La Bayadère z francouzské metropole

Pařížská Opera uvedla v neděli 13. prosince do plného provozu novou internetovou platformu L´Opéra chez soi, a to přímým přenosem baletu La Bayadère. Podle listu Le Figaro sledovalo po zaplacení necelých třinácti euro téměř tříhodinovou produkci nejméně devět tisíc osm set diváků. V hlavních partech se představili interpreti stojící na samé špici hierarchie souboru. Na pomyslném nebi se pak vedle současných čtrnácti étoiles po skončení představení rozsvítila další – třiadvacetiletý Paul Marque, zlatý medailista z Varny v roce 2016, jehož povýšení na nejvyšší příčku zastihlo v roli Zlatého bůžka.

La Bayadère (Dorothée Gilbert, Germain Louvet). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Dorothée Gilbert, Germain Louvet). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

Paul Marque byl evidentně zaskočený a dojatý, děkoval Aurélii Dupont, umělecké direktorce baletu, a Alexanderu Neefovi, řediteli pařížské Opery, kteří jeho jmenování vyhlásili. Nevím, zda si někdo vybavil i jméno Nikolaje Zubkovského. Ten totiž do La Bayadère pro sebe vložil pánskou variaci, aniž tušil, že výstup pozlaceného idola zůstane natrvalo součástí baletu. Ve svém nastudování ho zachoval i Rudolf Nurejev, který představil na Západě po emigraci ze sovětského Ruska nejprve obraz Království stínů a v roce 1992, krátce před smrtí, revidoval La Bayadère v Palais Garnier.

S odvoláním na Maria Petipu, jenž dílo vytvořil v roce 1877, Nurejev oživil variace, kombinace a sborový part dvaatřiceti balerín, jež (či jejich části) se objevují v řadě dalších inscenací. La Bayadère zůstala stálicí nejen v repertoáru pařížské Opery, The Royal Ballet v Londýně, ale pyšní se s ní také ve Velkém divadle v Moskvě, v Mariinském v Petrohradě a dočkala se uvedení i na třech tuzemských jevištích.

Počátek nového milénia pak přinesl nové redakce tohoto díla a mezi odborníky se rozvířila diskuze, co je skutečně „Petipovo“, jež, řečeno eufemisticky, v dobré víře v La Bayadère inscenátoři používají. Jednou z posledních prací založenou na pečlivém badatelském výzkumu se stalo berlínské uvedení, pod nímž je podepsán Alexej Ratmanskij (recenze https://www.tanecniaktuality.cz/kritiky/la-bayadre-ratmanskeho-navrat-k-pramenum). 

La Bayadère (Hugo Marchand). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

I pařížská La Bayadère, příběh chrámové tanečnice Nikie a Solora, který ji zradil, když se rozhodl oženit s Gamzatti, vyniká elegancí, vznešeností a krásou. Každý ze tří aktů je výtvarně dotažen do sebemenších detailů zaostřených kamerami – lze se kochat orientálními ornamenty výzdoby paláců, „krajkovým“ zdobením kupolí i interiérů. Pastvou pro oči jsou kombinace barev, namíchaných tak decentně, že kostýmy spolu se scénografií vyvolávají dojem jemně tkaného gobelínu protkaného zlatými nitkami. 

Nikia v trojím obsazení

V prvním jednání vystupují fakíři, Brahman, chrámové tanečnice, dramatické zvraty spočívají ve velké míře v dobře provedeném pantomimickém gestu a hereckém výrazu. V následujícím obraze, který se odehrává v paláci Rajaha, se ukazuje Solorova  nevyrovnanost, když pod tlakem slibuje manželství Gamzatti, přestože chvíli předtím přísahal věrnost Nikii – což vyplouvá na povrch a z dívek se stávají sokyně. Proto ve druhém jednání, na zásnubách vznešeného páru, Nikia umírá – je uštknuta hadem, kterého ji do košíku s květinami dala její rivalka. Poslední akt je snem, v němž se Solor vydává za Nikií do Království stínů (4. jednání – svatbu Gamzatti a Solora, zřícení chrámu – Nurejev vypustil).

