Miroslav Kůra gala aneb Kterak neslavit 90. narozeniny

V letošním roce oslavil tanečník a choreograf Miroslav Kůra významné životní jubileum, jak se od jistého věku říká. A v den jeho narození, 26. května, bylo ve Státní opeře Praha uspořádáno Mezinárodním baletem Praha gala, jež mělo oslavit jeho dlouholetou kariéru. Uspořádá-li se gala představení na choreografovu počest, očekávalo by se, že se na programu objeví právě jeho práce a balety, které nastudoval, vše doplněno aktuálně aktivními tanečníky, kteří připomenou významné role, jež tvůrce za dobu taneční kariéry proslavily. Jedná-li se navíc o osobnost, která i přes programní snahy taneční obce má význam spíše lokální, zdá se nejlogičtější, aby v gala večeru účinkovali tanečníci z dané zeměpisné šířky, kteří k oslavované osobnosti mohou mít vřelejší vztah nebo jim její jméno alespoň něco říká. Z původně plánovaného obsazení uvedeného v honosně působícím programu na křídovém papíře však vypadla trojice tanečníků baletu Národního divadla v Praze Nikola Márová, Michal Štípa a Alina Nanu. Nedostavil se ani pár z Královského flanderského baletu Aki Saito s Wimem Vanlessenem. Byli nahrazeni tanečníky z brněnského Národního divadla Andreou Smejkalovou s Ivanem Popovem a členy Bohemia Baletu, souboru Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, Terezou Szentpeteryovou a Florentem Opertem. Změny v programu pořadatelům úplně vyčítat nemůžeme. Složení údajných „prvních sólistů“ rekrutujících se z ne zrovna hvězdných souborů Evropy ale vytknout takřka musím. Vydáváním průměrných tanečníků za elitu baletního světa jsou z diváků činěni s odpuštěním pitomci, zejména když je nad vší pochybnost, že daní umělci nebudou elitou ani v Makedonii, kde se dle programu nachází jedna z předních evropských scén. Takže žádná Paříž, Londýn, Milán, Vídeň nebo Hamburk, a na Petrohrad s Moskvou absolutně zapomeňte. O úvod večera se postarala zkomponovaná znělka sicilského skladatele Mattea Musumeciho, která se snažila navodit velkolepou atmosféru jako hudební doprovod hollywoodských filmů či předávání mezinárodních cen přidružených akademií, což v kombinaci s poloprázdným hledištěm působilo poněkud nepatřičně. Následné průvodní slovo konferenciérky lesku příliš nepřidalo, obzvláště když dotyčná dáma vypadala, že svůj sepsaný projev vidí poprvé v životě, a opomněla se někoho kompetentního zeptat, jak se které cizí jméno vyslovuje. Večer zahajoval duet z baletu Romeo a Julie, který by jako jediný mohl odkazovat na tvorbu Miroslava Kůry, jenž z vlastního zpracování (spolu s Petrem Weiglem) udělal prakticky svou značku. Jenomže Andrea Smejkalová s Ivanem Popovem tančili v choreografii Leonida Lavrovského. A tančili asi dvě minuty, než se na pásku nahraná hudba zasekla, zastavila a nadobro skončila. Oba tanečníci se ještě hodnou dobu snažili – a nutno podotknout, že velmi profesionálně a s plným nasazením – na jevišti vydržet v marné naději, že v době moderních technologií se problém podaří vyřešit, leč nestalo se a oba museli elegantně zaplout do zákulisí. Náladu příliš nevylepšil ani druhý kus z dílny choreografa Jarka Cemerka v podání Terezy Szentpeteryové a Florenta Operta, v němž tanečníci působili, že si odskočili z absolventského koncertu. Duet z choreografie Slova z jantaru příliš výmluvný nebyl. Následné pas de deuxCoppélie předvedli členové Ballet du Capitole z Francie Lauren Kennedy a Davit Galstyan. Tanečnici evidentně chyběla potřebná ostrost a technika výdrží, její partner sice předvedl, jak má vypadat správný odraz a dopad tour en l’air, i sérii velkých skoků a piruet, ale jeho výkon by obstál při běžném provozním představení, ne na gala, kde se očekává ještě další přidaná hodnota – ať už v podobě techniky, či charismatu. „Nejsilnějším“ zážitkem tak zůstal zvukový záznam hudebního doprovodu k adagiové části, v němž bylo kromě hrajících nástrojů slyšet i hlasité dýchání jednoho z hráčů. První část večera uzavíralo pas de deuxHarlequinady tančené Ariannou Lafitou a Vittoriem Gallorem, „mezinárodními prvními sólisty“. Choreografie, která měla být zřejmě roztomile naivní, byla ve výsledku jen naivní až hloupá. O tanečníka se během velkých skoků člověk bál, neb vypadal, že si ublíží, tanečnice oplývala sice obstojnou technikou, ale ve výrazu byla přinejmenším okázale křečovitá a za její afekt by se nemusel stydět kdejaký tanečník latinskoamerických tanců. Po přestávce, která byla delší než taneční část, následovalo druhé vystoupení sólistů z Brna. Tentokrát v bílém adagiu z Labutího jezera. Hudební doprovod fungoval již spolehlivě, stejně jako Ivan Popov jako Princ, bohužel však prost jakéhokoli výrazu či náznaku ponoru do role. Andrea Smejkalová zatančila poměrně přesvědčivě něžnou Odettu, s technickou stránkou tance neměla viditelné problémy, ale do dokonalého převtělení v labuť jí chyběla přesnější a citlivější práce paží. Kdyby se člověk podíval do historie baletních gala, která pod svou hlavičkou pořádá Mezinárodní balet Praha, pravděpodobně by nenašel ročník, v němž by se nevyskytoval Davit Galstyan. A stejně tak by zřejmě těžko hledal představení, v němž by netančil sólo Les Bourgeois Bena van Cauwenbergha s písní Jacquesa Brela. Toto číslo je povětšinou divácky velmi vděčné a nejinak tomu bylo i tentokrát. Galstyanův výkon však postrádal onu potřebnou nadsázku, výrazovou propracovanost, humor a přirozenou lehkost ve skocích. Následné pas de deux Satanella jen utvrdilo dojem, který jsem získala již při Harlequinadě: technicky jistá, nicméně občas na čistotu provedení zapomínající Lafita, pitvořivý a nepříliš oslnivý Galloro, jehož obskurním poznávacím znamením byly piruety točené z pokrčené nohy. Závěrem každého gala bývá velkolepé, roztančené, radostné finále, v němž se interpreti předvedou v tom nejlepším, co umějí. Jenomže i rozjásaný závěr se nesl v trapně nejistém duchu a energie mezi jevištěm a hledištěm neproudila ani náznakem. Ředitelkou Mezinárodního baletu Praha, který má tento gala večer na svědomí, je Jana Kůrová, dcera oslavence. Je jistě chvályhodné, že chce potomek důstojně oslavit narozeniny svého rodiče. Než ale představením s takovouto úrovní bylo by snad lépe, kdyby upekl dort a uspořádal mejdan s promítáním starých fotek a filmových záznamů. (Nebo možná, kdyby se prodal ten Aston Martin Vanquish, který stál v záři reflektorů před vchodem do Státní opery, byly by peníze na pozvání nějaké skutečné hvězdy. Takhle zůstalo jedinou hvězdou Lamborghini Aventador inzerované na první straně programu.) Psáno z představení 26. května 2014 ve Státní opeře Praha.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: