Kulatiny Duncan centre

Foto: Martin Špelda.

Autor Lucie Štádlerová

Oslavy odstartovaly 20. září 2022 přednáškou Evy Blažíčkové o historii a vývoji duncanismu a o záměru založení školy. Přednáška byla určena i veřejnosti, ale oslovovala nejvíce současné studenty, kterým chtěla připomenout kontext tance v počáteční filozofii, se kterou Eva Blažíčková školu zakládala. První večer oslav se uskutečnila vernisáž Dragana Dragina, dvorního fotografa v počátcích školy. Vybrané snímky, jež zachycovaly nejen tanec, ale především duši v tanci, jak sám autor říká, zůstávají rozvěšeny po budově školy a dvorku na velkých formátech.

Program nabídl také taneční tvorbu studentů i absolventů konzervatoře, workshopy pro studenty i zájemce z řad veřejnosti a diskuze. Obecná diskuze o roli současného tance a jeho směřování, která měla proběhnout hned v první den, se na poslední chvíli zrušila a došlo jen na diskuzi na téma Slovo a role absolventů KDC ve společnosti. Moderovala ji Jana Bohutínská, která v rámci divadelního ústavu realizovala v roce 2016 průzkum o uplatnění absolventů KDC. Kromě moderátorky seděli na pódiu vybraní absolventi KDC (Jan Beneš, Barbora Látalová, Eliška Kašparová, Johana Matoušková a Jana Vrána) a současný ředitel Petr Tyc.

Nejdříve Bohutínská představila výsledky průzkumu a poté dala slovo absolventům i současným studentům. Průzkum byl veden kvalitativně, anonymně, oslovoval všechny absolventy KDC od počátku až do roku 2016. Zúčastnilo se ho ale jen 30 absolventů, z nichž dvě třetiny uvedly, že se uplatnily v oboru nebo alespoň příbuzných disciplínách bezprostředně po absolvování oboru.

Následně se o své příběhy podělili pozvaní hosté. Všichni mají v tanečním světě jméno, což vlastně přinášelo otázku, proč nezasedli v panelu také absolventi, kteří jsou například úspěšní v pedagogické činnosti v regionech, což by rozšířilo přehled o uplatnění absolventů. Každý z přítomných hostů přinesl jiný příběh: Jan Beneš si spletitou cestou prošel od tanečníka se souborem Lenky Flory i souborem NANOHACH až po osvětlovače nejprve tanečních děl, posléze Státní opery v Praze. Bára Látalová se od tance na čas přesunula k činohernímu divadlu v severských zemích a pak se opět vrátila k tanci a začala se specializovat na taneční a pohybové divadlo pro děti. Jana Vrána měla raketový vzestup prakticky hned po absolvování školy, ale její pracovitost a velké nasazení znamenaly vyhoření, kdy vše musela ukončit, odstěhovala se do New Yorku a tam začíná po nějaké pauze svoji kariéru budovat znovu. Johana Matoušková prý nikdy v průběhu studia nepatřila k premiantkám a oblíbencům, ale školu dostudovala. Nejvíce jí imponovala improvizace a na základě toho se zkusila přihlásit na DAMU na činohru, k vedoucímu Jiřímu Havelkovi. Díky jejímu obrovskému improvizačnímu talentu a kuráži ji přijali a dnes je z ní stálá herečka Divadla Na zábradlí, kde jako bonus získává i všechny role, kde se jen trochu tančí. Eliška Kašparová několik let tancovala v souboru NANOHACH, založila s kamarády lesní školku, později lesní školu, kde například i češtinu vyučuje pomocí tance, a přináší tak kreativitu do veškeré výuky. Všichni přítomní se tak podtextově shodovali na tom, že cesta absolventa KDC nemusí být vždy zcela přímočará, ale pokud touha být v kontaktu s tancem přetrvává, dřív nebo později se dveře tímto směrem otevřou. Ne vždy to však asi bude lehké. Zároveň všech 5 vybraných účastníků diskuzního panelu vnímalo pozitivně naučenou pracovitost, disciplínu, ale i určité otevření k všestrannosti a nahlížení na obor z různých úhlů pohledu.

Po této velmi zajímavé debatě následovalo taneční pásmo choreografií jak současných studentů, tak několika málo bývalých absolventů. Stejná díla, až na jednu malou výměnu, studenti odehráli i následující závěrečný večer první fáze oslav 30 let založení KDC. Vystoupili na nich žáci prvních až pátých ročníků a absolventky z roku 2017 a 2018 (Jitka Čechová a Tereza Krejčová). Došlo i na taneční happening s živou hudbou a historickými kostýmy na nádvoří školy. V jedné z hlavních rolí si zatancoval i samotný ředitel školy Petr Tyc. Autorem choreografie byl David Králík společně s Martou Trpišovskou Vodenkovou, která s tímto nápadem přišla.

Na všech studentských představených byla patrná jistá invence, píle, poctivost v provedení pohybu, ale ještě tam chyběla jistá nadstavba, tedy určitá schopnost dílem komunikovat, zaujmout, přesně sdělit, co potřebuji. Nadání a zvládnutí techniky se však studentům nedalo vytknout. Absolventská díla v sobě měla zakomponovánu i složku scénické komunikace.

Jako velmi povedenou prezentaci jsem však shledala uvedení a představení tanečních filmů studentů, kteří byli v době pandemie způsobené onemocněním covid-19 donuceni k online vzdělávání, a svoje klauzury tak místo na jeviště museli přenést před kameru. Uvedené filmy byly velmi vyspěle vytvořené. Vše včetně střihu, režie, dramaturgie, kamery i interpretace působilo velmi zajímavě. Bylo patrné, že někteří studenti se v této introvertnější formě prezentace vlastního díla našli. Žaneta Musilová představila film o přírodě, rituálech a třech ženách – All in, Barbora Ptáčková o spiritualitě v přírodě a fenoménu lidského těla – Mýtina!, Julie Kubrychtová o zvucích, bytí v uzavřeném prostoru, čárách a pocitech – re.tention, Simona Dejmková o babičce a vzpomínkách na ni – Ona a Anna Kroupová o zrození a vztahu matky s dcerou – Z matky.

Součástí oslav byly i tzv. akce pro studenty, kteří si mohli zvolit, co by rádi okusili ze světa tance a na co ve škole nezbývá čas, a zvolili si den s novým cirkusem a uskupením Losers Cirque Company a street dance s mágem Kristiánem Mensou. Workshopů určených jen studentům ale v tomto slavícím týdnu proběhlo na KDC více.

Tímto oslavy nekončí. Studenti se svými pedagogy a svými díly se rozjedou do regionů, kde nabídnou zájemcům o tanec jak svá představení, tak taneční workshopy. A navíc oslavy vyvrcholí až v půlce listopadu závěrečným večerem v divadle Ponec. Nezbývá než popřát Konzervatoři Duncan centre svěží vítr do plachet do dalších let plných kreativity.