Vedení pařížského ansámblu se rozhodlo využít nepříznivou situaci, když při uzavření divadel soubor přišel o pravidelnou prezentaci na jevišti, a proto hlavní role svěřilo v každém aktu vždy jiným hvězdám. V roli Nikie se vystřídaly Dorothée Gilbert, Amandine Albisson a Myriam Ould-Braham. Každá z těchto vynikajících primabalerín je obdařena elegancí a osobitým půvabem. Gilbert v prvním jednání okouzlila svým zjevem, prožila oddanost k Solorovi každým pórem těla a nezapomenutelně pracovala se svými dlouhými pažemi. Dívčí nevinnost vyzařovala Albisson, výrazově přesvědčivá a stejně jako její kolegyně technicky akurátní. 

La Bayadère (Amandine Albisson, Valentine Colasante). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

Největší břímě spočívalo na Ould-Braham, jež se zjevila v Solorově snu jako neuchopitelný stín, křehký a ledově chladný. Se svým partnerem Mathiasem Heymannem zvládli s menším zaváháním náročné pas de deux se šálem, sólové variace s obtížnými kombinacemi skoků a piruet obdařili již suverenitou a plastickým provázáním vazeb. Heymann skákal s lehkostí, vysokou elevací popíral gravitaci a vzbuzoval dojem, že létá vzduchem a baletizolu se dotýká jen tak mimoděk. O něco jiný úkol měl Germain Louvet a Hugo Marchand v předchozích jednáních. Ti rozhodnutí a pohnutky hlavního hrdiny obhajovali především v pantomimicky zabarvených gestech, jež slibovala věrnost, lásku či vyjadřovala váhání. Jejich poslání na scéně vyžadovalo ještě větší cit pro mimiku, stejně jako role Gamzatti v úvodním aktu, kdy ji tančila lyrická a jemná Léonore Baulac. Ve druhém ji vystřídala ve variacích a duetu, dodatečně do baletu vložených, uhrančivá tmavovláska Valentine Colasante.

 

Klanění bez potlesku

Ani během přenosu nešlo zapomenout na aktuální pandemii. O ní dávaly vědět roušky zakrývající tváře strážců chrámu a paláců. Měli je rovněž žáci školy pařížské Opery doprovázející výstup zlatého idola a sólistku tančící se džbánem. Nelze opominout skutečnost, že studenti doplňující sólo Paula Marquea neměli začerněné tváře, jak bývá zvykem, a tanečnice tmavé pleti splynula bez nutnosti zesvětlujícího líčení se sborem dvaatřiceti tanečnic, vstupujících jedna za druhou do krajiny snů, zpočátku temné a postupně se rozednívající do vábivého šerosvitu.  

Do současné reality mě však vracely momenty, kdy se sólisté za hrobového ticha klaněli. V něm se za téměř neslyšitelného vyjíždění opony odehrála i finální děkovačka. Ještě že na scénu přišli Aurélie Dupont a Alexander Neef (samozřejmě v rouškách) s dobrou zprávou. Vyhlášení Paula Marquea novou étoile nezůstalo samozřejmě bez odezvy a ticho prolomili všichni účinkující potleskem a provoláním bravo. V tento okamžik jsem si přála, aby se divadlo vymanilo z nuceného online prostoru s prázdným hledištěm, protože sledovat a prožívat přenos představení u obrazovky bez potlesku je až příliš bizarní.

 

Psáno z živého přenosu 13. prosince 2020, Opéra Bastille.

 

La Bayadère
Choreografie, nastudování: Rudolf Nurejev podle M. Petipy
Libreto: Marius Petipa, Sergej Chudekov
Hudba: Ludwig Minkus
Orchestrace: John Lanchbery
Výprava: Ezio Frigerio
Kostýmy: Franca Squarciapino
Light design: Vinicio Cheli
Premiéra: 1992, Palais Garnier

 

 


Fotogalerie

La Bayadère (Hugo Marchand, Amandine Albisson). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Hugo Marchand, Amandine Albisson). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Mathias Heymann). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Mathias Heymann). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Mathias Heymann). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Mathias Heymann). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Paul Marque). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Paul Marque). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Paul Marque). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Paul Marque). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Valentine Colasante). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

La Bayadère (Valentine Colasante). Foto: Svetlana Lobof/Opéra national de Paris.

Témata článku

La BayadereLudwig MinkusMarius PetipaRudolf Nurejev

Baletní soubor pařížské Opery

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: