o strhující a otevřenou výpověď, přiznání a zamýšlení nad změnou naučených a získaných vzorců chování.
Dalším nabídnutým filmem ke zhlédnutí byl krátký patnáctiminutový snímek Monochrome od Antona Ovchinnikova, který po dlouhé izolaci v době covidové pandemie měl potřebu zpracovat téma čisté přírody, zastavení se, soustředění, osamění. Byl to první krok po vykročení ze strnulosti.
Objev na závěr
Poslední inscenaci, kterou jsem před odjezdem zhlédla a v úvodu již zmiňovala, nesla provokativní název FUCK ME Mariny Otero, argentinské autorky se silným životním příběhem. Jako tanečnice a choreografka provokovala, byla velmi úspěšná a talentovaná do doby, než se zranila a strávila rok v nemocnici. V té době v ní bubřelo několik témat: Bude ještě žádaná? Bude její tělo a pohyby sexy jako dřív? Zároveň se prala se vzpomínkami svého dědečka, zpravodajského důstojníka argentinské vojenské diktatury. To vše se propisuje do její zábavné a cynické inscenace FUCK ME, která je vlastně takovou koláží filmových úryvků jejího tanečního života v době před operací, kdy se cítila sexy a žila velmi nespoutaný život, a jejího současného života.
Pracuje s konceptem převyprávění své minulosti s komentovanými vstupy, které sama řídí. V reálném čase sedí strnulá na okraji jeviště a diriguje pětici nahých tanečníků s vojenskými čepicemi na hlavě. Po nějaké době se zvedne a pomalým pohybem v mírném předklonu přechází jeviště a lehce se zapojí do dění. S každým z tanečníků má velmi blízký vztah, každého adoruje v jiné oblasti, jeden je silný, druhý malý a mrštný – ten tančí původně její pasáže, další je dobrou partnerskou oporou. Všichni jsou skvělí, mají vypracovaná těla a většinu času jsou na jevišti nazí nebo polonazí. Hrají s Marinou její zábavnou hru, ale je mezi nimi jen velmi malá rivalita.
Inscenace nabízí svěží a uvolněný zážitek, je z ní sice cítit i velká bolest, ale příběh je podaný tak veselou a uhrančivou formou, že žádný pocit lítosti nevyvolává. Na konci však přichází naprosto bouřlivá euforie. Marina Otero se zjeví nahá na jevišti a běhá dokola a do mikrofonu křičí: „Tohle je můj dar pro vás, užijte si to, ale myslete na to, že tu budu běhat do té doby, než poslední z vás opustí tento sál.“ A tak jsem fascinovaně opustila sál plná naděje a uspokojení. Jen škoda, že už jsem nestihla Oterové navazující inscenaci s názvem LOVE ME. Tak snad někdy příště.
Psáno ze dnů 21. – 27. 8. 2023, ImPulsTanz – Vienna International Dance Festival.
Akt LemoDada
Akemi Takeya (AT/JP)
Koncepce, inscenace, text, choreografie a představení: Akemi Takeya
Produkce: Akamiya Takei, režie: A: IMEKA 2023
Ve spolupráci s ImPulsTanz - Vienna International Dance Festival a MUMOK - Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien
Why We Fight?
Alain Platel & Mirjam Devriendt / Cassette for timescapes (BE)
Scénáristé a režiséři: Alain Platel a Mirjam Devriendtová
Inspirováno: taneční představení Nicht Schlafen Alaina Platela
Střih: Mgr: Dieter Diependaele
Kamera: M: Mirjam Devriendt
Zvuk: M: Jean-François Levillain
Hudební skladatel: Mgr: Steven Prengels
Producenti: Mgr: Emmy Oost, Magalie Dierick
Koproducenti: M: Christian Beetz, Tuan Lam
DELICATE
Anna Biczók (AT/HU)
Umělecké vedení, choreografie: Anna Biczók, choreografie: Anna Biczók
Představení, choreografie: Mgr: Adél Juhász, Karin Pauer, Sasha Portyannikova
Hudební doprovod: Mgr: Rozi Mákó
Light Design: Kata Dézsi
Kostýmy: M: Csenge Vass
Grafika: M: Bori Mákó
Asistentka choreografa: M: Virág Arany
Partner: Mgr: Partner: Nadace Workshop
Monochrome
Anton Ovchinnikov / Black O!Range productions (LT/UA)
Choreograf, interpret, skladatel: Anton Ovhinnikov
Produkce: Mgr: Anton Ovhinnikov
Black O!Range Productions
Madrigals
Benjamin Abel Meirhaeghe / Muziektheater Transparant (BE)
Koncept, režie: Benjamin Abel Meirhaeghe
Účinkují: Mgr: Hanako Hayakawa, Alice Giuliani, Els Mondelaers, Lucie Plasschaert, Khaled Barghouthi, Clément Corrillon, Victor Dumont, Antonio Fajardo
Choreografie: Sophia Rodriguez ve spolupráci s účinkujícími
Hudebníci/čtveřice: Madoka Nakamaru, Wouter Deltour, Pieter Theuns, Rebecca Huber z David Wish
Hudba: Doon Kanda (aka Jesse Kanda), Claudio Monteverdi
Hudební nastudování, spoluautor: Wouter Deltour
Dramaturgie, výzkum: Louise van den Eede
Scénografie, světelný design: Zaza Dupont, Bart van Merode
Výtvarní umělci: Sanam Khatibi, Justin Fitzpatrick, Thomas Renwart, Anthony Ngoya, Gilles Dusong, Christiane Blattmann, Daan Couzijn, Che Go Eun, Tom Hallet, Nokukhanya Langa, Tristan Bründler
Video: Filip Anthonissen
Kostýmy: Kasia Mielczarek
Batty Bwoy
Harald Beharie
Choreografie a účinkující: Harald Beharie
Umělečtí spolupracovníci: Karoline Bakken Lund a Veronica Bruce
Sochařství: Karoline Bakken Lund a Veronica Bruce
Skladatel: Ring van Möbius
Zvukový technik: Jassem Hindi
Vnější oko: Hooman Sharifi, Inés Belli
Shortcuts to Familiar Places
James Batchelor & Collaborators (AU)
Choreografie, performance: James Batchelor
Dramaturgie, produkce: Bek Berger
Kompozice: Morgan Hickinbotham
Představení: Chloe Chignell
Světelný design: Vinny Jones
Kostýmy: Juliane König
Videomontáž: Margie Medlin
Videografie: James Batchelor
Choreografické rady: Ruth Osborne, Eileen Kramer, Carol Brown
Výzkumné poradenství: Michelle Potter
FUCK ME
Marina Otero (AR)
Dramaturgie a režie: Marina Otero
Účinkující: Mgr: Augusto Chiappe, Juanfra López Bubica, Fred Raposo, Matías Rebossio,
Miguel Valdivieso, Cristian Vega, Marina Otero
Asistentka režie: Lucrecia Pierpaoli
Produkce: Mariano de Mendonça
Prostor, světelná/technická režie: David Seldes, Facundo David
Prostor a světelný design: Adrián Grimozzi
Kostýmy: Uriel Cistaro
Zvukový design a původní hudba: Julián Rodriguez Rona
Dramaturgická rada: Martín Flores Cárdenas
Choreografická asistence: Lucía Giannoni
Výtvarník: Lucio Bazzalo
Audiovizuální technický střih: Florencia Labat
Kostýmy: Adriana Baldani
Kostýmní stylizace: Chu Riperto
BLESSED
Meg Stuart / Damaged Goods & EIRA (BE/DE/US/ES)
Choreografie: Meg Stuart
Vytvořeno s a provedeno: Francisco Camacho, Kotomi Nishiwaki a Abraham Hurtado
Hudba: Hahn Rowe
Dramaturgie: Bart Van den Eynde
Scénografie: Doris Dziersk
Kostýmy: Jean-Paul Lespagnard
Světelný design: Jan Maertens
The Two Pop(e)s
toxic dreams (AT)
Papežové: Yosi Wanunu, Roland Rauschmeier
Video a hudba: Michael Strohmann
Scéna: Ensemble
Koncepce: Yosi Wanunu
Produkce: Kornelia Kilga
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?